Kdybych byla sníh, padala bych jen do popelnic

Na úvod básnické sbírky od Apoleny Vybíralové Vzteklina, která se objevila v letošní nominaci Magnesie Litery za poezii, se nesetkáváme s klasickým schématem básnění. Autorka zde přepisuje zprávu z lékařského příjmu, kde je znázorněno vstupní interní vyšetření (se všemi fyziologickými jevy) včetně pronesené diagnózy: „Vzteklina, neurologické stádium, exitační, zuřivá forma / Prognóza: fatální / Doporučeny vysoké dávky opiátu.“ Tradiční princip lyriky je zde tedy formálně přenesen do jiného, depoetizovaného kontextu, přičemž ve čtenáři vyvolává až detektivně nervní potřebu dopátrat se podstaty textu. Přivlastněná zpráva svým obsahem ovšem nesimuluje reálnou skutečnost, ale naopak bezezbytku odkrývá svou fabulovanost. Vybíralová tedy neulpívá v ryze konceptuálních praktikách, v nichž je myšlenka často zajímavější než výsledný text, a ani neopouští romantický slovník, který je v tomto případě naopak použitou expresí (podívej se, čtenáři, co všechno jsem pro sbírku musela obětovat) silně přítomen. Přesto je ale pro celou knihu tato nezávazná intelektuální hravost typická: Najdeme v ní básně obrácené vzhůru nohama nebo dvě linie vypravěčského hlasu (barevně rozlišené), z nichž jeden patří ženskému a druhý mužskému subjektu. Z toho pak vyvěrá napětí, jelikož tyto promluvy namísto toho, aby se setkávaly v dialogu, spíše vlají ve svých vlastních perspektivách bez možnosti jakéhokoli setkání. Ve sbírce jsou pak zařazeny i striktně vizuální básně, jejichž grafika je formálně velmi rozvolněná.

Jak už ale bylo řečeno: Nejedná se o žádný tvrdý koncept, který by daný text dováděl do experimentální krajnosti. Autorčina mystifikační hra se děje záměrně naivním postojem, který je plný zarmoucené sebeironie a zdravé drzosti. Ta je navíc intuitivní ve tvoření metaforických příměrů, které nejsou přetíženy interpretačním významem a míří přímo na solar: „kdybych byla švýcarský kapesní nůž / byla bych tupější než pastelky malýho basquiata / kdybych byla sníh / padala bych jen do popelnic / kdybych byla zvonek na krku krávy v rakouských alpách / dávno už bych neměla srdce / kdybych byla kapesník byla bych děravá.“

Bylo by kriticky líné říct, že si tato poezie prostě na nic nehraje. U Vybíralové je ale opravdu v některých pasážích intenzivně cítit závan jakési „prvosti psaní“ (v tom dobrém i špatném smyslu). Jazyk zde netone v přeestetizovaných lyrických klišé nebo ornamentálních metaforách, ale daleko více se přibližuje autentické syrové srozumitelnosti. Lyrická řeč se příliš nezajímá o sféru vnějšku, jako by tu vposledku byla jen sama pro sebe, ztýraná marností lásky, úzkostnými stavy, návaly vzteku nebo opitá smutkem. Všechny tyto afektované ponory přitom nejsou prostředkem k nějakému citovému vydírání. Autorka si nad své prožívání dokáže postavit žebřík plný absurdní poťouchlosti, skrze niž na povrch vychází zmiňovaná důvtipná hravost se slovy a jejich významy: „cítím se tak sama / že vyhlašuji celostátní pátrání / po vlastním stínu“ nebo: „po příchodu zjišťuju že můj byt se srazil / je malý / tak malý že nohama / stojím ve všech / místnostech zároveň.“

Vybíralová bez okolků navazuje na rozšířenou tuzemskou poetickou produkci, která ke vzniku tvorby nutně potřebuje privátní prožitky, emoce a obecně čerpá z duševních záchvěvů. Ostatně už název Vzteklina uvozuje podrážděnou zraněnost a deziluzi lyrického subjektu, který je u nejmladší básnické generace (například Olga Wawracz, Jiří Šimčík, Thea Sedmidubská) cítit stále silněji. Některé básně jsou přitom juvenilní. Jako by stále hledaly svůj tvar a občas se spokojily (namísto imaginativnějšího jazyka) s jednoduchým a pohodlným konstatováním. Poezie Apoleny Vybíralové není příliš inovativní ani v oblasti stylistiky, námětů nebo žánrů. Přesto se však jedná o debut, který dokáže i skrze sebeironické akty zachytit spontaneitu samotného tvůrčího aktu a který je svěží tím, jak dokáže emočně zatěžkané věci hravě situovat do nečekaných komických, něžných, ale i zlovolných významových zákrutů. Prostor mezi pláčem a smíchem je pro Vybíralovou územím, kde se ze zažívaných citových nehod staví jistá pevnina.

Apolena Vybíralová
Vzteklina
Bílý Vigvam, Ostrava 2024
96 stran