Jak se čtením románů učit o společnosti

Zadání je zároveň velmi jednoduché i extrémně složité: uveďte libovolné literární dílo do dialogu se sociologickou teorií. Z kurzu by mělo být zřejmé, že cílem takového dialogu je nová forma vědění o společnosti: ať už ve vztahu k dílu, nebo o společnosti jako takové. V určitém smyslu jde o oživení tradice z devatenáctého století, o níž jsem psal v prvním sloupku. Literární díla prostě nevznikají ve vakuu. Už jen samotný fakt jejich publikování z nich dělá sociální komunikaci. Studující se pak mají zamyslet nad dílem, které něco společensky podstatného komunikuje, a srozumitelně to v eseji vyjádřit.

Dialogem proti kladivu interpretace

Velký důraz kladu na klíčové slůvko „dialog“, aby se náhodou nestalo to, co je v sociologii zvykem, že totiž libovolný nesociologický text bude sociologickým výkladem rozsekán na kousky, v nichž z původního díla skoro nic nezbude. Tzv. postkritika, v poslední době propagovaná například literární vědkyní Ritou Felski, v literární vědě vyzdvihuje význam děl samotných oproti tomu, co se z nich snaží vyloudit jejich vykladači a vykladačky. Podle postkritiky ― pro sociální vědce a vědkyně asi poněkud neintuitivně ― bychom se měli snažit o respektování formy díla spíš než jejího přeložení do jednoznačnějších a standardizovaných konceptů a kategorií. Dialog zkrátka znamená, že literární dílo a sociologická teorie spolu hovoří jako rovnocenní partneři.

Přiznám se, že na začátku jsem měl z tohoto dialogického zadání obavu. V posledních desetiletích vznikla spousta vědecké produkce, inspirovaná hlavně britskými kulturálními studii, podle níž stačí interpretovat díla skrze různé optiky, například marxistickou, postkoloniální či feministickou. Skrze předem zvolenou interpretační mřížku se dá snadno a rychle prohnat ledasco, přičemž výsledek je, jak ve slavném textu o „paranoidním čtení“ (Paranoid Reading and Reparative Reading, 1997) napsala kritická teoretička Eve Kosofsky Sedgwick, často spíš neoriginální a předvídatelný. I když interpretace používá odborný žargon a tváří se vědecky a fundovaně, výsledek odpovídá spíš klasickému pořekadlu: když jediné, co máte, je (kritické) kladivo, vidíte kolem sebe jen samé (ideologické) hřebíky.

Taková cesta by se nabízela pro studující, které sociolog Ivo Možný označoval souhrnným názvem „minimax“, tedy maximum výsledku s minimem úsilí. O to víc jsem vždycky nadšený, když drtivá většina odevzdaných prací tomuto schématu neodpovídá. Právě naopak, často je spíš vidět hluboký osobní zápal a snaha opravdu se k něčemu podstatnému dobrat.

Sociologie skrze literaturu

Proč to tak je? Sociologové a socioložky milují literaturu, a pokud ne všichni, tak skoro všichni. Téměř každý vám řekne, že z literárních děl čerpá inspiraci, nápady nebo se jen tak nechá unášet proudem tvůrčí imaginace. Americký sociolog Charles W. Mills, který se proslavil mimo jiné pojmem sociologická imaginace, tvrdil, že zejména umělecké a spisovatelské profese disponují schopností propojovat osobní a intimně zakoušené s celospolečenským, historicky a časově ukotveným. Jinými slovy, když čtete společenský román, prožíváte zároveň ryze subjektivní zkušenosti omezeného počtu postav a zároveň je reflexivně uchopujete jako součást něčeho univerzálnějšího, jako společenské reprezentace.

Oproti vědeckým textům spočívá výhoda románu v tom, že vás může „uchvátit“ (dojde k tzv. imerzi, tedy doslova ponoření se do textu) a prostřednictvím čtenářské zkušenosti vést, takže máte možnost procítit společenské nálady a konstelace zevnitř. Právě to do značné míry přispívá k osobnímu nasazení studujících ― a potažmo i mě, když jejich eseje pročítám. Skrze identifikaci a napojení se na děj se mohou společenská témata a problémy snáze dotknout i jich osobně.

Dílo jako příklad nebo zdroj poznání?

Zde je na místě odlišit ještě dva typy sociologického vědění skrze četbu románů. Ten první vychází z modelu „literatura jako příklad“. Klasickým zástupcem je sbírka beletristických ukázek editovaná americkým sociologem Lewisem A. Coserem nazvaná Sociology through literature; an introductory reader z roku 1963. Podle tohoto modelu nejde o nic jiného než se pomocí beletrie seznámit s příklady užití sociologického myšlení. Kniha obsahuje kapitoly jako „Sociální kontrola“, „Socializace“ a „Byrokracie“ a v každé uvádí několik kanonických příkladů, které tyto sociální jevy demonstrují. Jistě nepřekvapí, že pod byrokracií najdeme úryvek z Kafkova Procesu a v kapitole „Anomie“ ukázku z Dostojevského Zápisků z podzemí. Jakkoliv může být tento model pro začínající sociology a socioložky užitečný, jeho způsob nakládání s literaturou je veskrze utilitární: kastruje literární díla, častěji jen jejich malé části, a zplošťuje je na jediný hlavní ― a to sociologický ― význam. Příliš nejednoznačné a neuzavřené se oseká a zahladí, aby mohly na povrch zřetelně vstoupit sociologické koncepty a teorie.

Pak je tu ještě druhý model, který bychom mohli nazvat „literatura jako vědění samo o sobě.“ Ten má blíže k už zmíněné tradici devatenáctého století, v níž literární díla zastávala funkci hodnotových a společenských kompasů. Člověk se skrze jejich četbu snáze orientoval ve stále komplexnějším světě a nacházel v něm svoje místo a smysl. Neznamená to, že literatura by byla oproštěná od ideologických zájmů. Rozhodně ji ale nelze na tyto zájmy redukovat.

Připadá mi příznačné, že zejména studující bakalářského stupně se intuitivně drží právě tohoto druhého modelu. Jako by jim víc záleželo na řeči literatury samotné než na jejím překladu do jazyka sociologie. Přece jen, když píšeme o díle, jež nás oslovilo, či dokonce hluboce zasáhlo ― a o jakém jiném díle bychom nakonec měli psát? ― budeme mít nejspíš tendenci být k tomuto dílu uctiví a empatičtí. K románovým postavám jsme si nejspíš vytvořili nějaký vztah: jsou nám blízké, vciťujeme se do nich, nebo nás naopak štvou. Zacházet s nimi jako s příslovečnými věšáky na ideje by znamenalo se tomuto vztahu zpronevěřit.

Potěšení ze studentských esejí si rozhodně nemůžu nechat jen pro sebe. Do jednoho sloupku už se toho ale víc nevejde. Zatím tedy alespoň drobná upoutávka: Co má společného Nikova pouť blackmetalovou dystopií z Kovu Karla Veselého s Flaubertovou Citovou výchovou? Jak by četl Theodor W. Adorno Deník malého poseroutky? A může román Anežka Viktorie Hanišové obohatit Bourdieovu teorii rodiny jako společenského konstruktu, skrze nějž stát vykonává moc nad občany? Dozvíte se (možná) příště.