Pro některé věci nezbývá nic jiného než báseň

Hned na úvod na tebe skočím s takovou obecnou otázkou — proč má dnes mladý člověk jako ty — jsi ročník 2003 — potřebu psát poezii?

Myslím, že to bude mít co do činění se zvídavostí. Svou první báseň jsem napsal v šestnácti a týkala se trigonometrického bodu, který bývá v terénu označován červeno-bílou tyčí s připevněnou tabulkou s nápisem „STÁTNÍ TRIANGULACE / POŠKOZENÍ SE TRESTÁ“. V okolí své vesnice jsem je vídal pořád a v něčem mě nesmírně přitahovaly, i když vlastně dosud nevím, k čemu přesně slouží. Podrážděně jsem tomu nerozuměl — proč by někdo proboha toužil poškodit trigonometrický bod, který bývá většinou mimo frekventované cesty? Vážně si ten nápis kladl za cíl odradit potenciální škoditele? A hlavně — jak by se na pachatele případně přišlo? Ten objekt bez zjevného účelu se v mých očích stal zdrojem těch největších tajemství. Tehdy mi připadalo — a stále připadá —, že jsou skutečnosti (jako právě trigonometrický bod), o kterých nemohou vzniknout mohutné monografie ani třaskavé žurnalistické články. Že pro ně nezbývá nic jiného než báseň. Ta potřeba psát souvisí samozřejmě i s dalšími věcmi, například s touhou vytvořit autonomní území pro potýkání se se slovy nebo s nutkáním intenzivně se vztahovat k určitému prostoru, ale prvotním impulsem bývá právě zvídavost.

Editorem knihy byl Petr Borkovec — přišlo mi, že máte občas společnou až jakousi umanutou tendenci „vidět jazykem“. Musí být básník dobrý pozorovatel okolí?  

Básník může být klidně prachmizerný pozorovatel okolí, jen do toho! Ale bližší jsou mi většinou ti, jimž „inkoust teče z očí“, jak píše v jedné básni Jakub Řehák. Pozorovatelství mi zkrátka připadá jako nejpřirozenější způsob vztahování se ke světu. „Ale ty oči tam vždycky byly“ — tak zní závěr hned první básně v Místní. Pohled ven má v sobě také určitý (byť ne tak nápadný) spojující potenciál. Zdá se mi, že lidé se snaží častěji docílit pocitu sounáležitosti sdílením vnitřních procesů, nicméně při čtení extrospektivní poezie lze pocítit zvláštní blízkost už jen tím, že si daný básník všímá stejné skutečnosti jako čtenář — akorát na ni nahlíží jiným, leckdy vyostřeným pohledem. To je podle mě výsostně krásné. Když jedu vlakem či autobusem a naproti mně sedí z okna hledící člověk, mívám nutkání se zeptat, co utkvělo v jeho pozornosti — s nadějí, že by se rozvinul rozhovor třeba o zpráchnivělém posedu. Ostych zpravidla nepřekonám a musím se spokojit s básněmi.

Pozorovatelství pro mě mimo jiné znamená zhuštěnost — když stojím nad rybniční hladinou, nevidím pouze vodoměrky a spadané listí, ale chtě nechtě také svůj odraz. Už jen to, čeho si mluvčí básně všímá, a hlavně jaký jazyk pro to volí, o něm určitým způsobem vypovídá. Pozorovatelskou lyriku lze často číst i jako introspektivní lyriku. Ale i ona má samozřejmě svá rizika — třeba opájení se vlastní perspektivou nebo pád do voyeurství. Teď mám ostatně rozepsanou prózu s názvem Únava z pozorování o tragickém zviditelnění „obecních bláznů“ v digitální éře.

A ještě k tomu Petru Borkovcovi — nějaké podobnosti by se možná našly, ale on základní pozorovatelský modus často narušuje různými mystifikačně autobiografickými prvky a apropriacemi, čímž pozornost stáčí zpět k subjektu, respektive k jazyku. Prostě si vymýšlí a krade — a jde mu to dobře.

Sám se kromě psaní vlastních textů věnuješ i kritické tvorbě. Nově například píšeš kritiky o současné poezii do A2, ale čtenáři narazí na tvé hojné interpretační komentáře i na platformě databazeknih.cz. Jak skloubit tyto dva přístupy?  

Kritické texty jsem začal číst současně s poezií a vždy se mi líbila ta možnost konfrontovat svůj pohled s pohledem jiným. Nejde mi o nějaký velkolepý soud, spíš o takovou drobnou analýzu, při jejímž tvoření se dostávám znovu do intenzivního kontaktu se slovem (a to na dvou rovinách — cizí a vznikající text), vysvětluju si, v čem tkví účinek té které básně a jaký princip danou knihu vede. Nevím, za mě je takový ponor velké dobrodružství! Pozornost je v současnosti namířena spíš k otázkám „literárního provozu“, které rozhodně nechci banalizovat, ale pokud by neexistovala potřeba pečlivé četby, pak by nám zřejmě unikalo to nejdůležitější.

A nevytrácí se kritika? Občas mi přijde, že texty — třeba i v současné poezii — v recenzích a kritikách jen převypravujeme a nechceme se s nimi střetnout i za cenu konstruktivní konfrontace. Píšeš i o věcech, které se ti nelíbí nebo s nimi nesouhlasíš?

Ano, ale v momentu, kdy mám číst řadu jiných knih do školy, tak přirozeně sáhnu spíš po současné sbírce poezie, která mi na první pohled připadá pozoruhodná. Není třeba krapet podivné, že například na Stranu Martina Pocha či na Hezké počasí Radka Štěpánka nevyšla jediná recenze? Mám pak tendenci zaplňovat tyto „díry“, než abych se věnoval něčemu v mých očích nudnému. Spíš než v nedostatku kritičnosti vidím příčinu tebou popisovaného stavu v tom, že literární kritika zkrátka představuje pro většinu lidí spíš nárazovou než soustavnou činnost.

Když už jsme u metakritické roviny, nedávno ti vyšel v A2 článek „Války a opičí dráhy“ reflektující obraz dětství v současné české poezii. To není náhoda, jelikož s tímto tématem na rozdíl do svých současníků pracuješ i ve své prvotině Místní. Spíš než nostalgicky ale humorně, ironicky, „bez pusy na čelo se přikryju peřinkou“. Stálo za vznikem tvé knihy specifické prožívání dětství v tom smyslu, že sis v něm vydobyl autentický prostor pro vnímání?

Dětství pro mě není tolik tématem, jako spíš určitou vrstvou prostoru, která se do mě silně zaklesla. Mám pocit, že spoustu zásadních obrazů (vyhořelý seník tyčící se nad vsí, rozpačitě osamělé návštěvy místní lidové knihovny, rybník plný bílých bříšek otrávených ryb…), které se mi neustále zjevují, jsem načerpal již v útlém věku a nyní stačí je různým způsobem rozvíjet.

Dětské vnímání má určitě svá specifika, která nejsou tak vzdálená básnickému vnímání — vytrhávání z běžného kontextu, pozornost upřená na zdánlivě nedůležité věci, slovní deformace… Já dětství vnímám zostřeně asi také kvůli tomu, že jsem jej prožil v nultých letech a v první polovině druhé dekády. Zdá se mi, že na většinu epoch lze navléct různé zjednodušené hávy (šedivá normalizace, divoké devadesátky, při mluvě o současnosti si mnohdy vystačíme s chaosem a krizí), zatímco nultá léta se svíjejí. Své prožitky si zpětně vůbec nedokážu vztáhnout k tehdejší společensko-politické situaci, takže jsem nucen (a to rád) upínat se ke konkrétním situacím. Spíš než dětská stylizace je pro mě důležitý tento „návrat“ bez předporozumění — a při něm třeba nalézt jakési ryzí vidění.

Dalším stěžejním tématem knihy je digitalita imaginace. Toho si všiml už básník Luboš Svoboda, který ti na Psím víně kurátoroval příspěvek s výmluvným názvem „V minecraftu ty stromy vypadaly jinak“. Ve tvé prvotině se navíc svět technologií vyskytuje naprosto přirozeně v organickém souběhu s přírodou. Líbí se mi verše, v nichž světlušky osvětlují messenger nebo hlasovou zprávu přehlušuje živý plot napěchovaný vrabci. Jak je pro tebe toto téma důležité?

Důležité je pro mě v tom smyslu, že nemohu ignorovat to, že jsme rozkročení mezi dvěma prostředími, přičemž to digitální není žádná odvozenina, nýbrž rovnocenné území. Moje rané vrstvy nejsou uloženy jen na návsi a na zahradě, ale i v komentářích u videoklipu na youtube či na minecraftovém serveru — paměť místa se týká obojího. Kořeny jsou vesnické i digitální.

Digitální prostředí samozřejmě určitým způsobem kopíruje strukturu světa, který jsme znali před zrodem digitality (vezmi si ten jazyk: výchozí stránka facebooku — zeď; dočasný příspěvek na instagramu — příběh). Zároveň však tyto převzaté věci modifikuje a vrhá je zpět, což má za následek zejména proměnu našeho vnímání, které hladce vstřebalo všemožné digitální mechanismy a nerozlišuje, že se již člověk vyskytuje mimo sociální sítě. Když mi autobusák neodpoví na „dobrý den“, přemýšlím o tom jako o „zobrazenu“ v chatu, když poslouchám, jak se deváťáci na zastávce baví o holkách, představuji si to na pozadí tinder mechanismů. Fotbalisté mé generace už nemohou slavit gól bez toho, aniž by si představovali sami sebe v tiktokovém editu. A co teprve jazyk — co to má znamenat, když se můj otec zasměje a já řeknu jen LOL? Co si počít se slovem „péče“ po facebooku? Tyhle posuny námi cloumají a poezie má podle mě skvělé dispozice pro jejich zachycení.

Když píšeš o přírodě nebo o venkovském prostoru, vyhýbáš se romantickému slovnímu okouzlení. Občas za tvým popisem přírody stojí silná erudice. Připomnělo mi to environmentálního filozofa Allena Carlsona, který tvrdí, že znalosti jsou základním předpokladem autonomního a hlubšího estetického oceňování přírody. Vnímáš to podobně?

To jsi mě překvapil, já měl z biologie vždycky tak dvojku. Spíš než v nějakých environmentálních teoretických publikacích mám od dětství zálibu v encyklopediích zvířat, zásadní je pro mě edice OKO a hlavně Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR: Ptáci z roku 1988. Ten nádherně konkrétní jazyk plný záhadných toponym, naivně přesných čísel a až umíněně uváděných detailů! Začnu ještě odjinud: „příroda“ je vděčné téma. Nikdo neřekne, že je proti „přírodě“. To abstraktum dávám do uvozovek kvůli tomu, že jakmile jej nahradíš nějakým konkrétním obsahem, už to tak zjevné není a leccos se problematizuje. Kdo si nechá zahradu zarůst neprakticky vysokými, ale z hlediska biodiverzity bohatými travinami? Kdo má rád (už od dětských animáků démonizované) hyeny? Proto je podle mě důležité nebát se používat velmi konkrétní jazyk a sklouzávat k detailům. Ve sbírce se slovo „příroda“ nevyskytuje ani jednou, zato tam píšu o stehlících, bažantnicích a metabazitu typu Pojizeří. Spíš než o nějakou precizní znalost mi jde o citlivý jazyk — a tyhle dvě věci nemusí být v rozporu, ale ani v dokonalém souladu.

Tvoje nová sbírka je zároveň i velmi realistickým pohledem na venkov 21. století. Přírodní lyrika zde ustupuje motoristům. Trápí tě hodně situace na současných vesnicích?

Ono vždycky záleží, o jaké vesnici je řeč. Ale když vyřadím rozplizlé osady v teritoriích vlekařů a satelitní vesničky u krajských měst, tak u mě stále převažuje fascinace nad trápením se. Slovní materiál různých vývěsek a cedulí, roztodivné normalizační plastiky ve veřejném prostoru či autobusové zastávky velké jako klubovny — to vše má pro mě prazvláštní půvab. Uvědomuju si ovšem, že je to půvab zanikajícího světa, který začíná obepínat uniformní hradba s „perfektními“ trávníky a robustními dopravními prostředky. (Zároveň je dobré si říct, že ty auta nejsou před vraty leckdy pro nic za nic — částečně to lze chápat jako reakci na zkrachovalé smíšenky a řídnoucí vlakové spoje.) Ve sbírce se to auty tolik nehemží a ani jsem neměl ambice vznášet vůči současné podobě vesnic nějakou nesmlouvavou kritiku, na druhou stranu přece nelze jen tak uhnout pohledem.

Lubomír Tichý (2003) studuje bohemistiku na Filozofické fakultě UK. Jeho básně se objevily v tištěných i internetových časopisech (např. Host, A2, Psí víno, Klacek). Píše recenze a reflexe poezie i prózy. V roce 2023 byl nominován na Cenu Václava Buriana za poezii. Žije v Rozběřicích a v Praze.