POTŘEBUJU PŘEKVAPOVAT SÁM SEBE

Vybavíš si, kdy tě prvně napadalo zkusit napsat něco, co by případně spělo ke zveřejnění? Studoval jsi fyziku, máš z ní i doktorát, ale během vysoké už jsi i psal, ne?

Ano, začal jsem až v době, kdy jsem byl na vysoké, možná proto, že předtím, asi od svých čtrnácti let, jsem hrál na kytaru a psal jsem písničky, vložil jsem do toho spoustu energie, deset let času, ale pak jsem musel přijmout fakt, že nemám tak průkazný talent a že mi k této práci scházejí důležité prvky. Jedním z těch nedostatků byla moje chronická nesmělost, měl jsem strach z pódia, a to s hraním nešlo moc dohromady. Tak jsem toho nechal a rok jsem se věnoval jen studiu, ale něco mi scházelo, chyběla mi možnost vyjádření, kompozice… no a to, co jsem si vlastně vždycky přál dělat, ale neodvažoval jsem se to zkusit, bylo psaní.

Navštěvoval jsi coby Turíňan školu tvůrčího psaní Holden?

Ano, navštěvoval jsem dva kurzy, ale jen krátce a povrchně.

A myslíš si, že ve škole tohoto typu se dá psaní naučit?

Já tam potom dokonce i nějaké kurzy sám vedl. Člověk se tam může naučit spoustu věcí, ale spisovatele či spisovatelku takhle z nikoho udělat nelze, pokud ten někdo už spisovatelem v zárodku není. V tomto řemesle hrají roli nějaké vlohy, fatalita, musí to být skoro až osud. Alespoň pokud jde o jistý typ a jistou úroveň psaní. Psaní se dotýká skutečně mnoha záhadných a skrytých věcí, přímo vztahu ke světu. Pokud se toto všechno nerozvine dost záhy, je těžké si to pak přimyslet jen silou vůle. A taky si myslím, že je to riskantní, vsadit na svůj spisovatelský talent je vážně dost velké riziko, já to neudělal. Nebo, lépe řečeno, udělal jsem to až dodatečně, když už jsem měl venku svůj první román. Ale předtím bych to nikdy neudělal. Je to podle mě strašně nejistá cesta. Navíc je to trh, kde už nejsou moc peníze. A hlavně: když je člověk mladý, tak psaní je o to opravdovější, čím méně je s tímto prostředím svázaný.

Když už ses na tu cestu vydal a dneska se ohlížíš, máš k některé ze svých knih bližší vztah, víc ti na ní záleží? Nemyslím tím, že ji považuješ za zdařilejší, krásnější, ale prostě ji máš radši. Vím, že tuhle otázku spisovatelé nemají rádi, já sama bych na ni nechtěla odpovídat, ale přesto…

Kniha, ke které mám silnější citový vztah, je Tělo. V Itálii ji teď znovu vydalo nakladatelství Einaudi, takže jsem ji zase četl a mírně zredigoval a dovolil jsem si vyškrtat pár věcí, které podle mě trochu moc skřípaly…

Ty jsi tenkrát, když jsi ji psal, v Afghánistánu byl?

Ano, byl. Ale o to v mém vztahu k této knize tolik nejde. Tělo je román, který jsem napsal proti všem projekcím, které na mně ulpěly. Proti všemu, o čem bylo rozhodnuto, že mám být a představovat. Psal jsem ho ve fázi života, která zvenčí mohla vypadat jako ta nejlepší, ale ve skutečnosti tomu bylo naopak. Ta kniha rozhodovala o životě a smrti. A taky je to kniha, v níž se o život a o smrt hraje. V mém životě má svoje speciální místo. Není divu, že provokovala čtenáře, kteří touží po jistotách.

Já jako tvoje překladatelka k ní mám asi také nejsilnější vztah, z jiných důvodů, ale nejvíc ve mně uvízla. Bohužel ji nechtějí vydat znovu, což je škoda.

Myslím si, že nakladatel by měl mít v katalogu všechny knihy od kmenového spisovatele, už proto, aby dal čtenáři možnost sledovat jeho vývoj či nevývoj. I knihy, které se můžou jevit jako chybný krok. Nelíbí se mi představa knih jako jednotlivých tržních produktů bez vzájemných souvislostí.

Od vydání románu Osamělost prvočísel, jímž jsi debutoval, uběhlo přibližně patnáct let. Zdá se mi, že za tu dobu se svět kolem mě začal rychle proměňovat, ale možná je to jen optický klam daný tím, že stárnu… Zaznamenal jsi během té doby nějaké změny v nakladatelském provozu, ve světě knih? Myslíš si, že se nějak posunul význam literatury v životě západního člověka? Proměnil se podle tebe nějakým způsobem národ čtenářů?

Na tuto otázku je těžké odpovědět, aniž se člověk spolehne na pouhé dojmy. A mně dojmy nepřipadají dostatečně důvěryhodné, pokud jde o tak široké pole, jakým je nakladatelské prostředí. Sám dost dobře nevím, jestli literatura vůbec někdy měla v „životě západního člověka“ skutečný význam. Ve všech dobách byla literatura spíš menšinovou záležitostí. A patří mezi nadbytečnosti, jakkoli se nad tím můžeme rozhořčovat. Je zřejmé, že se dá žít a prosperovat bez knih, bez románů. Nevím, jestli se bez nich dá žít stejně tak dobře jako s nimi, vlastně si to nemyslím, ale žít se určitě dá. Je dneska literatura v lepším nebo horším stavu než před patnácti lety? A než před třiceti? Před stovkou let? Nevím. Vím jen to, že každý rok vychází ve světě víc krásných a zajímavých knih, než stihnu přečíst; a to čtu opravdu hodně. A taky vím, že skoro všechny tyto knihy jsou přeloženy do italštiny, takže krevní oběh funguje. Jinak ale musím konstatovat, že v době, která uplynula od mého vstupu do světa literatury, se nepochybně prosadily dva nové jevy. Tím prvním je nástup sociálních sítí a jejich kapilární rozšíření. A tím druhým nárůst popularity televizních seriálů, a to i díky vzniku streamovacích platforem. Oba tyto „bobtnající“ fenomény postupně zabraly prostor — je marné odmítat si to připustit —, který dříve, alespoň u některých lidí, patřil četbě. Je to mnohem víc praktická než filozofická otázka. Vizualita je vtíravá, vším prostupující, často obhroublejší. Převažuje. A k těmto dvěma erozivním skutečnostem bych přidal ještě třetí, novější, hůře postižitelný, ale současně víc určující trend, a tím je čím dál redukovanější schopnost čtenářů interpretovat symboly. Symbolické vyjádření je v kořenech mnoha literárních textů, zvláště těch evropských, ale současné čtenářky a současní čtenáři se zdají méně ochotní či připravení přiblížit se pravdě prostřednictvím symbolů. A to částečně proměňuje povahu vznikajících vyprávění. Přesně tohle byl totiž i výchozí předpoklad při psaní Tasmánie, kde symbolická rovina téměř chybí — zatímco například v románech Tělo a Dobývání nebe převládá. V Tasmánii se všechno odehrává na povrchu. To, co mi na tom připadá zajímavé, je fakt, že pohyb po povrchu se nemusí nutně rovnat větší povrchnosti výsledku.

V souvislosti se zmíněnou popularitou televizních seriálů by mě zajímalo, jaký je tvůj vztah s vesmírem seriálové tvorby, který je v posledních deseti patnácti letech stále víc přítomný, byť třeba nepřímo, v životě nás všech. Praktikuješ binge watching? Pokud vím, sám jsi autorem námětu a spoluscenáristou televizního seriálu Jsme, jací jsme (2020, We Are Who We Are).

Na seriály se už skoro nedívám. Za poslední dva roky jsem jich zhlédl stěží deset. Obecně se dá říct, že dnes už „se dívám“ mnohem méně než kdysi. Chodím ještě pořád hodně do kina, ale tím se moje divácká praxe a zkušenost víceméně vyčerpává. Když jsem doma, čtu si. Když mám volno, čtu si — nebo vařím, nebo chodím někde venku, nebo uklízím byt. V televizi se dívám hlavně na aktuální talkshow. Nevím, čím to je, že se mé zvyky změnily. Stalo se mi to a hotovo a předpokládám, že se to ještě nějak změní. Jisté je, že práce na námětu a pak na scénáři televizního seriálu mi umožnila jít až na dřeň jistého způsobu pojetí vyprávění, způsobu, jenž nabízí řadu svobod, ale je také silně ovládán „narativním“ rysem: počínaje postavami, zápletkou, odhaleními, psychologickým vývojem, jednotlivými scénami a tak dále. Ale to, co v této chvíli chci od literatury, nebo aspoň co rozhodně chci od té své, je něco trochu jiného. Snažím se o méně kodifikovaný, umělečtější, neeukleidovský přístup — napadlo mě ho takhle definovat. Také neúplnější a nedokonalejší. Ne tak psychologický. Méně sytivý z hlediska očekávání. Jde mi o něco, co by se z větší blízkosti podobalo znepokojení, které ve mně vyvolává žití v této době. Nevím, jak bych to lépe vysvětlil. Nebo to možná můžu zkusit takhle: jsem teď zkrátka nedůvěřivější vůči hierarchiím, jež jsou implicitně přítomné v jistých formách vyprávění, už moc nedůvěřuju vertikálním strukturám. A v televizním seriálu, ve filmovém vyprávění obecně, se před nimi nikdy nedá tak úplně uniknout. Tasmánie je „horizontální“ kniha, srovnaná se zemí jako krajina v Hirošimě a Nagasaki po dopadu bomb. Vyprávění se odvíjí na základě skoro náhodných setkání, analogií, odkazů. Nepohybuje se na přímce od A do Z, nesleduje „přerod či proměnu postavy“, běží z jednoho bodu do jiného, nic víc, ale ty body by mohly být jiné. Román je fragment mnohem rozlehlejšího obrazu, který z toho fragmentu nemusí být nutně odvoditelný.

Proč ses rozhodl napsat Tasmánii nejen v ich-formě, ale dokonce řekněme i s autofikčním protagonistou? Nepřijde ti, že tato literární tendence vyprávět sám sebe, sám o sobě, začíná být patologická?

Užití já bylo v Tasmánii jediným možným způsobem, jak uchopit vyprávění, o něž jsem usiloval. V jistém smyslu se s ním shodovalo. Takže jsem si moc nelámal hlavu s tím, jestli je to fikce, nebo autofikce, nebo autobiografie, nebo co vlastně...

Celý rozhovor najdete v čísle 3/2025.