Jak literatura mění společnost?

Jedna z otázek, kterými si poslední roky lámu hlavu, zní: Jak přesně literární díla ovlivňují nebo přímo mění společnost? Může se to zdát jako banální záležitost — není těžké si představit, že svět je zcela jiný po vydání XY, než byl před ním, přičemž za XY dosaďte ledacos od Chaloupky strýčka Toma přes Sto roků samoty až po Malého prince, Harryho Pottera či Padesát odstínů šedi. Literatura nastoluje témata, navozuje dialog, pobuřuje, vyvolává kontroverze, mění způsob myšlení a představivost v masovém měřítku. Nejvíc je to patrné u otevřeně angažované literatury, která se snaží do společenských poměrů cíleně promlouvat. Ať už máme na mysli sociální realismus či naturalismus devatenáctého století, nebo v posledních letech velmi oblíbenou kategorii autofikce, autorstvo se zde netají záměrem způsobit svým dílem nějakou hmatatelnou proměnu světa, v němž žije.

Typickým příkladem je současný miláček evropské intelektuální levice Édouard Louis, který doslova deklaruje, že „používá svoje knihy jako zbraně“. Když bychom zůstali v Česku a na Slovensku, tak například oceňovaná autorka Nicol Hochholczerová v rozhovorech uvádí, že svým psaním chce přispívat ke „zcitlivování“, jak se o některých tématech píše a hovoří. Podobně mluví o svých románech například Marek Torčík, Klára Vlasáková a Hana Lehečková. Jedná se o určitý typ (často přiznaně autobiografické) introspekce, která se zároveň obrací navenek, protože chce vypovídat o něčem větším, než je zkušenost jednoho člověka.

V sociologii se pro tento typ uvažování vžil výraz „sociologická imaginace“, o níž jsem psal už v minulém sloupku. Jednoduše řečeno, jde o propojování individuálních zkušeností s celospolečenským nastavením a hledání, jak se tyto vzájemně ovlivňují. V případě traumatických zkušeností je pak nasnadě, že takové nasvícení vede k promýšlení alternativ. Jednoduše řečeno, samotný fakt, že se o něčem píše, má vést k proměně popsaného stavu. Na seminářích používám jako příklad romány Édouarda Louise, protože je u nich propojení individuální a společenské složky velmi dobře zřetelné, a autor se sám netají používáním sociologického myšlení při psaní svých románů. Louis ostatně napsal dizertaci o předním francouzském sociologovi Pierru Bourdieuovi, z jehož teorie hojně čerpá.

Jak skoncovat s Eddym B. a společenskou nerovností

Podívejme se na následující úryvek z českého překladu Skoncovat s Eddym B.:
„Objevuji —
něco, co jsem už dříve tušil,
co mi přišlo na mysl.
Chlapci se tu na pozdrav objímají, nepodávají si ruce

Nosí kožené aktovky
Mají vybrané způsoby
Na druhém stupni by jim všem říkali buzno
Lidé z města používají tělo jiným způsobem
Mužnost si představují jinak než můj otec a muži z továrny
(na vysoké, na elitní École normale, to bude ještě markantnější, ta zženštilá těla městských intelektuálů)

A když je vidím, nejdřív si říkám
Říkám si
Pěkná banda buzerantů
A také cítím úlevu
Možná nejsem teplej, ne tak jak jsem si myslel,
možná mám od narození tělo měšťáka, jen omylem jsem se ocitl ve světě svého dětství.“
(Skoncovat s Eddym B., Paseka, 2017, překlad Sára Vybíralová, s. 206—207)

Hlavní hrdina Eddy B. zde prožívá první den v nové škole, která ho společensky a kulturně odděluje od jeho předchozího života. Z pozorování běžných způsobů, jako je způsob pozdravu a oblékání ostatních studujících, vyvozuje daleko hlubší rozdíly ve vnímání maskulinity oproti vesnici a škole, kde vyrůstal. Pro Louise je typické zvýraznění autentických promluv kurzivou. Tím dává čtenářstvu jednoznačně najevo, že právě na tyto výrazy by se měla upřít čtenářská pozornost, neboť odkazují na širší spektrum významů. Slovo „buzna“, které Eddy slýchal jako výraz opovržení, nabývá v kontextu nové školy i nový smysl: pokud je možné označit za „buzeranty“ i spolustudující, s nimiž se chce nyní identifikovat, možná je daleko lepší být buznou-měšťákem než nevzdělaným venkovanem.

Krása tichého textu a síla hlasitého čtení

Vedle způsobu, jakým je text napsán, je ovšem zcela zásadní i očekávání čtenářstva během čtenářské zkušenosti a před samotným čtením. Už vědomí toho, že se jedná o autofikci, v nás může vyvolávat otázky po opravdovosti toho, co čteme. Termín autofikce zde funguje jako určité zaklínadlo, protože spojuje očekávání autenticity popisovaného s očekáváním umělecké kvality. Autofikce tedy slibuje nejen estetický zážitek, ale zároveň opravdovost mnohdy až dokumentárních kvalit. Ta bývá navozována především popisem všedních až banálních aktivit protagonistů: u Marka Torčíka (Rozložíš paměť) třeba zevrubným, až úmorným popisem pracovní činnosti matky, u Hany Lehečkové (Poupata) rutinními aktivitami tábornic nebo promluvami rodičů na schůzkách s vedoucím. Je důležité si uvědomit, že podobné popisy nejsou „víc opravdové“ proto, že by byly tak banální a nezajímavé nebo že by popisovaly realitu do co největších detailů. Díky rámování příběhu jako skutečného naopak nezáživné pasáže signalizují, že se děje něco důležitého, a tím aktivují čtenářskou obezřetnost.

Literární díla, ve kterých nejsou významy takto obezřetně předestírány řetězci odkazů a náznaků, bývají nařčena z prvoplánovosti, moralizování a kazatelství. Společenská témata musí být v textu nastolována nenápadně, s určitou mírou literární citlivosti. Naopak mimo text už se ale signály šetřit nemusí. V rozhovorech i recenzích začnou celá díla fungovat jako znaky zastupující určitou agendu: společenské vyloučení, třídní rozdíly, homofobii atd. Například u Louise je zjevné, že s vnětextovým rámováním svých románů pracuje velmi cíleně, když se účastní debat o chudobě nebo pro televizi Al Jazeera natočí diskusi s Kenem Loachem, britským režisérem, který se stal ikonou pro ztvárňování třídních poměrů a ekonomického vyloučení. Všechny tyto signály v menší či větší míře prosakují ke čtenářstvu, které podle toho k dílu přistupuje a utváří si o něm představy ještě před samotným čtením.

Předchozí úvahy mě dovedly k následující hypotéze: Aby byl román společensky úspěšný ve svojí ambici promlouvat do společenského dění či mohl rovnou „měnit svět“, musí to dělat tiše uvnitř textu a hlasitě navenek. Není potřeba být natolik revoluční jako Louisovo „literatura je zbraň“. Hlasitostí zde myslím i otevřenou propagaci témat, jako to dělá třeba Klára Vlasáková ohledně ženského stárnutí. Stejně funguje i sekundární uchopení a zesílení tématu během recepce, například literární kritikou, jako se to stalo u kontroverzního přijetí knihy Táto izba sa nedá zjesť Nicol Hochholczerové. Při transferu mezi dvěma národními literaturami navíc daleko silněji funguje zúžení díla jako symbolu jednoho nebo několika málo témat, která jsou pro nové pole recepce snadněji uchopitelná. České čtenářstvo tak mělo agendu pro způsob čtení knihy slovenské autorky do značné míry předem vymezenou. Vedle těchto „zesilovačů“ hlasitosti díla je ovšem taky nutné, aby text sám takto nepůsobil. Ten by měl být naopak tichý, neměl by tlačit na pilu, měl by se vyhnout hlučným deklaracím. Zde pak může vyniknout svébytnost a jedinečnost každého jednotlivého literárního jazyka. Teprve v součinnosti hlučného vnějšku a tichého vnitřku textu se projeví opravdová síla děl, která mají potenciál tvarovat společnosti kolem sebe.