Nejdražší dětský koutek v republice
Při bloumání poloprázdným Veletržním palácem se člověk na jednom z ochozů najednou ocitne na nejistém území. Malý bar, stolečky, háčkovaný stan, tarotové karty, modrá knihovna, červené karimatky, hliněné květiny, elektronické bicí a bazén plný pěny. Je to kavárna? Archiv či depozitář?
Vnitřek mozku letenského hipstera, odpočinková zóna nebo snad expozice? Všechno je správně. Je to ATLAS. Ateliér tvorby a laboratoř asociativního snění. Ten dle svého popisu specificky zprostředkovává i ta místa galerie, nad nimiž návštěvníci běžně nepřemýšlejí, a nabízí otevřený prostor pro vlastní imaginaci.
Kdybych chtěla být hodně jízlivá, napíšu, že dostat do Veletržního paláce dostatek výstav se kurátorům dlouhodobě nedaří, a tak zde vytvořili sdílený prostor pro svobodnou participaci a doufali, že nějaké to umění vytvoří někdo z návštěvníků.
foto: Národní galerie
Při smířlivějším tónu musím uznat, že je určitě skvělé nad galerijním prostorem uvažovat jinak. A také je skvělé oslovovat současné mladé umělkyně, jako jsou Kristina Fingerland, Anna Hulačová, Marie Lukáčová a mnohé další, aby vytvořily inspirativní místo (nejen) pro děti. Zásadní otázkou však je, jestli tím místem má být jedna z nejdůležitějších výstavních síní v zemi. Vzletné promluvy o participativním vnímání prostoru, smysluplnosti odpočinku nebo zkoumání materiality polštářů zároveň působí jako výmluvy, protože ho tak stejně nikdo využívat nebude. Z „laboratoře asociativního snění“ se tak ze všeho nejvíc stává nejdražší dětský koutek v republice. Přítomní návštěvníci v podobě jednoho mimina, tří batolat a pár pobíhajících dětí mi dávají za pravdu.
Ne že bych chtěla nemluvňatům upírat jejich právo na uměleckou percepci. Pokud by Národní galerie plně saturovala potřeby široké škály dospělých návštěvníků, klidně bych dětem věnovala celý Šternberský palác. Ale v tuto chvíli mě spíše napadá kacířská myšlenka, jestli prázdná patra i celé budovy Národní galerie Praha nevyplnit třeba uměním.
ATLAS, který působí stejně poloprázdně jako zbytek Veletržního paláce, přitom není nějakým levným dočasným řešením. Nainstalován bude až do roku 2027. A tak se musím ptát: proč se kurátoři drželi tak na uzdě? Proč nezkusili vytvořit skutečně imaginativní místo, které by se pokoušelo odolávat fyzikálním zákonům nebo alespoň společenským stereotypům? Opravdu je vrcholem české kurátorské představivosti jenom trochu originálnější designová kavárna?
Autorka je výtvarná umělkyně a kurátorka.