Výročí smrti se vždycky hodí. K oslavě, vzpomínce, usebrání. Obzvlášť pokud jde o významnou osobnost. To se pak takové oslavy mohou pořádat ve velkém a skvěle se na to píšou granty. Letos to vyšlo na Kafku a jeho sté výročí smrti.
Vizuálnímu smogu a smutné podobě českého veřejného prostoru se věnuji už delší dobu. A pravidelně si potvrzuji názor, že je potřeba především trpělivá osvěta a dlouhodobé vzdělávání veřejnosti. ČT pustila do světa pořad „Identita — příběh českého grafického designu“, který se o to snaží. Zdánlivě.
Virtuální realita se probojovala také do světa umění a její možná využití momentálně zkoumali různí umělci hned v několika pražských galeriích. V DOXu si festival ART*VR dokonce pokládal ambiciózní otázku, zda tato technologie nemůže sloužit coby „stroj na empatii“.
Stvořitel biomechanického surrealismu a filmového Vetřelce H. R. Giger vystavuje v Česku. Až do 19. listopadu je v Alšově jihočeské galerii přístupná jeho velkolepá expozice Metamorphoses.
Uprostřed staveniště budoucí rozlehlé developerské zástavby na pražském Smíchově nyní osamoceně stojí „musoleum“ Davida Černého. Dle jeho slov vzniklo jenom proto, že památkově chráněnou budovu smíchovského lihovaru nebylo možné zbourat. Au.
Přijde mi legrační, že když jsem vyrůstala na Mostecku, chodila jsem na víc vernisáží a kulturních akcí než nyní v Praze. V hlavním městě má člověk tolik možností, že často raději zůstane doma. V Mostě jsme chodili úplně na všechno.
Při bloumání poloprázdným Veletržním palácem se člověk na jednom z ochozů najednou ocitne na nejistém území. Malý bar, stolečky, háčkovaný stan, tarotové karty, modrá knihovna, červené karimatky, hliněné květiny, elektronické bicí a bazén plný pěny. Je to kavárna? Archiv či depozitář?
Teprve před sto lety přinesl Marcel Duchamp do galerie pisoár a tak trochu tím způsobil revoluci v umění. Umělec je umění a umění je umělec. Člověk by čekal, že tato bezbřehá definice chvíli vydrží, avšak umělci se dnes opět bojí, že přijde revoluce další, totiž že jim práci ukradnou roboti.