Na velké hvězdy je třeba diváky připravit

Literatura žije! má letos už třináctý ročník. Vzpomeneš si, jak to celé začalo? Jaká je geneze festivalu do dnešní podoby?

K festivalu jsem se připojil roku 2018, takže jsem tam jenom polovinu existence. Pravda je taková, že z týmu, který festival zakládal, už tam není nikdo. Festival zakládala Eliška Štěpánová, která provozovala kavárnu Měsíc ve dne. Byla to legendární budějovická literární kavárna, podobně jako v Brně máte Skleněnou louku, v Ostravě měli Les nebo v Praze Liberál. Kavárna bohužel padla během covidu. Jelikož se do té doby festival pojil hlavně s kavárnou, tak když skončila, vlastně nám to pomohlo. Festival se pak rozšířil do celého města. Předtím byl celý program natlakovaný do malého prostoru, kam se vešlo třeba něco přes sto lidí. Jeden ročník vystupovala kapela Mutanti hledaj východisko, a to tam byli lidé tělo na tělo, až se na tom dvorečku nedalo dýchat. Teď už vlastně spolupracujeme s většinou institucí v Českých Budějovicích, jako je například Alšova jihočeská galerie, Jihočeská vědecká knihovna nebo Jihočeská univerzita.

Takže teď se festival odehrává v celých Budějovicích? Jak obtížné je něco takového zorganizovat? 

Snažíme se především návštěvníkům ukázat i jiná místa, než uvidí jako běžní turisté. Pracujeme třeba s kulturním prostorem Žižkárna, který funguje na podobném principu jako pražská Kasárna Karlín. Vede ho parta nadšenců, která se ho snaží oživit skrze kulturní akce. Do toho se naše akce konají třeba v areálu bývalého Výměníku. Máme literární urbex v Průmyslové ulici, kde lidé půjdou do opuštěné nádražní budovy, kde bude světelná instalace, do toho bude znít audio různých českých básníků. Vyvedeme je trochu z centra, ale zároveň se toho spousta bude odehrávat i tam. Na náměstí Přemysla Otakara II. máme velký stan, ve kterém probíhá tradiční literární bazar. To je signifikantní věc festivalu. Děláme open call, kde vybíráme od lidí knížky, které už nechtějí, a lidé si je pak mohou v literárním stanu zdarma rozebrat. 

Máte také široký zahraniční repertoár. Jak vybíráte interprety ze zahraničí? Dva roky zpět tam byl např. Dean Atta, britský básník, který je už skutečná mezinárodní hvězda. 

Zatím to bylo především díky známostem. Většinou to byly moje známosti nebo kolegy Václava Křenka, nordisty a překladatele. Loni přijela se svým novým románem Malgoradza Lebda. Obecně na ta velká jména je třeba nejdřív diváctvo trochu připravit, edukovat je, říct jim, co je to za člověka, protože může přijet bůhví kdo, ale tady ho stejně nikdo nezná. A přestože jsou České Budějovice poměrně velké město v České republice, ve světovém měřítku to není vůbec nic. Najde se opravdu malá bublinka v těch sto tisících obyvatelích, která si řekne, „aha, tohle jméno mi něco říká“. Když jsem Deana poznal, byl už hodně známý v Londýně a znali ho i v ostatních anglických městech. V té době ale ještě neměl mezinárodní přesah. Potom dostal za svou knížku Black Flamengo, ze které byly přeložené a otištěné ukázky v Hostu (23/04), Stonewall Award, což je cena založená na památku Stonewall riots. A to byla velká cena. Myslím, že je to vlastně nejvyšší ocenění, co můžeš dostat za literaturu v rámci queer komunity. To mu pomohlo se hodně etablovat.

Jak reagovali diváci na Deana Attu? 

Na velké hvězdy je třeba diváky připravit, takže jsme měli s Deanem několik přípravných akcí. První byla slam poetry, což byla z mé strany strategie, aby tam přišlo co nejvíc lidí. Slam táhne, a navíc to, co Dean dělá, má se slamem hodně společného. V Británii jsem se nesetkal s tím, že by rozlišovali slam a poezii. A potom jsem ho vzal na gymnázium, kde máme s festivalem zázemí. Je to gymnázium, kde jsem sám studoval a měl jsme tam i seminář tvůrčího psaní, takže přišlo takových šedesát studentů. Po těchto dvou akcích se rozkřiklo, že do Budějovic přijela taková hvězda.
Od doby, co byl v Budějovicích Dean Atta, tak se podílím ještě na akcích uskupení budějovické queer komunity, která si říká BUDQueer, a bude mít třetí ročník. Navíc se stále rozrůstá. Letos tam bude číst Marek Torčík, loni tam zase byla bulharská spisovatelka René Karabash, jejíž básně jste měli přeložené v Hostu (24/04), a díky její překladatelce Radce Rubilině s ní potom vyšel i rozhovor na h7o.

Čtou autoři a autorky, které pozveš, nakonec i jinde než v Budějovicích?

Jasně. Loni tady byl Colin McGuire, kterého jsem potkal, když jsem bydlel před pěti lety ve Skotsku. Dean se v té době přestěhoval z Londýna do Glasgow a měl čtení v Edinburghu, na které mě pozval, a tam mě právě seznámil s Colinem, který je lokální skotský básník. Na základě tohoto setkání jsme se propojili, překlady jeho básní vyšly na začátku minulého září ve Tvaru a tou dobou jsme spolu jeli tour po pěti českých městech. Ale to bylo už v rámci jiného mého pořadu, který se jmenuje Mezi náma, a dalších akcí, jako je třeba ostravská Inverze.

Když jsi do festivalu vstoupil až v polovině jeho existence, jak se to za dobu tvého působení v organizačním týmu festivalu proměnilo? Byl tam nějaký zásadní mezník? 

Tak největší mezník bylo zavření kavárny Měsíc ve dne. Tehdy festival trval jen dva, možná tři dny a návštěvnost byla sto až dvě stě lidí, protože to bylo limitované prostorem. Teď, o šest let později, je návštěvnost dva a půl až tři tisíce lidí. Tím, že jsme vylezli z kavárny do ulic, se to celé zvětšilo. Taky byl rozdílný rozpočet. Když jsem nastupoval, měli jsme rozpočet okolo pětadvaceti tisíc, teď se pohybujeme v řádech statisíců. Většina těch peněz jde do honorářů, ubytování, technického zázemí, pronájmů. 

Tématem letošního festivalu je „neklid“. S čím máte to téma spojené?

Téma je letos poprvé. Jelikož se každý rok snažíme vkládat nějaké nové nápady, tak s tímhle konkrétním přišla naše nová kolegyně Veronika Faktorová během jednoho z brainstormingů na podzimní schůzce. A celý festival je na to téma nyní navázaný. Neklid je něco, co by literatura měla iniciovat. Vzbuzovat v člověku nějaké rozrušení, uvádět ho v neklidný stav. Tomu jsme přizpůsobili náš program i výběr autorů a umělců. Například čtení slovenského novináře a spisovatele Michala Hvoreckého z jeho nové knihy bude navázané na to, co se děje na Slovensku, nebo diskuse s maďarským básníkem Ádámem Vajnou, který je momentálně básníkem čísla dubnového Hostu, se bude pravděpodobně týkat i současné situace v Maďarsku.

Patronem festivalu je islandský básník Ásgeir H. Ingólfsson. O koho jde?

Ásgeir byl kamarád, kterého jsem potkal, když jsem přes Měsíc autorského čtení měl čtení na Islandu. Tam jsme zjistili, že žije v Praze, a zůstali jsme v kontaktu. V Praze jsem od té doby nevystupoval na akci, na kterou by Ásgeir nepřišel. Mockrát také sám četl i v Budějicích, v Českém Krumlově, Písku. Jezdil číst na mé pořady a v těch našich Budějicích tak nějak zapadl. Vždycky tam s náma zůstal sedět na pivo a místní ho za chvíli znali, že je to ten Islanďan, který jezdí na literární akce, taková rarita, a my jsme si ho velmi oblíbili. Bohužel ale na začátku tohoto roku zemřel na rakovinu. Takže letošní ročník jsme se rozhodli věnovat jeho památce.

Už jsi nakousl, že toho v Budějovicích organizuješ víc. Pověz mi o těch dalších projektech. 

Nejen v Budějicích, ale tak nějak v jižních Čechách. Organizoval jsem něco v Táboře, na Šumavě, v Písku, v Českém Krumlově, v Třeboni. Já jsem před třemi lety — a opět musím zmínit Deana, protože ten to vlastně inicioval — připravoval putovní čtení po několika městech. Abych mu ukázal více měst, zorganizoval jsem mu čtení v Praze na křtu básnické sbírky Ondry Hrabala a potom čtení v Táboře v rámci koncertu post-hudby, která den předtím hrála i na Literatura žije!. Taky mě k tomu inspiroval básník Teodor Kravál, který, mám pocit, zakládal svůj pořad Samý kecy pár let poté, co jsem založil Mezi náma. On ho ale posunul o level výš tím, že ho udělal putovní. Tak jsem si řekl, že je to dobrý nápad. Zeptal jsem se ho na pár tipů, ale to moc nevyšlo, protože Teo hodně spolupracoval s knihovnami. Já jsem si to nakonec udělal po svém. Putovní to nakonec je, ale hlavně po kavárnách. S organizací mi pomáhali lokální nadšenci, jako třeba Richard Maršák na Šumavě. Ti pak sem tam na čtení byli schopní přilákat relativně velké množství fanoušků literatury a vždycky se nám postarali o perfektní zázemí.

A jak je na tom tvoje psaní, když se organizačně podílíš na tolika věcech? Tvá poslední knížka Betonová pláž vyšla už před pěti lety.

Rok po Betonové pláži jsem nepsal vůbec nic. Dělal jsem si nějaké poznámky, sbíral jsem inspiraci a pak jsem začal studovat. Pořád jsem odkládal vzdělání a chtěl jsem se zaměřit spíš na sebe a na svůj rozvoj, než abych zase dával poezii ven. Píšu pořád. Už čtvrtý rok píšu další sbírku. Mám tam přes sto textů a navíc se to zhutnilo tím, že to nejsou jen krátké texty, jako byly v minulých sbírkách, ale většina je docela dlouhá. Nepřestal jsem psát, ale taky zatím nechci nové texty publikovat. Jeden důvod je ten, že ta kniha je celistvá, provázaná a nechci z ní nic dávat ven, dokud nebude celá a uzavřená, protože když pak něco změním na začátku, promítne se to i do ostatních básní. Druhý důvod je, že nechci jako etablovaný básník zabírat prostor a chci ho spíš dávat těm, kteří začínají psát. Já ten prostor nepotřebuji a nechci ho těm lidem brát, protože vím, že začínat psát a publikovat je těžký. Je zázrak, když se někdo rozhodne své texty vytáhnout z šuplíku a poslat je do časopisu. Myslím, že velké množství autorů a autorek v České republice má své texty v šuplíku a nebudou je nikdy publikovat, protože nechtějí pozornost a bojí se kritiky. A hlavně také proto, že vidí v časopisech pořád ta stejná jména.

A poslední otázkou se vraťme k festivalu: co je tam letos k zažití a na co se ty nejvíc těšíš?

Je toho opravdu hodně. S kolegy se ho snažíme plánovat tak, aby si tam každý návštěvník našel, co ho baví. Jak už jsem zmiňoval, snažíme se spolupracovat s lokálními komunitami, takže mimo akci v rámci BUDQueer doporučuji třeba akce s romskou komunitou hROM CB, kde bude beseda s Davidem Miřejovským nebo Stanislavem Tišerem a Marií Urbanovou. Dále ve Wortnerově domě Alšovy jihočeské galerie proběhne diskuse s Terezou Semotamovou a Barborou Bažantovou, které ukojí touhy každého intelektuála. Velkým tahákem je letos nový minifestival mangy a komiksu, na který se strašně těším. Tam zase cílíme hlavně na gen Z, tedy mladší generace. Návštěvníci z té starší mohou navštívit třeba besedu s Terezou Boučkovou nebo Jiřím Padevětem. Fanoušci poezie si smlsnou na vystoupení básníků z Vítrholce, které proběhne v Rabenštejnské galerii, což je opravdu nádherný prostor, který stojí za návštěvu i sám o sobě. Vrchol festivalu je vždy situovaný na pátek a sobotu do Žižkárny, kde budou probíhat slam poetry, diskuse, workshopy, akce pro děti či bookfest Cechu malých nakladatelů, na který se taky vždycky těším. Program, který si pravděpodobně každý užije, láká na koncerty velkých jmen, jako je třeba kapela The Silver Spoons, Anki nebo Marko Damian a dalších skvělých hudebníků. Letos máme poprvé i celodenní nedělní program, kde si návštěvníci budou moci poslechnout Silent Poetry v audio zpracování hudebníků Jakuba Doubravy a Lukáše Urbance, užít si přednášku Jakuba Novotného o pozitivních dopadech skateboardingu nebo si zajít na divadlo Feste. Je toho samozřejmě mnohem víc. Tohle je jenom výtažek akcí, které mě zrovna napadly. Všechny si můžou lidi prohlédnout na našem webu.