Dystopie jako návod k použití lidstva

Dobrým vzorkem, na němž lze pozorovat působení literárních děl na společnost, je tzv. dystopická literatura. Pojem dystopie je ostatně provázán s politickou debatou už nejméně od osmnáctého století. Anglista Vesselin Budakov uvádí, že první anglicky psaná zmínka pochází z roku 1747. O rok později se v časopisu The Gentleman’s Magazine objevuje báseň vyzdvihující politické úspěchy hraběte z Chesterfieldu v kontrastu k „irské dystopii“, jež v zemi panovala před Chesterfieldovým spásným příchodem. Dystopie, která je zde definována jako „nešťastná země“ (an unhappy country), tak plní funkci jakési dobové politické diskuse. Často uváděným příkladem je pak projev Johna Stuarta Milla v britském parlamentu v roce 1868, v němž filozof označuje jako „dystopiány“ (dys-topians) příznivce podle něj špatné britské politiky.
Obecně se tedy pojem často používal k označení společensky nežádoucí situace, které je, nebo bylo, potřeba se vyhnout, přičemž — a to je obzvlášť důležité — dystopického vývoje se dá vyvarovat, pokud věci uděláme jinak a lépe. Dystopické literární alegorie končí sice špatně, ale tím, že popisují příčinný a časový vývoj katastrof, zároveň nepřímo apelují na naši morálku a iniciativu, jež by mohly katastrofám předejít. To lze dobře sledovat na rozkvětu dystopické literatury posledních desetiletí a rozmachu odnoží jako cli-fi (climate fiction, tedy klimatická fikce) nebo eco dystopie. Tím, jak cli-fi přímo propojuje civilizační kolaps s globální klimatickou změnou a lidskou neschopností koordinovat smysluplnou akci, pobízí k aktivitě svoje čtenářstvo.

Co se děje ve čtenářské mysli

Teď ovšem přichází otázka za milion: Jak zjistíme, jaký a jestli vůbec měla četba konkrétní knihy, či dokonce konkrétní pasáže účinek? Pokud bychom přijali předpoklad, že literatura mění společnost, lze to doložit na konkrétním vztahu literárního textu a čtenářstva? Tedy pokud jde o dystopie, lze nějak dokázat, že například po přečtení cli-fi románu se bude čtenářstvo více zamýšlet nad vlastním jednáním ve vztahu ke globální změně klimatu?
Cesty ke zkoumání vztahu mezi recepcí díla a jednáním, které tato recepce mohla vyvolat, jsou různé. Z pohledu kulturní sociologie můžeme například rozkrývat souvislosti mezi čtením určitého díla a celospolečenskými pohyby, s nimiž je toto čtení spojeno. Příběh služebnice (Margaret Atwood, 1985) se — navíc díky působivé ikonografii nedávné seriálové adaptace — po celém světě stal symbolem boje za ženská práva spojená především s reprodukcí a rozhodováním o vlastním těle. Bezprostřední zážitky ze čtení se staly svým způsobem na knize nezávislé a začaly fungovat svébytně ve veřejném a mediálním prostoru. Ve smyslu literární teoretičky Rity Felski (Uses of Literature, 2008) se Příběh služebnice stal případem „použití literatury“ jakožto něčeho, čím lidé reagují na aktuální společenskou či politickou situaci. Velmi obtížně bychom ale dokazovali, že to byl právě román, co způsobilo masové demonstrace. Spíš bychom dospěli k závěru, že dystopie poskytla kulturní zdroje a způsoby představování si a pojmenování určitých společenských jevů, takže je o nich nyní možné mluvit způsobem, který by jinak možný nebyl.
V poslední době oblíbeným směrem výzkumu je zapojení neurokognitivní vědy, která umožňuje sledovat účinky čtení v reálném čase takřka „pod mikroskopem“. Jednoduše řečeno, neurověda skenuje mozkovou aktivitu a na základě aktivace konkrétních center je schopna propojit čtení s tím, co se děje v mozku. Může tak činit závěry, jako například že „čtení nás dělá empatičtějšími“, protože při čtení o fikčních postavách dochází k aktivaci center simulujících myšlení jiných lidí. Podobné výzkumy pak často, přímo či nepřímo, slouží k obhajobě samotného čtení, jež je někdy vykresleno jako poslední výspa civilizace, jež má vést k empatičtější a spravedlivější společnosti. Vědkyně zabývající se gramotností Maryanne Wolf (česky Čtenáři, vrať se, 2020) využívá závěry neurovědy k obhajobě pomalého čtení kanonizovaných modernistických románů před zkratkovitostí internetových memů. Otázku, zda a případně jak literární dílo ponouká někoho k vědomému jednání, pro mě ovšem neurověda uspokojivě zodpovědět nedokáže.

Dobrá dystopie je jako odpověď, k níž je třeba nalézt položenou otázku

Abychom se ke vztahu mezi konkrétním čtenářským zážitkem a společensky relevantním jednáním, které tento zážitek motivoval, dostali co nejblíže, rozhodli jsme se s kolegou Jeffem Norquistem z Farmingdale State College University v New Yorku podívat přímo ke zdroji: totiž k výpovědím čtenářů a čtenářek. Zaměřili jsme se na veřejně dostupné komentáře v knižní databázi GoodReads a diskusní vlákna na sociální síti Reddit. Výchozí teze zněla jednoduše: pokud je někdo ochoten vynaložit čas a energii k vyjádření svého postoje vůči literárnímu dílu, zřejmě v něm toto dílo vyvolalo nějakou reakci — emoci, která ho k tomu vedla. Už vyjádření se na těchto sítích je reakcí na čtenářský zážitek, jejž má konkrétní uživatel či uživatelka potřebu transformovat na veřejně sdílenou informaci: je tedy jakýmsi prvotním společenským jednáním.
Z prvotního záměru zahrnout do výzkumu i odborné recenze a literární kritiky jsme ustoupili právě z tohoto důvodu. Motivace profesionálních pisatelek a pisatelů sice může trefně identifikovat silné a slabé stránky nějakého díla a kriticky je rozebrat. Bezprostřední silné reakce se ale schovávají za školený jazyk a odbornou terminologii. U takovýchto čtenářských výpovědí se nedostaneme ke čtenářské zkušenosti, ale až k její vydatně profiltrované interpretaci, do níž jako obecně sdílená hodnota promlouvá snaha o kritický „distanc“ — tedy přesný opak toho, k čemu jsme se snažili přiblížit.
Z původního vzorku třinácti děl jsme se po sérii rozhodování dostali ke čtyřem: Cesta (Cormac McCarthy, 2006), Neopouštěj mě (Kazuo Ishiguro, 2005), Přežívá nejsmutnější (Margaret Atwood, 2005) a Podobenství o rozsévači (Octavia E. Butler, 1993). Vedle kritérií jako kulturní a časová blízkost jsme tyto romány vybrali především proto, že nespadají mezi šablonovité dystopie. V prvním plánu u nich není zvýznamňována edukativní rovina ani snaha o společenský apel. Právě proto je ale jejich efekt na čtenářstvo tak silný. Atmosféra je budovaná pozvolna a nenápadně — tedy „tiše“, jak jsem o tom psal v minulém sloupku. Cesta a Neopouštěj mě navíc vypadávají z kategorie dystopie i tím, že není jasné, jak se ke „katastrofickému scénáři“ dospělo. Cesta bývá proto často označována i jako postapokalyptická právě v kontrastu ke klasické dystopii: sleduje snahu o přežití ve zdevastovaném světě, který je pro čtenářstvo zároveň světem bez minulosti. Nesnadná zařaditelnost a dvojznačnost vybraných románů pak vedly právě k tomu, že si k nim čtenářstvo buduje komplexní a nepřímočarý vztah, který se snaží — mnohdy velmi košatě a zabarveně — slovně uchopit a sdílet s ostatními.

Zůstaňte naladění. O tom, k čemu jsme s Jeffem dospěli, napíšu podrobně v příštím sloupku.