Patříme pořád mezi horkokrevné balkánské kmeny

S více lidmi jsme si lámali hlavu, na co odkazuje název vaší poslední sbírky Zorbova sestřenice (Братовчедката на Зорбас, 2020), z níž shodou okolností publikujeme v Hostu ukázku. Jedná se o Řeka Zorbu a jeho známý tanec vztahující se k veselí a radostnému životu, na který jako sestřenice tak úplně nedosáhnete, nebo se vztahuje k celému Bulharsku jako sestřenici Řecka?

Oba výklady platí! Sbírka se vztahuje k našim rodovým kořenům: z maminčiny strany pocházíme z Řecka, i když je tato rodinná větev už dávno usazena v Bulharsku. Proto ty řecké vlivy na nás, Bulhary, proto ta „sestřenice“. Zorba v názvu mi pak symbolizuje určitý přístup k životu, tanec sirtaki, do něhož se Zorba pustí, když se mu děje něco těžkého, když na něj padne velký smutek. Symbolizuje jak hluboce prožívaný žal, tak i životní energii a naději.

Vaše poezie na mě působí velmi mladě, nejspíš je to tématy hledání sebe sama — do výboru jsem zařadila cyklus básnických autoportrétů, kde se objevují i vaše první známosti a vztahy… Ve vlastním úvodu ke sbírce líčíte některé zážitky ze svého dětství. Co z dětství je zásadní pro poetiku vaší poslední básnické sbírky?

Cyklus o dětství mám i v předešlé sbírce s názvem Zadky a motýli (Хълбоци и пеперуди, 2015). Vyrůstání v odlehlé vesnici mě obohatilo o hlubší cit pro svět: byl to prostor, ve kterém dominovali dva hybatelé — život a smrt. Dětství nyní vnímám jako mikroskop, zaměřený přesně na tuto energii od života ke smrti a zpět k životu. Byla jsem u toho, když se narodilo jehně, a viděla jsem ho i umírat. Jelikož jsem pomáhala doma, uměla jsem maso i rozporcovat a připravit.

Druhá zásadní věc pro mou poetiku pramení právě z těchto prožitků. Asi bych z takových zkušeností mohla mít dětské trauma, ale já se naučila překonat některé věci pomocí hry. To mi zůstalo, a proto mám ve sbírce vedle sebe život a smrt a vlastně i docela hodně veselých obrazů. Hravost a dětství jsou pro mě přístavem, do něhož se při psaní vracím.

Mimořádné místo má v básních vaše babička. Verše, v nichž se objevuje, jsem nemohla do českého výboru nezařadit: svou autenticitou zpřítomňují život v Bulharsku. Proč pociťujete potřebu psát verše zrovna o své babičce?

Babičku nemám jen v básních! Stala se také ústřední postavou mého posledního románu, který ještě není dokončený. Babička si mě jako malou vzala pod křídla, a já mám proto své dětství i dospívání spojené především s ní. Ale kromě této osobní vazby je pro mě symbolická i etymologie slova „babička“ — bulharsky „baba“. Nejstarší žena rodu představovala v klanech propojení se silnou ženskou energií. V předkřesťanské době se stavěly modly představující ženská božství, kterým se dodnes říká „baba“. Takže obecně vnímám postavu babičky jako pradávný počátek života, se kterým cítím vnitřní propojení.

Proslavila jste se nejen jako básnířka, ale i jako autorka prózy. Váš román, jehož název bych volně přeložila jako Zůstalkyně (Остайница, 2018), získal značný ohlas a je už přeložen do více než šesti jazyků. Píšete v něm o jednom dávném zvyku v Albánii. Za specifických podmínek tam některé ženy mění svou sociální roli a stávají se hlavou rodiny. Plní veškeré mužské práce a získávají také mužská privilegia. Je to exotické vyprávění ze vzdáleného kousku světa kdesi v horách, nebo je to něco aktuálního?

Co se ohlasu týče, tak bych řekla, že čím víc na západ, tím kniha přijde čtenářům exotičtější. Pro nás v Bulharsku ale nabízí řadu paralel. Vždyť my tady stále žijeme v patriarchátu. Moc se o něm nemluví, ale všichni vědí, že u nás pro ženy stále existují jasně vymezené hranice. Ve své knize ukazuju patriarchát v té nejvyhraněnější podobě. Nicméně reakce na knihu mě občas překvapila. Třeba u polského překladu. Čtenáři si text spojovali se zákazem potratů a v sále to během diskuse pěkně hučelo. Kniha přišla místnímu publiku nesmírně aktuální.

Zůstalkyně má také specifické formální zpracování: chybí v ní interpunkce, velká písmena a děj se přelévá tam a zpět. Využívala jste při jeho psaní zkušenost a zručnost básnířky?

Román jsem psala ve stylu proudu vědomí. Chtěla jsem, aby působil tak, že tady ten příběh celou dobu byl a jen čekal na někoho, kdo ho uvidí a pustí do světa: píšu rychle, jedním dechem, bez interpunkce, je to jedna plynulá slovní řeka. Dobře se mi v takové vodě prochází časem, můžu se ponořit do jakékoliv události v minulosti a uvidět její odraz v budoucnosti. Myslím, že kdybychom knize neříkali román, klidně bychom ji mohli nazvat poemou. Má výraznou rytmiku, tempo, je hudební. Jakmile jsem se dostala do toho správného rytmu, už jsem se nechala unášet proudem řeky a nehleděla napravo nalevo.

Publikujete pod mužským pseudonymem René Karabash. Nač ho potřebujete?

Můj pseudonym je typickým důsledkem událostí: Karabash je příjmení mé matky (Karabashova), takže se prostřednictvím jejího příjmení vracím opět k ženské linii naší rozvětvené rodiny. Je to přímý odkaz k mým kořenům, k nimž se hlásím. Karabash je turecké příjemní a symbolizuje jak pětisetletou nadvládu osmanské říše na našem území, tak i rodinou historii dvacátého století: můj vzdělaný a schopný pradědeček přišel o všechno jmění v době komunismu, rodina přežívala jen díky zahradě, kterou jim naštěstí nesebrali.

Naopak René vzniklo náhodně, když jsem studovala ve Francii. Tam mi jeden kamarád místo Irene, což je mé skutečné jméno, začal říkat René. Říkal, že se mu to líp vyslovuje. Tak jsem se s René sžila, že když jsem přemýšlela nad první sbírkou, pseudonym byl na světě raz dva.

Pseudonym používám i nadále, dává mi možnost vytvořit si hranice mezi mým uměleckým a soukromým světem. Irena je můj safe space, to jsem já, a nemám potřebu mluvit o Ireně s nikým kromě mých nejbližších přátel. Ale rozhovory o René? Prosím, kdykoliv, s tím nemám problém. 

Jste aktivní v literární akademii s půvabným názvem „Králičí nora“, nazvané podle Lewise Carrolla a Alenčina pádu králičí norou. Jakou roli máte v Králičí noře vy a co se v ní vlastně odehrává?

Jedná se o literární akademii, kterou jsem založila před dvěma lety, a působím ve své „noře“ jako ředitelka. V Králičí noře se jako vyučující angažují současní nejzajímavější básníci, básnířky, spisovatelé a spisovatelky. Mladá píšící bulharská generace má možnost se v ní setkat se zkušenými spisovateli, rozvíjet své psaní, ale taky pochopit hlouběji management knižního trhu. V tomto směru chápu svou akademii jako určitou misi. Pomáhám mladým talentům v propojení s nakladateli, snažím se jim pomoct projít po neprošlapané cestičce k prvnímu vydání. Králičí nora je prostor, kde si mohou mladí vyzkoušet popsat své vidění světa. Společně se pak snažíme literaturu obecně hodně propagovat — organizujeme literární čtení a představujeme nadějné tváře nové bulharské literatury.

Na zahájení loňského knižního veletrhu v Sofii řekl Světlozar Želev, ředitel největšího knižního festivalu v Bulharsku, že zažíváme skutečnou renesanci bulharské literatury. Narážel na úspěch Georgiho Gospodinova, který si loni jako první bulharský spisovatel odnesl Bookerovu cenu za svůj román Časokryt. Jaký byl ale minulý rok pro vás a co čekáte v roce 2024?

Pro mě byl minulý rok taky úspěšný a hlavně expanzivní. Objevily se nové překlady mého románu, což zásadně ovlivňuje i rok 2024. Budu opravdu hodně cestovat. V březnu se zúčastním knižního veletrhu v Lipsku, v dubnu vystoupím právě v Českých Budějovicích, ve Francii mě čeká jarní literární turné. Můj román proslavila prestižní cena francouzského PEN klubu za nejlepší překlad do francouzštiny. Na podzim chystáme čtení v Americe, protože anglický překlad románu loni získal Gulf Coast Translation Prize. Ale taky jsem loni dopsala scénář šestidílného televizního seriálu Sofijské dcery, který by se měl letos natočit a příští rok jít do vysílání. Letos se zapojím i do natáčení filmu, který vzniká podle mého románu v bulharsko-albánské koprodukci.

To jen dokládá, že zájem o bulharskou literaturu opravdu roste. Můžete mi teď zmínit jednu literární událost, která vám dělá v poslední době radost, a popsat i něco, co vám v bulharské literatuře leze na nervy?

Rozhodně jsem měla obrovskou radost z mezinárodního ocenění pro Georgiho Gospodinova. Právě tento úspěch nastartoval širší zájem o bulharskou literaturu. Další skvělá událost už není tak viditelná a zřejmá, ale bulharská literatura by se bez ní do širšího povědomí ve světě nedostala. V roce 2021 založil knihkupec Manol Pejkov literární agenturu, která sdružuje autory jeho prestižního nakladatelství Žanet 42. Agentura nás autory propaguje v zahraničí a právě díky tomuto úsilí jsem já osobně podepsala řadu smluv na překlady a literární vystoupení mimo hranice své země.

Co mě opravdu štve, je závist mezi spisovateli. Taková krásná cena, jako byl Booker pro Georgiho Gospodinova, a způsobila u nás doma tolik skandálů! Začali vyskakovat nejrůznější „znalci“, třeba ze Svazu bulharských spisovatelů, a naznačovat, že si Gospodinov takovou cenu vlastně ani nezasloužil… Hrůza! Pak se do toho zapojila jedna bulharská politická strana s tím, že by se Gospodinovy romány neměly vůbec překládat, protože nejsou pro Bulharsko dost reprezentativní. Když něco takového vidím, říkám si, že patříme zkrátka pořád mezi balkánské horkokrevné kmeny, co mají potřebu se mlátit hlava nehlava.

V jednom z rozhovoru jste řekla: „Nepotřebuju kolem sebe vidět leklé ryby. Potřebuju ryby, které plavou proti proudu.“ Jste i vy ryba plovoucí proti proudu?

Snažím se co nejvíc zůstat tím, kým jsem, věnovat minimální pozornost normám, trendům, očekáváním a co nejvíc důvěřovat svému vnitřnímu hlasu. Dovolit si projevit svou individualitu, slabost, neznalost, znalost či sílu — a to je asi tak všechno.

Rozhovor se uskutečnil v Českém centru Sofie 21. ledna 2024