Umiluj se k smrti

Jakub Řehák jako jeden z mála našich současných autorů dokáže činorodě spojovat básnickou práci s kritickou praxí. Nejdůležitější je z tohoto hlediska (v kontextu literárního prostředí dost přehlížený) soubor jeho esejů, recenzí a dalších textů, který vyšel ve Fra pod názvem Poezie ve věku vnějškovosti (2022). Těžko shrnout tematické meritum tak mohutné a vytrvalé intelektuální práce, ale pokud bychom přece jen měli vyřknout nějaké základní teze Řehákových myšlenek, byl by to požadavek, aby podstata poezie ležela v ní samé, respektive aby nebyla zatížena prchlivými požadavky nějaké aktuálnosti a novosti. „Poezie má svůj cíl jen sama v sobě, není prakticky upotřebitelná,“ píše ve zmiňované knize Řehák. Tvrdí, že poezie by se neměla hodnotit skrze ideologická, ale estetická měřítka. 

Výmluvný je v tomto případě další z jeho textů zařazený do „Ankety o environmentální poezii“ (Tvar, 2019), v němž razantně odmítl novou podobu environmentální poezie: „Básník se ale také má postavit všeobecné hysterii, která se třeba na sociálních sítích šíří jako virus, a říct: ‚K čertu s tou vaší planetou, ať klidně zahyne, poezie bude žít i ve vesmíru.‘“ Řehák těmito (pro aktuální básnický diskurz nepopulárními) názory spadá do okruhu pražských autorů, jako je například Miroslav Olšovský nebo Kamil Bouška. Ty lze považovat za básníky ryze intelektuálního typu, kteří v sobě drží jistou elitářskou rezervovanost vůči vnějšku a kteří spoléhají na silné, individualisticky samotářské básnické gesto. V něm je potřeba tématu vždy druhotná a poezie pod tímto úhlem pohledu zkrátka nesnese žádný další přívlastek. Jakub Řehák se přesto od svých poetických souputníků odlišuje, jelikož jeho básnický rukopis vždy přiznaně navazoval na surrealistické tendence. Především v otevřené senzibilitě, rozbujelé obraznosti, divoké imaginaci a snovém podvědomí. 

Když otevřeme aktuální Řehákovu sbírku Konkrétní poštolka, nejprve trochu znejistíme. Titulní název by totiž mohl vypovídat o autorově estetickém/názorovém obratu. Vždyť právě environmentální lyrici ve své tvorbě s oblibou přírodní objekty konkretizovali. Získanými kognitivními znalostmi tím vehementně přisuzovali zakotvenost ke specifické lokalitě včetně tam žijících druhů. V Řehákově univerzu je Konkrétní poštolka stále spíše abstraktním symbolem, avšak tato slovní určitost vypovídá o změně autorovy strategie. Už se zde neklade tak velký důraz na metaforicky zakuklenou formální/estetickou senzibilitu, z veršů je cítit větší „ušpiněnost“ životem. Jako by básník s vnějším světem řečově rezonoval s daleko větší vervou a nespoléhal jen na svrchovaně privátní vědomí plodící jeden zběsilejší obraz za druhým. Nebo ještě jinak: V některých pasážích se Řehák přestává schovávat za omamné kouzlo své rozbujelé imaginace a sestupuje příměji do významu. Výsledný jazyk se touto civilnější syrovostí paradoxně více obnažuje a stává se srozumitelnějším a údernějším. 

Sbírka Konkrétní poštolka je však přesto typicky „řehákovská“. Nenacházíme v ní jednotlivě separované básně, ale rozteklá slovně hyperbolizovaná pásma, pod nimiž probublává (pod viditelnější vrstvou řady smyslových metafor) cit pro repetitivní rytmus. Sbírku — stejně jako v předchozí knize Obyvatelé — pak opanuje pocit vášnivě viděné lidské katastrofy: „auta obrácená na střechy v zapadajícím slunci / prach napnutý mezi rámy / bývalých řeznických výloh / rozsypané pouliční sklo / — demarkační čára / přes niž nelze vstoupit dál / blíží se smršť / slunce bičuje denní chůzi podél nábřeží / pouliční stín s protaženými stehny zvolna zhasíná,“ čteme Řehákovy extatické texty vystřižené jak z dystopických scenérií. Autor tu předkládá podobu jakéhosi dekadentního vitalismu. Na každé stránce se shledáváme se strašlivou krásou, s básněmi, jimiž prostupuje milostná hniloba a elektrizující umrtvení. Verš „umiluj se k smrti“ by tak klidně mohl být považován za hlavní imperativ sbírky. Frekventovaná je i přepjatá smyslová tělesnost, která textu slouží jako metafora pro transformaci/prostupování viděného: V lebce jsou názvuky jara, zuby se lesknou jako lustry a záclony bytu jsou oční víčka. A stěžejní je zde i motiv města (Karlína), respektive člověka procházejícího jeho ulicemi. Zorničky se stávají lovkyněmi městské/lidské hmoty. 

Jakub Řehák znovu dokazuje, že svůj vnitřní svět umí přetavovat do něčeho nezaměnitelného, co rezonuje snovou smyslovou erotičností. Ta v sobě ale obsahuje silné aspekty pomíjivosti a ponurosti a esenciální tužby po zmrtvění. Autorova v pořadí pátá sbírka však zároveň prozrazuje rovněž imaginativní limity jeho básnické tvorby. Afektivní forma rukopisu místy vyznívá zastarale a archaicky, hraničí s okrasnými verbalismy. Jako by se Řehákův jazyk (formální způsob ztvárnění) občas narcistně napájel z vlastní imaginativnosti bez potřeby vnějšku.

Jakub Řehák: Konkrétní poštolka
Odeon, Praha 2024
88 stran