Stroj na empatii?

Experimenty s virtuální realitou se rozvíjejí již od padesátých let minulého století. A třebaže se intenzita experimentování a míra užití minimálně od devadesátých let stupňuje, virtuální realita se stále ještě nestala každodenní součástí našich životů. Využívá se v současnosti sice v lékařství, vědě, armádě, herním průmyslu nebo pornografii, nicméně zatím nenastal opravdový průlom, který by podnítil touhu vlastnit takové zařízení u každého, jako tomu bylo například u chytrých mobilních telefonů. Fakt, že tuto touhu nepodnítilo ani porno, může dokládat, že technologie pořád není dokonalá. Vývojáři a investoři VR technologií jistě doufají, že dokonalost přijde každou chvílí, osobně však přemítám, jestli se VR nestane podobně slepou vývojovou větví jako třeba 3D filmy. 

I přesto se virtuální realita probojovala také do světa umění a její možná využití momentálně zkoumali různí umělci hned v několika pražských galeriích. V DOXu si pak festival ART*VR dokonce pokládal ambiciózní otázku, zda tato technologie nemůže sloužit coby „stroj na empatii“.

Festival nabídl deset interaktivních i „pouze“ 360° filmů ve VR, které odrážely aktuální společenská témata jako práva etnických a sexuálních menšin, environmentální žal, body positivity, kolonialismus, sexuální násilí a další. Bohulibý záměr poněkud naráží na problém, že filmy, které nevyžadují interakci diváka a ještě k tomu jsou celé animované (jako například snímek Byl jednou jeden ledovec o posledním ledovci na Zemi), nevyžadují ani virtuální realitu. Prostorovost zážitku empatii oproti klasickému filmovému médiu nijak nezvyšuje. Zásadní je stále příběh, a pokud sám o sobě nefunguje, použití VR může působit samoúčelně.

Více fungoval interaktivní VR příběh Desetihodinové okno, který zpřítomňoval, jak se asi cítí kamarádi Dominika Feriho. Divák se ocitl na párty s rozjíveným parťákem a chvíli jen tak popíjeli. Zdánlivě nevinná situace postupně vyeskalovala v pokus o znásilnění za použití omamných látek. Divák byl nejen svědkem, ale i přímým aktérem zločinu a svými rozhodnutími ovlivňoval vývoj celého příběhu. Když už nešlo dívku zachránit, nastalá bezmoc skutečně zarezonovala, třebaže si člověk uvědomoval, že se jedná o fiktivní virtuální postavu.

Potenciál k výrobě empatie tu tedy patrně nějaký je, ovšem představa, že si budeme nasazovat VR brýle, kdykoli budeme chtít někomu porozumět, je dost bizarní. Pokud nejsme schopni najít empatii v realitě fyzické, těžko ji posbíráme v té virtuální.