Kam s Kafkou
Výročí smrti se vždycky hodí. K oslavě, vzpomínce, usebrání. Obzvlášť pokud jde o významnou osobnost. To se pak takové oslavy mohou pořádat ve velkém a skvěle se na to píšou granty. Letos to vyšlo na Kafku a jeho sté výročí smrti.
Avšak těžko říct, co by si o takových pompéznostech myslel samotný Kafka — autor, který si přál, aby po něm nezůstalo ani písmenko. Ale stejně jako u pohřbů i tady jde především o pozůstalé. A těmi jsme v případě slavného spisovatele tak nějak všichni.
Jelikož Franz Kafka neovlivnil zdaleka jen svět literární, rozhodli se v Centru současného umění DOX zmapovat jeho stopy ve výtvarném umění. Přiznám se, že když jsem se o existenci výstavy KAFKAesque doslechla poprvé, lehce jsem se zděsila, že půjde jen o bezduchou přehlídku Kafkových portrétů. U velkých tematických výstav v DOXu (jako byly například SPORTU ZDAR!, DUŠE PENĚZ nebo Vanitas) to totiž často působí, jako by kurátoři zadali do jakéhosi uměleckého vyhledávače klíčové slovo a brali to první, co jim vyplivne.
V případě KAFKAesque to naštěstí není až tak zlé. Kromě několika obligátních podobizen zde skutečně najdeme díla, kterým jako inspirační zdroj sloužil Kafkův fikční svět, a ne jen jeho obličej. Martin Gerboc, David Lynch nebo Jake & Dinos Chapmanovi zachycují strachy a úzkosti, Jan Švankmajer a Viktor Pivovarov se dotýkají absurdity a Wolfgang Pavlik nebo Nil & Karin Romanovy nabízejí znejistění. Celá výstava působí zbytečně ponuře, až chvílemi připomíná pokojíček emocemi zmítaného teenagera poslouchajícího gothic metal. Jako kdyby bezvýchodnost a zmar nemohly být třeskutě barevné — viz například zprávy nebo Instagram.
Především ale výstava působí, jako kdyby vznikla v době, kdy Franz Kafka žil. Současná doba přitom nahrává kafkovským aluzím úplně stejně jako všechny předchozí. Odporné války plné nesmyslného utrpení, kolektivní ignorace klimatické katastrofy nebo nástup autoritářských režimů v Evropě. A v Čechách jsme během pandemie žili v Kafkově románu více než dva roky. Největší problém výstavy proto spatřuji v téměř nulové snaze Kafkovo dílo vztáhnout k současnosti. Pokouší se o to pouze Mat Collishaw a jeho robotický jelen, kterému se podlamují kolena, kdykoli někdo někoho uráží na Twitteru, a Volker März umisťující miniaturní figurky polonahých Kafků do kulis současného Izraele. To je ale z třiceti umělců dost málo.
Přála bych proto všem pozůstalým, abychom byli Kafkovo unikátní dílo schopni využít pro reflexi absurdních aspektů naší doby, a ne jen jako bizarní kuriozitu z minulosti.