Spisovatelé mohou zmizet, příběhy nezmizí nikdy

Roku 1967 jste při přebírání ceny Rómula Gallegose za román Zelený dům pronesl proslulý projev „Literatura je oheň“, v němž jste shrnul své názory na literaturu jako nekonformní vzpouru, jejímž posláním je protest, kritika a odhalování rozporů. Literatura má zabraňovat duševní lenosti, rozviřovat stojaté vody; dráždit, znepokojovat, burcovat, udržovat lidi ve stálé nespokojenosti se sebou i s ostatními a podněcovat snahy o zlepšení. Myslíte, že literatura hraje takovou významnou roli i v dnešním světě?

Ano, já si i nadále myslím, že literatura má v současném světě významnou úlohu. Ovlivňuje společnost, svět, život, třebaže se ten vliv nedá změřit ani předem určit. Zanechává velmi výraznou stopu, která se však jen těžko dokazuje. Poznamenávají nás především knihy, které nám nějak učarují, přivedou nás ke snění, omámí nás, obohatí naši představivost, naši citlivost. Tohle všechno zanechává stopu v našem chování, v našem vnímání světa, ve způsobu, jak se vztahujeme sami k sobě a k ostatním. Myslím si, že literatura má ohromně blahodárný vliv, protože prostřednictvím knih se učíme spoustu věcí. Na prvním místě se učíme vyjít z omezeného světa, v němž se pohybujeme: literatura nám umožňuje přeskakovat hranice, ukazuje nám, že životy ostatních, třebaže jsou velmi odlišné, mají společného jmenovatele, a nejen životy našich současníků, ale i žen a mužů z minulosti, dokonce i velmi dávné minulosti. Myslím, že literatura nás čtenáře zbavuje provinčnosti a činí nás světoobčany, umožňuje nám odhalit, jak jsme si všichni podobní, ačkoli je mezi námi spousta rozdílů. Ale možná nejvýznamnější stopou, kterou v nás čtenářích zanechává literatura, dobrá literatura, je, že v nás probouzí kritického ducha, kritický pohled na svět.

Jak přesně to myslíte?

Dobrá literatura nám ukazuje, že život, který si představujeme, je mnohem bohatší, mnohem intenzivnější, mnohem různorodější než ten, který prožíváme. Literatura nám umožňuje přivlastnit si jiné, velmi bohaté životy, jaké bychom bez četby nikdy nemohli prožít. A když zjistíme, že vysněné životy jsou mnohem bohatší než skutečné, probudí to v nás kritický pohled na existující skutečnost. Myslím, že tento kritický duch je velmi důležitý pro pokrok lidstva, pro pokrok civilizace. Kdybychom necítili nespokojenost se světem, jaký je, nejspíš by se svět nikdy nezměnil. Nejspíš bychom ještě žili v jeskyních. Ale my jsme opustili jeskyně, opustili jsme primitivní život, kmenové uspořádání, a dospěli jsme k civilizaci z velké části právě díky tomuto kritickému duchu, který v nás vzbuzuje touhu po něčem, co nemáme, pocit, že věci by měly být lepší, než jsou; myslím, že to je hybná síla pokroku. Takže blahodárným účinkem dobré četby není jen potěšení, obohacení našeho života jinými zkušenostmi a životy, ale má také velmi pozitivní dopad na život jako takový z hlediska historického, společenského, samozřejmě kulturního, dokonce i ekonomického.

Ano, ale stejně si myslím, že role spisovatele jednadvacátého století už není stejná jako ve století dvacátém. Domnívám se, že dnes už se tolik nevyskytují velcí spisovatelé, jako byl například Ernesto Sabato, Julio Cortázar, Jorge Luis Borges, vy, kteří kromě psaní fikcí vyjadřovali své názory na svět a jeho uspořádání. Už jich tolik není, a navíc se obávám, že jejich slovo už nemá takovou váhu a vliv jako dřív. A hlavně se hodně změnili čtenáři. Mají jiná očekávání. Dnešní čtenáři velmi často nedokážou ocenit tak složitá díla, jako je například Zelený dům. Myslíte, že vaši čtenáři se změnili, že jsou dnes jiní?

Myslím, že není nutné být takový pesimista jako vy. Ale je jistě pravda, že v dnešní kultuře se dostávají do popředí obrazy, přispívá k tomu překotný vývoj komunikačních prostředků. Jako by kultura obrazu odsouvala stranou knihy. Nicméně si myslím, že to tak úplně není. Je sice pravda, že dnes jsou protagonistou obrazy, ale na druhé straně nikdy v historii se nevydávalo tolik knížek jako v naší době. Nikdy nečetlo tolik lidí jako dnes. V dnešní době ve srovnání s minulostí závratně vzrostl počet gramotných lidí, potenciálních čtenářů. To by mělo být povzbudivé. Myslím, že povzbudivé je i to, že e-booky, kterých se všichni tolik báli, jsou dnes na ústupu. A jestli se dnes méně čtou složité knihy, jejichž četba je pro čtenáře výzvou — ano, třeba to tak je, takové jsou tendence. Dnes je tendence psát snazší, méně složitou literaturu. Také je však možné, že čtenáři už jsou zkušenější, že kniha, která by se dříve zdála obtížná, se nám dnes jeví snazší, protože už máme čtenářské zkušenosti, jsme vytrénovaní. Dá se to velmi těžko posoudit. Určitě se dál píšou obtížné experimentální texty, experimentální literatura je dál živá, byť mimo hlavní proud.

Přesně to jsem měla na mysli, že složitá literatura dnes není tak masově oblíbená jako v šedesátých, sedmdesátých letech. V době slávy vaší generace chtěli spisovatelé měnit literaturu, obnovit román, o němž někteří kritici tvrdili, že je mrtvý. Ale nešlo jen o snahu ze strany spisovatelů, nové pojetí románu mělo ohromnou odezvu u čtenářů: těch nesmírně intelektuálně náročných románů se prodávaly desetitisíce výtisků, což si dnes jen těžko umíme představit. Ano, i dnes existuje experimentální literatura, ale vytlačená na okraj, k masovému čtenáři se nedostane. Ostatně stále ještě chcete psát totální romány?

Myslím, že rozmanitost, rozvětvenost, košatost je dána přímo povahou románového žánru. Při psaní mívám vždy pocit, že kdybych měl dovyprávět všechny příběhy a svázat všechny nitky, nikdy bych román nedopsal. Příběh by pokračoval donekonečna. Když něco čtete a začnete přemýšlet, co by se mohlo dál dít s postavami nebo s hlavní postavou, zjistíte, že jediný příběh obsahuje všemožné další příběhy, může být souhrnem veškerých příběhů, nemá vlastně začátek ani konec, v určitém okamžiku se musí prostě utnout. Myslím, že takový pocit má spousta čtenářů. Proč se má všeobecně za to, že nejkrásnějšími katedrálami románového žánru jsou obsáhlé romány? Vezměte si třeba Dona Quijota, Vojnu a mír, dílo Thomase Manna… Velcí romanopisci často píšou velké romány. Silné příběhy jako by vyžadovaly košatost, obsáhlost. V poezii takový nárok není. Jeden sonet může být absolutním mistrovským dílem. Ale je velmi málo pravděpodobné, že absolutním mistrovským dílem bude útlý, zhuštěný román. Samozřejmě existují skvělé krátké romány či novely, třeba Kafkova Proměna, Rulfův Pedro Páramo; ale proti těmto vynikajícím dílům stojí třeba Hugovi Bídníci nebo Balzakův cyklus Lidské komedie. Balzac měl geniální nápad propojit jednotlivá díla společnými postavami a vytvořil úžasnou ságu. V románu je nějak zakódována potřeba neustálého bujení a košatění a myslím, že každý romanopiscův počin implikuje snahu o nedosažitelný totální román. Totální román, který by zachytil všechny osudy všech postav, jejich předků i jejich následovníků. Ale toto úsilí je podle mne vlastní románovému žánru jako takovému. Totalizační úsilí souvisí s románovým prostorem a časem, kdežto v poezii to tak není, tam lze psát zhuštěně, oproštěně, právě v tom spočívá síla poezie.

Nedávno jsem v jednom rozhovoru četla, že dnes kriticky pohlížíte na svůj román Zelený dům, v němž jste rozehrál škálu originálních vypravěčských prostředků, protože jste prý formální stránku zkomplikoval až příliš, do té míry, že forma zastínila obsah. Opravdu si to myslíte? Pro mnohé české čtenáře patří právě Zelený dům k nejoblíbenějším románům, protože má strhující příběh, který je vyprávěn nesmírně zajímavým a novátorským způsobem. Opravdu tam podle vás forma převážila nad obsahem?

Myslím, že forma musí hlavně vyjadřovat obsah. Forma pro formu mě nezajímá. Já jsem chtěl vyprávět příběhy a chtěl jsem, aby je čtenář vnímal co nejživěji, aby měl čtenář pocit, že je jejich protagonistou. Na formě mě zajímá to, že by měla příběhům dodat opravdovost, aby působily skutečně. Aby čtenář neměl pocit, že ty příběhy mu jsou velmi vzdálené, že musí vyvinout příliš velké intelektuální úsilí, aby k nim pronikl. A já mám dojem, samozřejmě může být falešný — člověk se cítí příliš identifikován s tím, co sám napsal, než aby to mohl vyrovnaně, objektivně hodnotit —, že jsem Zelený dům psal pod příliš silným vlivem Faulknera. Objevit Faulknerovo dílo pro mne bylo zcela zásadní, má skvělé náměty a postavy, ale všechno to funguje hlavně díky mistrovské formě. Nemluvím jen o Faulknerově nesmírně bohatém jazyku, ale i o stavbě románů, o tom, jak si pohrává s vypravěčskými hledisky, s časovými rovinami… Z dálky to nyní vidím tak, že v Zeleném domě jsem to přehnal, hledal jsem příliš nápadné formy, forma se do jisté míry osamostatnila, existovala nezávisle na příběhu, a tak jsem psát nikdy nechtěl.

Kdybyste si ze svých románů měl vybrat jediný, který máte nejraději, který by to byl?

Kdybych tedy musel vybrat jen jeden — ale naštěstí člověk nemusí vybírat jen jeden, může si jich nechat víc —, určitě bych si zvolil Rozhovor u Katedrály. Ten mi dal nejvíc práce, myslím, že z něho jsem zešedivěl. Kdybych si měl nechat jen jeden, nechal bych si Rozhovor u Katedrály.

V počátcích své tvorby jste v každém dalším románu na čtenáře zkoušel nějaký nový fígl. Nový vypravěčský fígl, jak přitáhnout jeho pozornost, jak ho přesvědčit. K dokonalosti jste své vypravěčské prostředky podle mého názoru dovedl právě v Rozhovoru u Katedrály, což je i můj nejoblíbenější román. Kromě nových fíglů jste se také s každým dalším románem pouštěl na nová neprobádaná území. Po velikém úspěchu seriózních románů, jako bylo Město a psi, Zelený dům, Rozhovor u Katedrály, jste chtěl zkusit také něco humoristického, protože vám prý někdo vyčetl, že ve vašich románech humor chybí. Prý vás to urazilo a řekl jste si: já vám ukážu, napíšu humoristický román, a napsal jste Pantaleona a jeho ženskou rotu?

Ne, tak to nebylo. Já jsem byl vždy veselý člověk se smyslem pro humor. Ale myslím, že za to může Sartre. Sartre na mě měl v dětství a v dospívání veliký vliv. Hltal jsem jeho knihy a všechno jsem mu věřil. Na jedné straně byl Sartre pro můj život prospěšný, na druhé špatný, protože mi mimo jiné namluvil, že humor je nekompatibilní se seriózní literaturou. Já jsem chtěl psát seriózní literaturu. Sartrovo dílo, brilantně inteligentní, je bez jediného úsměvu. Humoru jsem se ve svých románech vyhýbal zřejmě pod špatným Sartrovým vlivem. Ale pak jsem se jednou setkal s příběhem, který jsem se pokusil zachytit normálně vážně, jak jsem napsal své ostatní romány, a zjistil jsem, že to nejde. Některé příběhy, aby byly uvěřitelné, se nedají vyprávět vážně. A to byl právě příběh románu Pantaleon a jeho ženská rota. V roce 1958 jsem podnikl cestu do Amazonie, do peruánského pralesa, která měla ohromný význam pro mé budoucí spisovatelské povolání. Cesta sice trvala pár týdnů, ale vytěžil jsem z ní nejméně tři romány. A na té cestě jsem zjistil, že v izolovaných osadách dochází k mnoha znásilněním místních žen vojáky pohraničních posádek. Vojáci, odříznutí od světa a daleko od domova, znásilňovali domorodé ženy a vesničanky. Stížnosti jsem na té cestě slyšel na mnoha místech. Pak jsem odjel do Evropy, tam jsem strávil mnoho let, a když jsem dopsal román inspirovaný zážitkem oné cesty do pralesa, Zelený dům, vydal jsem se někdy v polovině šedesátých let do pralesa znovu a po stejné trase jako poprvé roku 1958. A v těch osadách si znovu stěžovali stejní obyvatelé. Jenže teď ne na znásilňování, ale protože vojáci měli k dispozici „potěšitelky“, jak se jim oficiálně eufemisticky říkalo, na které civilové neměli nárok. Byly jen pro vojáky. To mi utkvělo, chtěl jsem o tom napsat román. Pokoušel jsem se ho psát vážně. A zjistil jsem, že se o tom vážně psát nedá. I mně to připadalo úplně nevěrohodné. Tak jsem učinil důležitý objev, že jisté příběhy se dají vyprávět jen v humorném, komickém tónu. Objevil jsem důležitost humoru v literatuře a od té doby své literární vidění obohacuji humorem. V románu Pantaleon a jeho ženská rota šlo o hrubozrnný humor, v dalších jsem pak přešel na humor jemnější.

Poté co jste napsal dva skvostné humoristické romány, jste se rozhodl probádat další novou oblast, erotiku. A napsal jste dva erotické romány, z nichž ten první, Chvála macechy, právě vychází česky. Proč bylo nutné napsat erotický román?

Nebylo to nutné, nějak se to semlelo. Měl jsem, říkám měl, protože nedávno zemřel, drahého přítele malíře. Byl to velký peruánský malíř, jmenoval se Fernando de Szyszlo. Nejenže jsme se kamarádili, my jsme spolu i souzněli, v literatuře, umění, politice, a jednoho dne jsme si vymysleli, že spolu vyrobíme knihu. Já budu psát a on malovat. Ale nejen ilustrace, to ne, prostě že celou knihu uděláme společně, zároveň ji vyrobí spisovatel a malíř. Nevěděli jsme, jak na to, pustili jsme se do práce, ale vůbec to nefungovalo. Byli jsme oba zvyklí pracovat sami, tohle parťáctví nás rozčilovalo, tak jsme se na projekt vykašlali. Ale ve mně zůstal nápad na příběh, který by se skládal zároveň z obrazů i slov. A tak se zrodila Chvála macechy. Zavřel jsem oči a vybavil si obrazy, které nějak souvisely s projektem naší společné práce se Szyszlem, měla být o tělesné lásce, erotice. Tak jsem napsal nejprve vyprávění inspirované obrazy. Potom jsem se rozhodl domyslet příběh, který by tyto texty propojil. Takhle jsem pracoval poprvé, abych naplnil konkrétní projekt. Tak vznikla Chvála macechy, spíš dlouhá povídka nebo novela než román.

Ale postavy jste si oblíbil, protože se znovu objevují v dalších románech, v Denících dona Rigoberta i v seriózním románu Nenápadný hrdina.

Nevím, proč se ty postavy znovu objevují. Je to pro mne záhada. Když se pustím do nějakého příběhu, najednou se objeví postava, třeba seržant Lituma, a jako by mi říkal: „Ještě jsi mě pořádně nevyužil, ještě jsi ze mě nevymáčknul všechno, co můžu dát příběhu. Tady jsem, můžu ještě posloužit.“ Je to zvláštní, s jinými postavami se mi to neděje, ale hrstka postav se mi pořád vrací a já je zasazuji do dalších příběhů, třebaže do nich jejich předešlé biografie občas úplně přesně nepasují.

Nikdy své vydané romány nepřepisujete, neupravujete pro nová vydání? Spisovatelé to občas dělávají a pro nová vydání přidávají či vyškrtávají. V kritickém vydání Města a psů po padesáti letech jste nic nezměnil?

Ne, já na svých románech hodně dělám, když je píšu, ale pak už je nečtu. Nepamatuji si, že bych si znovu přečetl některý ze svých románů, když už vyšel tiskem. Občas do nich musím nahlížet, když se mě vyptávají překladatelé, ale myslím, že celý jsem žádný svůj román nikdy znovu nepřečetl. A nemohl bych román znovu předělávat, to ne. Já rediguji před vydáním, ale když je to jednou hotové, je to hotové.

Román Město a psi jste v kritickém vydání nijak nepředělal, ale v prvním vydání v něm řádila frankistická cenzura. Jak to tehdy bylo?

Můj nakladatel Carlos Barral hned věděl, že s cenzurou budou problémy. Požádal význačné spisovatele, aby napsali cenzorovi doporučující dopisy a román patřičně vychválili. Ředitel informačního odboru neboli šéf cenzury Carlos Robles Piquer se díky dopisům uvolil, že si román přečte. A mně pak zatelefonoval nakladatel Barral, že nás šéf cenzury zve na oběd, kde si chce o románu pohovořit. Nezakáže ho, ale chtěl by pár věcí vyškrtat a je třeba to probrat. A tak jsem jel do Madridu na oběd s šéfem cenzury. Byl to úplně absurdní zážitek. Piquer byl vzdělaný, sečtělý člověk, sice značně konzervativní a zpátečnický, ale dalo se s ním mluvit. Říkal: „Jistě, je třeba obrodit španělskou literaturu, příliš zastaralou, chceme váš román vydat, ale jistě pochopíte, že některé scény v něm jsou naprosto nepřípustné.“ Souhlasil jsem, že se na ně podíváme. „Tak třeba tady píšete, že plukovník měl břicho jako velryba. Jistě, vím, že někteří důstojníci jsou tlustí, ale přece jenom, plukovník reprezentuje armádu, když zesměšňujete plukovníka, zesměšňujete celou instituci. Kdyby to byl aspoň kapitán nebo major, ale plukovník?“ A já na to: „No dobře, co kdybychom tam místo velryby dali kytovce?“ A on, hm, kytovec je odbornější výraz, to by šlo… Myslím, že se cítil ještě trapněji než já. A pak pokračoval: „V tom románu vystupuje jediný kněz, školní kaplan. Jistě, vím, že někteří kněží se nechovají úplně příkladně. Ale kdyby jich tam aspoň vystupovalo víc, ztratilo by se, že jeden z nich se nechová správně. Jenže je tam jen jeden, a ten chodí do bordelu, to přece nejde.“ A já navrhl: „A co kdybychom místo bordelu dali nevěstinec?“ A on: „Hm, nevěstinec, to už nezní tak strašně…“ A nakonec jsme se na tom památném obědě dohodli, že se pozmění osm vět. Román tedy vyšel s osmi změněnými větami, ale v dalším vydání dal Carlos Barral zase všechno do původní podoby. A nic se nestalo, nikdo kvůli tomu neumřel…

V komunistických zemích byla cenzura horší, ne? U nás měl roku 1966 překlad tohoto románu štěstí, že zrovna tály ledy a cenzurován nebyl, zato v Sovětském svazu prý dost výrazně.

V Sovětském svazu to bylo mnohem horší. Někdy v šedesátých letech mě tam pozvali a já jsem se nedlouho předtím v Londýně seznámil s jedním Španělem, synem republikánských emigrantů, který v Sovětském svazu prožil celý život. Ten mi řekl: „A to víš, že ti z románu vyhodili čtyřicet stran?“ Čtyřicet stránek?!? Skutečně, celých čtyřicet stránek. Odstranili všechny erotické pasáže. Když jsem pak přijel do Moskvy, chtěl jsem si o tom promluvit s nakladatelem, román vydala Mladá garda. Zašel jsem za ředitelkou, poměrně mladou ženou, a protestoval jsem, že to přece nejde. Prý jste mi z románu vypustili čtyřicet stránek, ale mě nikdo nepožádal o svolení, nikdo mi nic neřekl, to přece nesmíte. Hájila se tím, že nepodepsali žádné dohody, že se snaží překládat a vydávat, jak se dá, všechno, co se smí. Lidé chtějí číst, řekla mi. Jistě pochopíte, že ruské publikum není zvyklé číst určité věci. A pokračovala: „Manželé by se styděli podívat se tomu druhému do očí, kdyby si něco takového přečetli!“ Hahahahaha. Opáčil jsem, že v tom případě to neměli vydávat vůbec. A také jsem jí řekl, že ve frankistickém, fašistickém Španělsku mi upravili pouhých osm vět, kdežto oni odstranili čtyřicet stran!

Když už mluvíme o protestech a problémech s vydáním Města a psů, je pravda, že na dvoře vojenského gymnázia Leoncia Prada v Limě dali vojáci spálit hromadu výtisků?

To je velmi zábavná historka. Tohle jsem se dočetl ve zprávě, která vyšla v novinách. A řekl jsem si, že peruánští vojáci z povolání jsou ještě hloupější než jiní, protože tím obřadným žehem dílu udělali obrovskou reklamu. Protože výtisky sice spálili, ale dílo nebylo v Peru zakázáno. Takže vojáci udělali z toho románu bestseller. Později se to celé znovu zkoumalo a zjistilo se, že nápad spálit výtisky ve skutečnosti nepocházel od vojáků, ale přišel s ním nakladatel, který román pirátsky vydal v Peru. Vymyslel pálení výtisků jako reklamu — a skvěle mu to zafungovalo. Já tehdy žil ve Francii a nic bližšího jsem o tom nevěděl, domníval jsem se, že pálení bylo v režii vojáků. Ale výtisky na hranici poskytl onen pirátský peruánský nakladatel, který byl sám také spisovatel a básník.

V říjnu bude na Frankfurtském knižním veletrhu představen román Těžké časy z období studené války a diktatury v Guatemale padesátých let. Lze tedy říci, že měla pravdu švédská akademie, když ve zdůvodnění Nobelovy ceny napsala, že mapujete struktury moci. Pokračujete v tom zjevně i nadále.

Pro spisovatele mé generace byl ten, kdo by nepsal o diktaturách, zvláštní, protože Latinská Amerika byla z jednoho konce na druhý samá vojenská diktatura. To se naštěstí změnilo k lepšímu, dnes je vojenských diktatur méně. Teď máme zkorumpované demokracie. Ale zkorumpovaná demokracie je pořád lepší než diktatura. Já jsem v diktatuře vyrostl, žil jsem v ní od dětství, v roce 1948, když začala v Peru Odríova diktatura, mi bylo dvanáct, vládl do roku 1956. Takže celá moje generace přešla z dětství do dospívání a do dospělosti za diktatury. To mě velmi poznamenalo. Myslím, že proto jsou v mých knihách diktatury přítomné tak často.

I v románu Pětinároží, který právě vyšel česky, se objevuje diktátor, Fujimori, proti němuž jste navíc neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách. V románu je velmi zajímavá dějová linka o vlivu bulvárního tisku na tehdejší život v Peru. Vedle toho jsou však v románu i kapitoly řekněme lehčího rázu, frivolnější. Využil jste erotickou linii, abyste si odpočinul od příliš silného tématu diktatury? Proč střídáte tato dvě témata?

Tento román nepojednává přímo o diktatuře, spíš je o bulvárním tisku, o fungování bulvárního tisku ve službách diktatury. To byl jeden ze znaků Fujimoriho diktatury, velmi specifický, či lépe řečeno to bylo příznačné pro Fujimoriho pravou ruku, šéfa tajné služby Montesinose. Ten využil, řekněme velmi kreativním způsobem, tisk zabývající se drby a skandály. Jeho prostřednictvím nejenom podporoval režim, ale terorizoval své odpůrce. Financoval bulvár a ten za to rozpoutával skandály kolem disidentů a lidí nesouhlasících s režimem. Vymýšlel o nich nechutné historky a korupční aféry. Montesinos si dával záležet na titulcích, ty ho velmi zajímaly a pečlivě je kontroloval, protože lidé tento tisk ne vždy kupovali, jen četli vyvěšený v trafice, kde se vystavovaly stránky s nejskandálnějšími titulky a fotografiemi. To byla zajímavá varianta korupce v diktatuře. Tisk patřící vládě vyvolával strach ze skandálu, hrůzu z pošpinění, z pomluv. Diktatura tak zastrašovala opozičníky a kritiky a ti se neodvažovali mluvit. Toto je ústřední téma příběhu, nikoli diktatura jako taková.

Tón kapitol, v nichž se vypráví příběh dvou žen z lepší společnosti, je poněkud lehčí. Vnímám v tom správně určitou ironii? Jistou kritiku lidí žijících ve vlastní sociální bublině, jejichž země sice prochází velmi tvrdým obdobím, ale oni v podstatě zase tolik netrpí, dál pokračují ve své zaběhané rutině, létají si na víkend do Miami, dál si žijí životem boháčů a zdaleka tolik nestrádají jako zbytek země.

Ano, to trochu v románu je. Je fakt, že ta léta byla v Peru velmi těžká, protože na jedné straně vládla diktatura, ale na druhé straně řádilo teroristické násilí. V Andách zahájila činnost radikální maoistická skupina a násilí dosáhlo strašlivých rozměrů — na jedné straně při teroristických akcích, ale na druhé straně páchali hrůzné masakry i vojáci povolaní bojovat proti gerile. Peru tehdy prožívalo léta veliké nejistoty, člověk nikdy nevěděl, kdo ho zrovna zabije. Jestli teroristi ze Světlé stezky, vládní vojáci, nebo zločinecké bandy, které své řádění zakrývaly ideologickým hávem. Vládla nejistota, byl zákaz vycházení, časté atentáty. A to všechno v rámci diktatury, dosti brutální a hlavně zkorumpované. To je historicko-společenský kontext románu, ale kdybych měl říct, jaké je jeho hlavní téma, řekl bych, že bulvární tisk. Což je fenomén naší doby a bohužel funguje nejen v méně rozvinutých oblastech; i nejcivilizovanější země na světě žijí bulvárním tiskem, který zamořil a zkazil kulturu naší doby.

Dá se říci, že se stále držíte svého obsedantního tématu — moci slov. Je to ústřední téma všech vašich děl, od prvního románu až po ten nejnovější z Guatemaly. Píšete o moci slova, literárně jste obsáhl rozsáhlé území od rodného Peru přes Francii, Španělsko, Anglii, Tahiti, Dominikánskou republiku, Kongo, Guatemalu, žánrově jste vyzkoušel všechno možné od totálního románu přes humor, parodii, erotiku, detektivku, divadelní hry, eseje, knížky pro děti. Zbývá ještě něco? Co třeba komiks?

Zbývá všechno, zbývá všechno. Svět je báječně mnohotvárný. A i kdyby už bylo všechno napsáno, může se to začít psát znovu jinak. Myslím, že není žádný důvod k obavám, život je tak rozličný, že spisovatelé klidně mohou zmizet, ale příběhy k vyprávění nezmizí nikdy. Příběhů k vyprávění je nekonečně mnoho.