Strejda David
Uprostřed staveniště budoucí rozlehlé developerské zástavby na pražském Smíchově nyní osamoceně stojí „musoleum“ Davida Černého. Dle jeho slov vzniklo jenom proto, že památkově chráněnou budovu smíchovského lihovaru nebylo možné zbourat. Au.
Galerie plná jeho sochařských hitů tedy zanedlouho zmizí v beztvarém bludišti sklobetonových věžáků, a tak se na ni ještě před kolektivním zapomněním pokusil rychle poukázat ojedinělou vstupenkovou intervencí. Vstupenky si můžete zakoupit hned v několika kategoriích, a to: za 250 Kč základní vstupné, za 300 Kč studenti uměleckých škol, za 500 Kč levicově zaměření studenti. A takovou taškařici si málokterý novinář nechal ujít.
Vzbudit mediální pozornost se povedlo. Ovšem někoho tím naštvat nebo popudit už daleko méně. Současné projevy Davida Černého mi přijdou vtipné, trefné a na tepu doby asi jako přisprostlé vtipy umolousaného strejdy na rodinné oslavě, kterého jen poplácáte po hlavě a necháte si dál pro sebe brebentit.
Musoleum, foto: Lucie Urban (CzechDesign)
Pokud bychom (snad ze setrvačnosti) od našeho „provokativního umělce číslo jedna“ čekali, že chtěl svým třeskutým vstupenkovým humorem podnítit celospolečenskou diskusi, čekali bychom marně. Ale když už o tom mluvíme, můžeme si z toho platformu pro reflexi současné scény udělat sami a rozproudit diskusi, kterou Černý rozproudit vůbec nechtěl.
Celá tato mini kauzička totiž připomíná především jednu věc. A sice že každý národ má takového provokatéra, jakého si zaslouží. Společnost, která se ani třicet let po revoluci nedokáže přestat vymlouvat na minulý režim, prostě nebude mít Banksyho nebo Ai Weiweie, ale Černého a Milana Knížáka.
Ne že by tu současní provokativní umělci nebyli vůbec. Málokdo dokáže okolní svět glosovat přesněji než brněnský streetartista TIMO se svými výkřiky typu: „Máš na míň!“, „Uvolni se!!!“, „To už bylo“ nebo poetičtějším „Mám rád mraky, co plynou do prázdna, jejich cena na trhu není průkazná“. Z poslední doby zaujala také intervence spolku Jezevky, který přímo ve vestibulu Ministerstva pro místní rozvoj postavil nadrozměrný domeček z karet, kterým upozorňoval na chatrnost pražské bytové politiky. Za tuto trefnou, srozumitelnou a vizuálně působivou instalaci by se v nějakém převráceném paralelním vesmíru nestyděl ani David Černý.
Naděje na provokatéry tu tedy určitě je. Měli bychom se však začít konečně dívat dopředu, nebo alespoň kolem sebe. Jinak nám budou vysvětlovat, jak funguje svět, stále ti stejní strejdové.
Autorka je výtvarná umělkyně a kurátorka.