Sbírka Apoleny Vybíralové není příliš inovativní, dokáže ale emočně zatěžkané věci hravě situovat do nečekaných komických, něžných i zlovolných významových zákrutů.
Na každé stránce sbírky „Konkrétní poštolka“ básníka a kritika Jakuba Řeháka se shledáváme se strašlivou krásou, s básněmi, jimiž prostupuje milostná hniloba a elektrizující umrtvení. Verš „umiluj se k smrti“ by tak klidně mohl být považován za hlavní imperativ sbírky.
Anna Řezníčková ve své sbírce utváří tajnůstkářský mikrosvět, jehož pavučiny se splétají do něčeho samotářského, humorně stydlivého a přitom nezaměnitelného, co za sebou nepotřebuje mít velikášská existenciální či filozofická pozadí, do něčeho, co si píše samo pro sebe, bez touhy být spatřeno.
„Pozorovatelství pro mě mimo jiné znamená zhuštěnost — když stojím nad rybniční hladinou, nevidím pouze vodoměrky a spadané listí, ale chtě nechtě také svůj odraz,“ říká Lubomír Tichý. Jeho básnická sbírka „Místní“ vychází v nakladatelství Fra.
„Myslím, že je dôležité živiť, kŕmiť, vyživovať svoju predstavivosť, svoje vnútorné zdroje a potom sledovať, na čo sa predstavivosť napája,“ říká Juliana Sokolová, jejíž básnická kniha „Domáce práce“ získala před pár týdny na Slovensku nominaci v ceně Zlatá vlna.
Když si do Wikipedie zadáte význam „domácích prací“, objeví se následující popis: „Jedná se většinou o činnosti spojené s úklidem, vařením, nakupováním, praním či proplacením účtů za chod domácnosti.“ Od teď by tam mělo stát, že se jedná rovněž o mimořádnou básnickou sbírku Juliany Sokolové.
V názvu sbírky Marie Jehličkové „Hořím v kameni“ se skrývá fatální celanovské zvolání odkazující na svár o tvůrčí akt. Zároveň je však i trochu obnošeným poetickým klišé, jehož dekorativními slupkami se autorčin jazyk obaluje před okolním světem.
Její sbírka „Červený obr“ je nominovaná na Literu za poezii. A mluví se v ní o rozpínání hvězd, říká básnířka Tereza Bínová. S jejími předchozími knihami ji spojuje čas, změna a pomíjivost.
U textu mě tolik nezajímá jeho tkáň a kůže, ale spíš úponky svalů, říká básník Luboš Svoboda o své sbírce „Rád čichám ke zvířatům, která jsi vycpala ty“.
V době, kdy se i v básnických kruzích neustále tematizuje potřeba vnitřní opravdovosti a „nové citlivosti“, pracuje nonsensově absurdní poetika Pavla Zajíce s jinou formou autenticity, píše v recenzi jeho sbírky „Vážný román“ Libor Staněk II.
Vizuální umělkyně a básnířka Kristina Láníková vydala sbírku „Puma M“. Opět ji charakterizuje pro ni typická minimalistická a emočně odtažitá forma, kterou píše o zranitelnosti nebo vyčerpání.
Básník Miroslav Olšovský měl vždy jasně rozpoznatelný nekompromisní rukopis. Nadneseně by se dalo říci, že s drobnými stylistickými obměnami píše stále dokola jednu a tu samou báseň. Potvrzuje to i jeho nová sbírka „Psaní mi za rukou běhá jako pes“.