Oranžové žmolky po loupání mandarinek

Není to tak dávno, co literární kritik a básník Tomáš Gabriel na svém soukromém webu zveřejnil článek nazvaný „Nejvíc fra autorka“, kde rozebíral poezii Kristiny Láníkové a celkově na pozadí jejího díla vytyčoval společné lyrické postupy kmenových autorů pražského nakladatelství Fra. Všímal si toho, že namísto obšírných básní tito spisovatelé tvoří úderné slovní sentence, snadno zapamatovatelné verše, které mohou kolovat na sociálních sítích, aniž by ztrácely něco ze své intenzity. Debut básnířky Anny Řezníčkové, který vyšel ve Fra letošní rok, je už svým názvem Ahoj my už se přece dávno známe ty jsi taky člověk naprostým opakem výše řečeného. Výmluvné, zřetelné formulace nebo schopnost mluvit ve zkratce je pro autorku takřka neznámé řečové území. 

Jazyk Řezníčkové je mnohem popisnější, rozevlátější a obecně se od významu k pojmenování natahuje jako  guma, která se může kdykoliv smrštit: „umění neviditelnosti v okamžiku čištění zubů / nejplynulejší pohyby tak lehké tak přilnavé — / jako se vznáší pasta těsně nad štětinkami kartáčku / jen očima naznačit pozdrav vlídně / nenápadně neurazit nevšímavostí splynout / s davem obličejů v protilehlých zrcadlech / a s úplně každým koho kdy viděl,“ píše v jedné z prvních básní autorka, jejíž jazyk svým vleklým líčením záměrně oddaluje pointu každé básně. Její metafora tak nespočívá v údernosti lyrického minimalismu, ale ve zdlouhavém popisu, do jehož slovního rádia se dostává umanutá potřeba zachytit svým pozorováním nejjemnější detail. Jako by se tak nakonec (v této nekonečně se vrstvící jazykové hromadě) autorka bránila cokoliv významově, tvarově završit. Její verše jsou tak spíše kumulativním sledem obrazů, které postupně splývají: „rozložit se na ty nejprimitivnější útvary / jako Theo van Doesburg krávu / na obrysy a ty pak rovnoměrně rozprostřít / do prostoru / tak aby nedošlo k nedorozumění / to co jsem řekla vedle toho jak jsem to myslela / pod to jak mi buší srdce / a dál že ráda sbírám hluchavky po trsech / když se na mě kouká.“

Editorem tohoto debutu je opět (stejně jako u další letošní vydané prvotiny Fra Místní od Lubomíra Tichého) básník a prozaik Petr Borkovec, což se významně propisuje do celkového tvaru sbírky. Řezníčková má ostatně s Tichým obdobnou zálibu v jakémsi slovním nerdství: zajímá ji to, co nikoho nezajímá, přičemž má až obsedantní potřebu zaznamenávat věci, které jsou na periferii našeho pozorování, a tím jim vlastně latentně přisuzovat lyrický hlas. Módně by se řeklo, že osahává hranice nového materialismu. V univerzu Řezníčkové právě proto odhalujeme plesnivý pásek pověšený volně ve skříni, autorku fascinují spáry mezi dlažebními kostkami, sušáky na prádlo a cesty podél starých přivaděčů, po kterých už nemusí nikdo chodit, pod nehty jí zůstávají oranžové žmolky po loupání mandarinek a okousané nehty schovává do zadní kapsy u kalhot. Řezníčková zkrátka stejně jako Tichý vnáší lyriku do naprosto nepoetických obyčejných věcí, které ale při hlubším sledování imaginativně rozkvétají do nepředvídatelných souvislostí. 

Básnířka si tím utváří tajnůstkářský mikrosvět, jehož pavučiny se splétají do něčeho samotářského, humorně stydlivého a přitom nezaměnitelného, co za sebou nepotřebuje mít velikášská existenciální pozadí či filozofické roviny (např. oproti aktuálním prvotinám edice Mlat od Jakuba Vaňka a Alžběty Králové), do něčeho, co si zkrátka píše samo pro sebe bez touhy být spatřeno. Neznamená to přitom, že Řezníčková nedokáže reflektovat aktuální svět. Do jejího slovníku se nenásilně vkrádá environmentální podtext a cizí jí nejsou ani digitální technologie, které v jejím básnickém slovníku už nevypadají nepatřičně, ale naopak velmi přirozeně, protože jsou běžnou součástí našeho každodenního života. 

Při přihlédnutí k celé sbírce se ale někdy přesto nelze ubránit dojmu, že postupy Řezníčkové podléhají velké, možná až naučené sebekontrole. Obsah některých básní zavání topornou chudokrevností, respektive přílišnou tvůrčí racionalizací, která postrádá poetickou intuitivnost. Výmluvná je z tohoto hlediska závěrečná báseň „Dobrý den“, ve které jako by autorka mimoděk dokládala, že přílišná lyrická erudovanost občas škodí: „a je tu zas tenhle rozmazaný sen: / topím se ve Středozemním moři / sama všichni ostatní už přepnuli / plavu a za zády / na pevnině sedí Jaromír Typlt / sedí na zelené karimatce s fleky od smůly / opřený o kmen smrku / ‚to je ale blbost studovat tvůrčí psaní‘ / plavu od něj pryč.“

Anna Řezníčková: Ahoj my už se přece dávno známe ty jsi taky člověk
Fra, Praha 2024
96 stran