Gracias, Marito!

Maroušek, Vargásek, Básník, Zavalita, Maškarka… A také Divoška, Jaguár, akurátní perfekcionista Pantaleón, bolivijský psavec Pedro Camacho — to jsou postavy, které se mi okamžitě vybaví, když se řekne Mario Vargas Llosa. Básníka z Města a psů a Santiaga Zavalu alias Zavalitu z Rozhovoru u Katedrály považuji za nejautobiografičtější a také ke mně nejvíc promlouvali a nejvíc jsem se s nimi ztotožňovala v době, kdy jsem se někdy kolem osmnácti let poprvé seznámila s dílem tohoto peruánského autora a díky němu i s hispanoamerickou literaturou, která se měla stát mou osudovou vášní i milovanou profesí. Z ženských postav se mi nejhlouběji dostala pod kůži Divoška neboli Bonifacia ze Zeleného domu, ale vždycky jsem měla nejradši Vargas Llosovy pochybující intelektuály, kteří marně hledali chvíli, kdy se jim v životě „všechno podělalo“. Z Vargas Llosových knih, které jsem měla to štěstí přeložit, mě pak kromě Santiaga Zavaly hodně oslovil Maškarka, běloch, jenž se stal „vypravěčem“ u amazonského kmene Mačigengů.

K románu Město a psi, který ve španělštině roku 1962 znamenal cosi jako startovní výstřel boomu hispanoamerického románu, jsem se dostala v českém překladu Miloše Veselého z roku 1966 úplně náhodou, když jsem se učila na přijímací zkoušky na studia francouzštiny a španělštiny na FFUK. Okamžitě mi učaroval a zhltla jsem i další do češtiny přeložený román Zelený dům (originál z r. 1966, překlad Vladimír Medek 1981), takže na písemné části přijímaček jsem si vybrala volné literární téma a psala o něm, posléze jsem se k němu vrátila i při ústní části, kde jsem se poprvé setkala s Hedvikou Vydrovou, autorkou doslovu k Zelenému domu a naší největší odbornicí na dílo Marii Vargase Llosy. Okouzlila mě stejně jako její oblíbený autor, o němž říkávala, že své romány píše rychleji, než je my stačíme číst, a díky jejím přednáškám o hispanoamerické literatuře jsem se rozhodla, že se nebudu věnovat lingvistice románských jazyků, ale literatuře onoho dalekého kontinentu, kde se mluví převážně španělsky a který je tolik odlišný od naší malé, uměřené země bez pouští, bez pralesa, bez oceánu a bez velehor. Pod jejím vedením jsem sepsala diplomku o Rozhovoru u Katedrály jako totálním románu, která se později ukázala velmi užitečnou ve chvíli, kdy se mi splnil sen a mohla jsem tento nesmírně složitý, ale logicky dokonale vystavěný román přeložit pro nakladatelství Argo.

Románové hlavolamy

Co mě na románech Marii Vargase Llosy tolik oslovilo? Kromě poutavých propletených příběhů a úvah a postřehů postav, které jako by mluvily za mne, byť pocházely z tolik odlišných končin (podobně uhranul Jana Zábranu chilský básník Nicanor Parra, jak vzpomínal ve svém Deníku), to byla stavba jeho děl. Jsou to složité hlavolamy, jejichž rozsypané dílky postupně skládáme dohromady, a teprve když knihu dočteme, vše do sebe zapadne a můžeme číst znovu, tentokrát zase z jiné perspektivy. Z toho skládání hlavolamu, dešifrování přezdívek postav, rozplétání časových rovin a překrývajících se dialogů jsem měla vždy ohromné potěšení — jako se stává, když člověk něco uhodne, vyluští, odhalí.

V šedesátých letech Vargas Llosa v každé další knize použil nějaký nový „fígl“, které i sám pojmenovával. Aby jeho romány „totálně“ zachytily veškerou skutečnost, přecházel z jedné časové roviny do druhé či z vypravěčovy promluvy do přímé a polopřímé řeči prostřednictvím „spojených nádob“, kdy se v rámci jediné věty obsah přeléval sem a tam kolem ústředního slova. „Skrytým údajem“ záměrně zatemňoval totožnost postav, „teleskopickým efektem“ urychloval a dynamizoval děj, když napěchoval několik minut, hodin, dnů, týdnů, měsíců i roků do uvozovací věty za přímou řečí. Do velké krabice rámcového příběhu/dialogu skládal menší a menší krabičky dalších dějů, které se v sousedství ostatních proměňovaly. Zcela nově využil polopřímou řeč způsobem, který bohužel nelze převést do češtiny, protože nemáme adekvátní systém minulých časů. Experimentování s formou — nikoli však samoúčelné — vyvrcholilo právě v románu Rozhovor u Katedrály (1969).

Když Mario Vargas Llosa přijel roku 2019 na pozvání Guillauma Basseta na Svět knihy do Prahy, tento román, který autor označoval za jediný, který by vynesl z hořícího domu, aby ho zachránil, protože mu dal nejvíc práce, stál ho nejvíc šedin a má ho nejraději, slavil už 60. výročí od prvního vydání. Vargas Llosa mezitím dostal roku 2010 Nobelovu cenu a kromě velmi úspěšného spisovatele se stal též politikem, který kandidoval na prezidenta Peru (1990), ale ve druhém kole ho překvapivě porazil Alberto Fujimori, jehož vláda tvrdé ruky pod taktovkou šéfa tajných služeb Vladimira Montesinose se velmi podobala diktatuře. Tehdy se Vargas Llosa s rodným Peru rozešel dosti ve zlém, usadil se trvale ve Španělsku a do Limy se vrátil teprve nedávno, aby tu ve své milované čtvrti Miraflores strávil konec života s rodinou. Podle zpráv, které jsem měla od svých peruánských kolegů, už na tom poslední rok nebyl zdravotně příliš dobře, údajně trpěl následky dvojího onemocnění covidem a měl velké problémy s pamětí. Ale ještě 28. března, kdy slavil devětaosmdesáté narozeniny, poskytl doma několik rozhovorů a na sklonku minulého roku provázel novináře po Limě po stopách svých slavných románů — ukázal jim i místo, kde dříve stával bar U Katedrály, který dnes už neexistuje.

Na podzim roku 2023 však Vargas Llosa vydal román Vám teď věnuji své ticho (chystá v nejbližší době Argo) o peruánské hudbě a typické sentimentalitě „huačaferii“ a prohlásil, že je to jeho poslední, že další už nenapíše. Již sám titul je ostatně výmluvný — byť je to citát, který autor vložil do úst své postavě, nejlepšímu peruánskému kytaristovi všech dob Lalu Molfinovi, když odcházel ze scény. Mario Vargas Llosa se tedy takto rozloučil se svými čtenáři, věnoval jim již jen své ticho. V novém tisíciletí Vargas Llosa už nevymýšlel žádné nové „fígle“ a jeho romány většinou (s výjimkou Kozlovy slavnosti či Keltova snu) nedosahovaly působivosti těch nejstarších a byly méně inovativní, divoké a strhující. Stejně jsem ale vždy nedočkavě vyhlížela každé nové dílo a s chutí a radostí se do něj pouštěla — byť jsem nové romány pak třeba i kritizovala, protože ve srovnání s mými nejmilejšími veledíly z 60. let v mých očích nemohly obstát.

Roku 1963 Vargas Llosa v dopise napsal: „Neumřít, než dopíšu devatenáctý román, a bez oddechu usilovat o vytvoření díla, které by bylo balzacovsky obsáhlé a flaubertovsky kvalitní.“ Řekla bych, že co si předsevzal, to bohatě splnil. Románů vydal před svou smrtí dvacet — jednadvacet, pokud započítáme i kratší experimentální román či novelu Mláďata (1967) — a z nich patnáct už vyšlo česky, nyní překládám šestnáctý. Vedle toho vydal řadu literárních esejů a kritik, například obsáhlou analýzu románu Sto roků samoty nazvanou Příběh jedné bohovraždy, povídky, divadelní hry, knížky pro děti, paměti, publicistiku… Balzacovsky rozkročený tedy jistě je, a o tom, že za Flaubertovou kvalitou nezaostal, se mohou čeští čtenáři přesvědčit sami, mají z čeho vybírat: nepřeložené zůstávají jen dva romány z posledního desetiletí (výše zmíněný Nenápadný hrdina a Krušné časy o Guatemale 50. let a neblahém působení Banana Fruit Company ve Střední Americe), jeden erotický z konce 90. let (Sešity dona Rigoberta) a Maytův příběh z roku 1984 o idealistickém trockistovi, inspirovaný neutěšenou peruánskou politikou. A pak zmíněná Mláďata o klukovské partě, vyprávěná kolektivním vypravěčem oscilujícím mezi první a třetí osobou množného čísla. Ta by podle mého názoru stála za překlad nejvíc, a hned po ní Krušné časy.

Tisíce jiných životů

A co tedy máme od neúnavného Marouška v češtině? Roku 1984 vyšel vtipný, silně autobiografický román Tetička Julie a zneuznaný génius (přel. Libuše Prokopová, z jejího překladu si půjčuji familiárního Marouška a Vargáska), u nás zdaleka nejoblíbenější Vargas Llosova kniha, jediná, která se dočkala dokonce tří vydání (což je velmi málo ve srovnání s počtem reedic odvěkého Vargas Llosova rivala Garcíi Márqueze, jehož Sto roků samoty má česky už deset vydání). Ještě před listopadovou revolucí se v překladu Vladimíra Medka objevil obsahově i formálně strhující román umístěný do Brazílie Válka na konci světa, jímž vyvrcholilo nejplodnější autorovo období. V nakladatelsky i jinak divokých devadesátých letech se dočkal vydání humoristický román Pantaleón a jeho ženská rota (rovněž v překladu Vladimíra Medka) o pojízdných nevěstincích pro odlehlé vojenské posádky v peruánské Amazonii. Jeho námět autor našel při své první cestě do pralesa, z níž vytěžil i Zelený dům a později Keltův sen a která výrazně ovlivnila jeho spisovatelskou dráhu — jak Vargas Llosa vyprávěl na besedě na Světě knihy, jinak než humoristicky téma pojmout nešlo, protože střet rigidního, hierarchizovaného vojenského světa s bujícím pralesem a tělesností se vážnému zpracování vzpíral. Tehdy překlad ve smršti titulů mnoha dosud zakázaných či opomíjených autorů zapadl, podobně jako další přeložený román Smrt v Andách (překlad Alena Šimková) o řádění teroristů ze Světlé stezky. Ten jsem se snažila prosadit k vydání ve svém překladu já, tehdy začínající hispanistka, ale neuspěla jsem. Zato jsem pak dostala nabídku přeložit pro Slovart román Vypravěč o pralesním kmeni Mačigengů. Nadšeně jsem přijala, ale z vydání sešlo a rukopis mi zůstal v šuplíku, dokud jsem na začátku nového tisíciletí nenastoupila do nakladatelství Mladá fronta a neprosadila tam vydávání souborného díla svého oblíbence s tím, že vyjdou reedice jeho již přeložených románů plus díla dosud nepřeložená.

Pro mizivý čtenářský zájem se projekt nepodařilo dotáhnout do konce, ale ve druhém vydání vyšly aspoň romány Město a psi, Zelený dům a Tetička Julie a zneuznaný génius a kromě Vypravěče se poprvé vydala i díla Kozlova slavnost (přel. Petr Zavadil) o dominikánském diktátoru Trujillovi a Ráj je až za rohem (přel. Jan Hloušek a Jiří Holub) o Gauguinovi a Floře Tristanové. Nakladatelství Garamond dále vydalo bilanční román Zlobivá holka (opět přeložil Vladimír Medek), detektivku Kdo zabil Palomina Molera (přel. Jana Novotná) a román, který Vargas Llosa vydal těsně po udělení Nobelovy ceny a v němž se vrátil k mnohovrstevnému, složitému, výpravně bohatému psaní prvních desetiletí své tvorby Keltův sen (přel. Jana Novotná). Díky Vargas Llosovu pozvání na Svět knihy se jeho díla posléze ujalo Argo a na veletrh připravilo tituly Chvála macechy (Jan Hloušek) a Pětinároží (A. Charvátová).

V Argu mi potom splnili sen mých studentských let, když mi zadali k překladu Rozhovor u Katedrály. Mohu parafrázovat Vargase Llosu — kdybych měla z jeho díla doporučit jednu knihu, byla by to tahle, která mi nejenom dala nejvíc práce a způsobila nejvíc šedin, ale také mi poskytla nejvíc radosti z práce nad textem, který i po pětašedesáti letech zůstává stále aktuální, nabitý nezdolnou vypravěčskou energií, bohatou imaginací a potěšením z vytváření smyšlených životů.

Vargas Llosovi budu navždy vděčná, že mi otevřel nové obzory a ukázal mi světy, které jsou tak jiné, a přitom tak podobné tomu, do něhož jsem se narodila. Ale na který nejsem omezena, protože ve Vargas Llosově literatuře, jako v každé dobré literatuře, se stávám součástí mnoha dalších světů a mohu prožívat tisíce jiných životů, jejichž pochopení mi snad pomůže lépe pochopit život vlastní. Ale vlastně stačí číst i jen pro radost z imaginace, z vyprávění, z humoru. Stačí číst. Gracias, Marito.

Odemykáme také rozhovor, který Anežka Charvátová vedla s Mariou Vargasem Llosou před šesti lety, když navštívil Svět knihy v Praze.