Sociologie (z) literatury? Aneb historie oboru ukrytá v názvu

Sociologie literatury je po všech stránkách děsné slovní spojení. Nepřátelské. Ze sociologie dělá vědu s velkým „V“ a z literatury mrtvé maso na pitevním stole. Zkoumat literaturu sociologicky v sobě obsahuje předpoklad, že literatura je objekt, pasivní předmět zájmu, kterému je třeba přijít na kloub a nějak ho vysvětlit. Jako se vysvětlují pohyby tektonických desek nebo noční život kaloňů. Brněnská pobočka Ústavu pro českou literaturu, kde se mj. sociologií literatury zabývám, ostatně ještě donedávna sdílela kanceláře s Ústavem biologie obratlovců a lingvistika je zde neúprosná: „Kdo? Co?“ — biologie a sociologie — zkoumá „Koho? Co?“ — obratlovce a literaturu.

Takový předpoklad samozřejmě vyvolává odpor u lidí zabývajících se literaturou, v posledních dekádách se mu ale začínají bránit i socioložky a sociologové. Místo toho navrhují pro literaturu daleko příznivější skloňování. Třeba „sociologie z literatury“ a „sociologie skrze literaturu“ přiznávají literárním dílům, že mají sama o sobě schopnost přijít s podnětným sociologickým poznáním. Podobně je na tom spojení „sociologie v literatuře“, které a priori odmítá literaturu zkoumat a místo toho se ptá, co nám beletristická tvorba může sdělit cenného o společenských náladách či uspořádáních spojených s různými historickými obdobími a místy.

Mým favoritem je prosté „sociologie a literatura“. Spojka „a“ jako vzkaz míru mezi mnohaletými rivaly. Sociologie a literatura zde vstupují do rovnocenného partnerství. Nesnaží se jedna druhou ovládnout rigidnějším a jednoznačnějším jazykem (sociologie) nebo naopak usvědčit z přílišné vědeckosti a pozitivismu, který je nakonec na hony vzdálen skutečnému životu (literatura). Filozofie přístupu „a“ spočívá v tom, že si sebe obě strany váží a vedou spolu laskavý, empatický dialog, v němž se navzájem obohacují.

Bylo jim spolu tak dobře

„Mírový projekt“ spřátelení sociologie a literatury se dá snadno obhájit krátkým historickým exkurzem. Než se totiž sociologie plně institucionalizovala jako vědecká disciplína na přelomu devatenáctého a dvacátého století — v roce 1895 založil Émile Durkheim první evropskou katedru sociologie — sociologické myšlení a literární formy si nebyly vůbec cizí. Typickým příkladem je Honoré de Balzac, o němž spisovatel Henry James prohlásil, že se zabývá „společenským rostlinopisem“ (social botanizing). Balzac sám přitom otevřeně deklaroval, že chce vytvořit encyklopedii lidských typů a vzorců jednání. Émile Zola šel pak v naturalismu ještě dál, když pojal beletristické psaní jako vědeckou metodu svého druhu. V manifestu Le Roman expérimental (orig. 1880, česky Experimentální román) nejde ani tak o experimentování s jazykem nebo výrazovými prostředky, jako spíš o dokazování nebo vyvracení hypotéz formou vědecko-literárního experimentu. Podobně Gustave Flaubert zastával názor, že literatura se musí stát vědeckou, má-li ve světě plném turbulentních změn přežít.

Podobné výroky odpovídaly duchu doby, v němž civilizační pokrok a věda byly mnohdy vnímány jako dvě strany téhož. Zároveň v sociálních vědách vznikala potřeba reagovat na společenské patologie, které industrializace a pokrok přinášely: přílišná hustota obyvatelstva ve městech, nuzné materiální podmínky, špatně placená a nebezpečná práce atd. Tyto problémy paralelně položily základy tomu, co bychom dnešním pohledem nazvali angažovaná literatura: následovníci literárního kritika F. R. Leavise například tvrdili, že společenské analýze Dickensových textů, jejich živosti a preciznosti, se žádná sociologie nemůže nikdy vyrovnat. Významná socioložka a členka britské akademie Beatrice Webbová, snad trochu navzdory vlastní profesi, tvrdila, že „ideální sociologii člověk najde v románech George Eliotové“. Jednoduše řečeno, hranice mezi literaturou a (sociální) vědou se v devatenáctém století stírají: obě disciplíny se snaží nabídnout odpovědi na palčivé otázky života v modernizující se společnosti a inspirují se k tomu za hranicemi historicky vymezených konvencí.

Kdo vládne citu a kdo rozumu

V sociologii se na přelomu devatenáctého a dvacátého století těší největší oblibě ten proud, který dokáže svá tvrzení opřít o autoritu vědeckosti, z dnešního pohledu personifikovaný právě v osobě Émila Durkheima. Humanitněji a literárněji orientované vědkyně a vědci se zájmem o společnost jsou stále častěji marginalizováni jako málo vědečtí. Stejný osud pak potkává i literární produkci. Jakkoliv se autorstvo snaží přistupovat ke svojí látce systematicky a intelektuálně poctivě, ve srovnání se sociologií je literatura z „rozumné debaty“ vykázána jako záliba krasoduchů. Vzniká tak dominantní rozdělení — jak brilantně popisuje ve své knize Die drei Kulturen: Soziologie zwischen Literatur und Wissenschaft z roku 1985 německý sociolog Wolf Lepenies — na „kulturu rozumu“ a „kulturu emocí“. Literatura se tím dostává vůči sociologii do pozice nikoliv konkurenta, který sám přináší vědění o moderní společnosti, ale už jen něčeho, co lze zkoumat jako jakýkoliv jiný společenský jev, jakými jsou práce, rodina nebo zdraví. Z nositele poznání se tak literatura stává empirickým materiálem a evidencí. I když málokterý sociologický přístup upře literární produkci estetickou svébytnost, v principu se román nebo sbírka poezie ocitá na stejné úrovni jako novinový článek, obecní kronika nebo statistika porodnosti: je to zdroj informací, který získává relevantní sociologickou hodnotu až tím, že je přeložen do sociologického jazyka.

To samozřejmě neznamená, že by sociologické myšlení z literatury vymizelo nebo že by sociologické studie od té doby vypadaly jako strohé výčty faktů bez emocí. Na jedné straně se v uznávaných sociologických časopisech a knihách pod hlavičkou „sociologie literatury“ téměř výhradně objevují studie výše popsaného typu, kde literatura je spíš výsledkem působení společenských sil, které lze objektivně vědecky zkoumat. Na straně druhé ovšem vzniká nemalé množství studií — často velmi originálně kombinujících humanitní a sociální vědy — zabývajících se potenciálem literárních děl pro chápání či přímo vysvětlování společností. Tato dvojkolejnost „oficiálně uznávané“ a „undergroundové“ sociologie literatury vytvořila zejména od sedmdesátých let — pod vlivem kulturálních studií, poststrukturalismu a dalších směrů — určitý paradox: jak píše profesor anglické literatury James F. English v článku Everywhere and Nowhere z roku 2010, sociologie literatury se zároveň nachází „všude a nikde“. Tedy zatímco bádání objevující se pod hlavičkou „sociologie literatury“ vytváří dojem, že jde o spíše marginální, rigidní, snad téměř zanikající směr, skutečně převratné zkoumání mezi sociologií a literaturou probíhá v téměř masovém měřítku skrytě, pod úplně jinými názvy.

Možná je právě toto historická příležitost opustit nadobro označení, které je vůči literatuře nespravedlivé, a přijít s něčím férovějším. Netvrdím, že zrovna „sociologie a literatura“ je ten nejvíc sexy název, ale přinejmenším co do vyváženosti vztahu mezi oběma způsoby myšlení a vyjadřování se o světě je to snad dobrý start.