Dystopie jako návod k použití lidstva, část druhá

V posledním sloupku jsem psal o tom, jak s kolegou Jeffem Norquistem z Farmingdale State College University v New Yorku sledujeme čtenářskou odezvu u románů Cesta (Cormac McCarthy, 2006), Neopouštěj mě (Kazuo Ishiguro, 2005), Přežívá nejsmutnější (Margaret Atwood, 2005) a Podobenství o rozsévači (Octavia E. Butler, 1993). Jde nám při tom hlavně o čtenářský zážitek, pokud možno co nejméně profiltrovaný snahou o kritickou distanci, která bývá často spojována s požadavkem na profesionální posuzování literatury. Literární kritičky a kritici se obvykle snaží svoje čtenáře přesvědčit o tom, že jejich čtení má nadosobní hodnotu, která se opírá o tradici oboru stejně jako širší znalost literárních konvencí a historie vymezené oblasti. Typicky se tak děje kladením čteného díla do kontextů, mezi něž patří předchozí tvorba autorstva díla, historie žánru, kulturní dobový kontext nebo znalost dosavadní recepce (dílo už obdrželo literární cenu, v nějakém časopise jej pochválili, jinde zase ztrhali atd.).
My jsme oproti tomu šli primárně po emocích: nadšení, zklamání, výrazech vzteku, rozčarování nebo hluboké melancholie. To samozřejmě neznamená, že ve vláknech na Reddit a komentářích na GoodReads by se člověk automaticky dostal k jakémusi ryzejšímu či autentičtějšímu vyjádření čtenářské zkušenosti. Tyto platformy si samy o sobě vynucují určitý způsob psaného vyjádření o literatuře, který ovlivňuje nejen podobu komentářů, ale zpětně formuje i samu čtenářskou zkušenost. Jednoduše řečeno, čtenářstvo je vedeno formulovat své pocity ze čtení do slov, seřadit je do určitého narativu o vlastní čtenářské zkušenosti, a tím svému čtení dát zpětně nový, vyslovený význam.
Žánr literární kritiky apeluje na objektivní stanovisko, jež je navázané na literární a intelektuální tradici, která autorstvo kritiky přesahuje. Knižní databáze a diskusní vlákna naopak vybízí ke zdůraznění subjektivního pohledu, který často dílo staví do pozice aktivního činitele, jenž na čtenářstvo působí. Příkladem je popis zkušenosti v první osobě, ovšem zároveň s důrazem na knihu jako působící entitu:

„Jsem zničený, prostě zdemolovaný touhle knihou“ (I am wrecked, just demolished by this book; Cesta);
„Brečel jsem při čtení vzteky“ (I rage cried throughout this book; Podobenství o rozsévači);
„Sice jsem ji dočetl, ale nenáviděl jsem ji“ (finished but I hated it; Přežívá nejsmutnější);
„Nečekala jsem takový mocný emoční dopad“ (I wasn’t prepared for was the powerful emotional impact; Přežívá nejsmutnější);
„Chci na ně [na postavy] prostě zakřičet“ (I just want to scream at them; Neopouštěj mě).

Dílo dělá divy aneb kdo vlastně čte?

Jak píše socioložka čtení María Angélica Thumala Olave z University of Edinburgh, čtenáři a čtenářky mnohdy pociťují při čtení silné emoce, které se následně snaží popsat a dát jim význam ve vztahu k vlastnímu životu. I když středobodem zde zůstává čtoucí subjekt („Já“), je patrné, že byl knihou nějak zasažen a — třeba jen krátce — proměněn. K dalšímu významovému posunu dochází u popisu zkušenosti, která se čtenáři děje jakoby sama od sebe nebo se aktivním hybatelem stává přímo literatura samotná. Gramaticky se tak literární díla z pozice předmětu („Já čtu román“) přesouvají do pozice podmětu („Román se mnou něco dělá“):

„Přežívá nejsmutnější mě zasáhlo daleko víc, než jsem čekal.“ (Oryx and Crake hit me a lot harder than I expected; Přežívá nejsmutnější);
„Tahle kniha mě totálně odrovnala.“ (This book messed me up something fierce; Podobenství o rozsévači).

Za zajímavé, i když pro fanoušky dystopií rozhodně ne překvapivé, zjištění považuji spojení nepříjemných emocí s vysokým hodnocením literárního díla. Expresivní výrazy jako „hnus“, „odpor“, či dokonce „popud ke zvracení“ (gag reflex) jsou v komentářích jedním dechem spojeny s výjimečným estetickým zážitkem. Sociologie čtení, z níž Thumala Olave vychází, čerpá inspiraci z Kostnické školy literární recepce. Čtení probíhá jako splynutí čtenářského subjektu a textu, pro nějž Wolfgang Iser používá označení Satzdenken, tedy doslova věto-myšlenka, které Iser převzal od literárního fenomenologa Romana Ingardena. Tzv. věto-myšlenka je složeninou jak čtenářského (myšlenka), tak textového (věta) vkladu, který se během čtení vyvíjí v čase a vytváří tak čtenářskou zkušenost. Právě při ponoření (immersion) do této interakce dochází k tomu, že dílo částečně přebírá nad čtenářem kontrolu.
I když přináší nepříjemné emoce, díky vtažení se čtenářstvo „nedokáže od čtení odtrhnout“. Není náhoda, že u dobrých knih často používáme právě toto slovní spojení: kniha nás totiž „drží a nepustí“. Nebo, jak to výborně vyjádřil čtenář Cesty, „kniha nás táhne na místa, na která se nechceme vydat, nutí nás přemýšlet o otázkách, které si nechceme pokládat“ (drags us …, forces us…). Rovněž příznačné je, že pokud se ponoření do četby nepodaří, čtenářstvo jej komentuje jako příliš „násilné“ či „nucené“ (forced) — tím vytváří vztah k dílu jako působícímu elementu, jehož působení se ale v tomto případě nechce vystavovat.

Čtenářská otrava a společenská náprava

Tezi, že literatura mění společnost, jsme s Jeffem Norquistem ve čtenářských komentářích nehledali jen tak pro nic za nic. V poslední době se množí studie o tom, že některá literární díla — a často jsou to právě dystopie — mohou vést k lepšímu chápání současných společenských problémů, a dokonce být nástrojem vedoucím k jejich nápravě (jeden příklad za všechny je kniha Science Fiction and Narrative Form, vloni vydaná v britském nakladatelství Bloomsbury). Dokázat skutečný vztah, neřkuli přímo kauzalitu mezi čtením nějakého díla a společenským jednáním, které by jím mohlo být ovlivněno, lze ale spíš ve výjimečně viditelných případech, jako je známá Chaloupka strýčka Toma od Harriet Beecher Stowe z roku 1852. Chaloupky strýčka Toma se rok po vydání v USA prodalo přes tři sta tisíc výtisků, čímž se kniha umístila na žebříčcích prodejnosti hned za biblí. Taková míra rozšíření přímo vedla k masovému zakládání abolicionistických spolků a hnutí, jejichž aktivita přispěla k započetí americké občanské války. Nelze samozřejmě načrtávat příčinnou souvislost mezi napsáním knihy a začátkem války, ovšem podle ustáleného historického narativu měla Chaloupka strýčka Toma na celospolečenskou protiotrokářskou náladu v USA rozhodující vliv.
Co ale dělat, pokud si chceme vystačit s psanými deklaracemi čtenářek a čtenářů? Můžeme sledovat, jak vliv literárních děl popisují v návaznosti na způsobené emoce a jak popisují kontrolu, kterou nad nimi během čtení literatura získává. Vedle expresivních hodnocení tak nabývají na významu hodnocení reflektující, snažící se zasadit dílo do širšího společenského a historického kontextu. Příznačné ovšem je, že, na rozdíl od literárněkritického psaní, hodnocení z odstupu nemá korigovat emoční reakci, ale naopak z ní otevřeně vychází nebo ji ještě prohlubuje. Můžeme se tak například dočíst, že Přežívá nejsmutnější „je mimořádně divný román, který mě zmátl, ohromil, a dokonce znechutil, ale postupem času se z něj stalo jedno z nejchytřejších beletristických děl, jaká jsem kdy četl. (…) Na některých místech je tento román obtížné číst, protože zobrazuje skutečně hrozné věci, ale nabádám vás, abyste se dívali za tyto reprezentace a zamysleli se nad tím, co se Atwood snažila říct. Stojí to za to“.
Patrně nejvýraznější je spojení emoční a reflexivní stránky u Cesty. Pocity zmaru a hnusu prostupují knihou natolik, že provází čtenářstvo vlastně po celou dobu četby. Spousta komentářů a diskusních vláken ovšem poukazuje na to, že pravým smyslem díla je naopak vyzdvihnout naději a víru v dobro. „Vytvořením nádherné noční můry nepřispívá McCarthy ke krutosti a ošklivosti naší doby, ale upozorňuje nás, kolik toho můžeme ztratit.“ Čtenáři a čtenářky v reakci na nepříjemné čtení, které „byli nuceni“ překonat, píší o „poučení“, „morální debatě“ či „moudrosti“, která se vyjevuje zejména v kontrastu s věděním jakožto moderním, racionálním zpracováváním informace.

Na barikády, nebo třídit odpad?

Dystopie nám přináší moudrost ve smyslu hlubšího pochopení historických a společenských souvislostí. Atwood je „zároveň prorocká i traumaticky konfrontační“ (both prophetic and traumatically confronting), což dělá její prózu „neskutečně prozíravou“ (incredibly prescient). Je přitom stále nutné, aby se nejednalo o „výstražný manuál“ (warning manual) — dobrá dystopie má spíše ohledávat, nastiňovat a experimentovat než podsouvat a moralizovat. Například to, co dělá temné poselství Neopouštěj mě natolik uvěřitelným, je právě „subtilní emoční odezva postav a zdánlivě odevzdané a tiché přijetí ‚světa takového, jaký je‘“.
Protože se jedná o stále živý projekt, naše práce se čtenářskými komentáři není zdaleka u konce. Prozatímní sonda, zdá se, přináší jednu špatnou a jednu dobrou zprávu. Tou špatnou zprávou je (alespoň z pozice výzkumníků), že z psaných neprofesionálních reakcí na četbu nelze dost dobře určit, „jak přesně“ literární díla mění svět — jednoduše proto, že silné emoční odezvy a následná reflexe děl jako popudů k novému promýšlení a třeba i proměně světa se odehrávají pouze v deklarativní rovině. Jednoduše řečeno, nelze z nich změřit, jestli například čtenář horující za klimatická opatření ve svém životě podnikl nějaká reálná opatření nebo se třeba začal politicky angažovat.
Dobrou zprávou naopak je, že dystopické romány mají nejen potenciál lidmi mocně zahýbat při samotném čtení, ale společně s tím je mnohdy přiměje změnit myšlení vlastních žitých světů. Kolega James A. Holmes z Deakin University v Melbourne z desítek rozhovorů zjistil, že lidé si na základě četby fikce převypravují vlastní životní příběhy, aby jejich budoucí jednání lépe odpovídalo pozitivním morálním hodnotám z četby a celkově dávalo jejich životu „větší smysl“. Na základě četby superhrdinské fantasy se tak jeden čtenář stal jednoduše hrdinou vlastního životního příběhu tím, že seknul s prací, která ho dlouhodobě činila nešťastným. Jiné zase četba vedla k tomu, že se více vciťovali do lidí odlišného genderu a etnicity, čímž vůči těmto skupinám změnili každodenní jednání. V případě dystopií se tedy nabízí domněnka, že pokud „literatura mění svět“, dělá to na základě drobných, každodenních nenápadných posunů v myšlení a představivosti. A jak pronesl abolicionista Frederick Douglass na konto Chaloupky strýčka Toma: Právě tam se rodí „jiskry“, které následně „zažehnou miliony ohňů“ nové společenské změny.