Bydlela jsem ve studeném pokoji

Wrocław: šestá ránní

za oknem se rozevírá ráno, prosakuje zlatou kapkou

— pomalu, jako částečka krápníku,

rodící se perla,

strup

Kdyby v názvu této tvé básně z první knihy Wątpia (2016) nebyla zmíněna Wrocław, mohla by být napsána kdekoliv. Jako by báseň byla spíš o křehkosti, ve které se Wrocław to ráno ocitla — nebo přímo ty? Kde jsi tehdy bydlela, co to bylo za životní období?

Byla jsem tehdy vystrašenou studentkou prvního ročníku zdravotnické analytiky na Wrocławské lékařské univerzitě a bydlela jsem ve smutném, stísněném a studeném pokoji v paneláku na severozápadě Wrocławi. Poprvé jsem žila na místě s oknem na východ, takže po většinu toho času vpadalo světlo slunce do pokoje pouze zrána, později bylo šero. Život bez slunce mě ubíjel, studium mě ubíjelo, nebylo mi tehdy nejlíp. A tak jsem napsala tenhle melancholický obrázek — východ slunce, který je trochu jako otevírající se rána, trochu jako rostoucí krápník, trochu jako vznikající perla, trochu jako tuhnoucí strup. To prostorové, wrocławské ukotvení textu bylo pro mě důležité.

Když jsem se tě zeptal, zdali máš nějaké básně o Wrocławi nebo alespoň takové, ve kterých by se život v ní trochu odrážel, našla jsi sotva dvě. Neměla jsi nikdy takové to básnické období melancholických procházek po městě a poslouchání hovorů, pozorování zdejších lidí a osudů, jak se do sebe s městem zaplétají a zase rozplétají?

Ve skutečnosti o svém nejbližším okolí píšu hodně málo. Dosud jsem vlastně psala dokonce o tématech mně vzdálených, prostorově, časově i myšlenkově, jako jsou exotická zvířata (mořské želvy, sloni, albatrosi aj.) nebo dobývání vesmíru v 60. letech 20. století. A ani během dospívání v rodném Lubinu, ani v čase studií a pozdějšího usazení se ve Wrocławi jsem neměla tuhle etapu, kdy bych měla potřebu psát o městě, přestože se v něm často pohybuju, pěšky i hromadnou dopravou. Vlastně jsem nikdy necítila žádný zvláštní vztah, žádné velké pouto k nějakému městu. Sice ty lidi kolem v různých situacích poslouchám často, ale nepovažuju to za materiál pro básně.

[   ]

     motto ze Seamuse Heaneyho

pokouším se popsat tvoje tělo ale

umím jen krájet na kousky a porovnávat

štíhlé paže žíly číhající pod kůží

vypouklé horkem červnových odpolední

řeky jimiž proti proudu ku prameni

tvoje tvář z profilu a jak struna napjatý

s t e r n o c l e i d o m a s t o i d e u s

natažený od hlavy po hrudní kost jako silné lano

hrudní koš ohromná katedrála s žebrovou klenbou

pod kterou bych se chtěla schoulit do klubíčka

páteřní sloupec orgány spinálních výběžků

neexistuje krásnější chrám

                            neexistuje chrám

                                                    neexistuje

[tvoje tělo bílé vřeteno úzký krystal zaražený do postele

špendlík kterým trpělivě propichuju svou kůži

hustě jedno místo vedle druhého]

Jsou nějací klasikové, anebo klidně i současní básníci a básnířky, kteří město reflektují? Myslím, že u každého většího českého města se někdo najde, minimálně v případě Prahy, Brna, Ostravy, Olomouce…

Určitě — co se týče klasiků, jistě se něco z Wrocławi objevilo u těch, kteří tu bydleli (anebo doteď bydlí): Tadeusz Różewicz, Rafał Wojaczek, Jacek Łukasiewicz, Urszula Kozioł, Bogusław Kierc. Co se týče těch současných, Wrocław se určitě objevuje v básních Konrada Góry, Aleksandra Trojanovského, Mirky Szychowiak, Evy Sonnenberg nebo Evy Jarocké. A Klára Nowakovská věnovala celou jednu svou knihu jedné wrocławské ulici — Slovanské. Dá se použít následující webová stránka, kde je interaktivní mapa s básněmi, které se týkají konkrétních míst ve městě[1].

V době našeho hovoru, v létě 2024, se na české literární scéně široce řeší literární ceny, konkrétně nedostatky a neprofesionalita nejviditelnější ceny Magnesia Litera, zvláště po zveřejnění zkušenosti jedné porotkyně. Porota musí desítky knih přečíst během měsíce až dvou (záleží, jestli jim organizátor vůbec zvládne knihy sehnat a doručit), mají za to malý, spíše symbolický honorář a nerovné podmínky, co se týče mužů a žen. Nerovnost panuje i v oblasti výherní, kniha roku (často konvenční knihy, které popularizaci nepotřebují) vyhrává 200 000 korun, prozaický laureát obdrží oproti tomu pouze 30 000 korun, laureát v kategorii poezie nezíská nic, proplacena mu není ani jízdenka, že se na ceremoniál dostavil, i kdyby jel z druhé strany republiky. Má být, slovy organizátora, rád za to, že se organizátorům vůbec podařilo v takových podmínkách cenu uspořádat. Ty jsi básnířka oceněná několika cenami, například prestižní Cenou Wisławy Szymborské. Jaké jsou literární ceny v Polsku? Jaké je třeba jejich ohodnocení, organizace — a pomohou oceněné knize?

To jsem nevěděla, že s Magnesií jsou takové problémy. Jestli jde o polské ceny, o tom bychom mohli mluvit hodiny a hodiny, ale zkusím to shrnout. Velkým problémem polských cen je, že jistým způsobem vystrnadily anebo nahradily běžnou kritiku. Myšleno tak, že pokud je kniha nominována, určitě se nějaké kritiky nebo diskuse objeví, protože jednak si organizátor u kritika recenzi objedná a jednak se kniha stane známější, takže se zvýší pravděpodobnost, že o ní někdo něco napíše. Když kniha nominována nebude, je maximálně pravděpodobné, že žádná kritika nevznikne. Bez nominací je i obecně menší šance, že autora či autorku pozvou na autorská čtení. V důsledku tak osud knihy — zda si jí někdo všimne, nebo zda zcela propadne — tedy závisí na několika desítkách lidí.

A je ten výsledný efekt zviditelnění nominací či výhrou pro knihu skutečně patrný, nemáš náhodou ponětí o přesnějších údajích?

No, na druhou stranu získání ceny kromě peněz a kromě zmíněného kousku pozornosti recenzentů také nic moc nepřináší, myslím, například pravděpodobně nezvýší prodejnost knihy. Pokud vím, tak v současnosti dostanou čtenáře do knihoven pouze knihy, které získaly cenu Nike.

A finanční ohodnocení je lepší než v Česku? Slyšel jsem, že značně ano.

Co se týče samotné finanční stránky, bude to znít možná neskromně… ale nikdo bohužel neuvažuje o nějakém přehodnocování výše cen. Například cena Nike se uděluje od roku 1997 a vždy činila 100 000 zlotých (v současném kurzu přes půl milionu korun, pozn. DB). Na konci devadesátých let 20. století to byla ohromná suma, za kterou se dalo koupit byt a ještě něco zbylo. Nyní to stačí sotva na počáteční vklad hypotéky, pokud si ji člověk vůbec může dovolit.

Dlouhou dobu fungovaly v Polsku ceny tak, že vítěz vyšel ze soutěže s penězi a na nominované nezbylo nic. Básníci a básnířky na to opakovaně upozorňovali, ale změnila to až jedna událost — v roce 2019 tři autoři nominovaní na cenu Silesius za debut roku na slavnostním předávání oznámili, že bez ohledu na verdikt si cenu mezi sebou rozdělí rovným dílem jako protest proti absenci peněžního zadostiučinění za nominace. Bylo to velké a vlivné gesto — od té doby několik cen změnilo své předpisy a udělují po několika tisících zlotých i za nominaci. Celý problém to sice neřeší, ale je to krok vpřed.

Problematické je také to, že nominace a ceny dostávají dokola stejní lidé anebo že stejní porotci zasedají v několika porotách najednou — jako bychom měli málo dobrých literárních vědců nebo kritiků a volná místa se musela obsazovat silou. Případně porotci skončí funkční období v jedné soutěži, a hned přejdou do jiné. Tím se ještě více umenšuje okruh lidí, kteří rozhodují o tom, které knihy budou lidem, kteří se o poezii zajímají, na očích.

Jaké finanční odměny porotci dostávají a kolik času mají reálně na přečtení přihlášených knih, se přiznávám, přesně nevím, ale tuším, že to není mnoho a že se ani nesnaží přečíst všechno, protože jde o obrovské množství materiálu, asi dvě stě knih. Na jedné straně bývají knihy poezie objemově menší, na druhé straně se toho v tom malém objemu děje hodně, je nutný čas, aby to člověk strávil, aby se sžil se světem, který v těch básních ožívá.

[   ]

dnes vzdávám hold

kamerám v tramvajích, městských autobusech,

meziměstských autobusech, kamerám

ve vlacích, na ulicích, náměstích, ve výtazích a v koupelnách;

dnes vzdávám hold

všem nepatrným mechanickým očím,

které v malých mechanických mozcích zaznamenávají:

nenápadné pohledy, zdánlivě náhodný dotek,

sezení a stání vedle sebe o milimetr blíže,

jehličky proudu, jejichž výboje neustále ukazují, že přece jen

Právě spolu dokončujeme překlad tvé čtvrté básnické knihy Výmysl[   ]smysl, která vyjde ve Větrných mlýnech jako tvá první do češtiny přeložená kniha. Obdivuji, jak dokážeš ve svých textech spojovat tradiční lyriku s novátorskými tématy i přístupy, například reflektující digitalizaci nebo proměnu sociálních i mentálních oblastí života, jak mícháš rituální lyriku s příběhem, jak básnicky reaguješ na obyčejné situace, jak do nich vcházíš nejen s detailní něhou, ale až horoucí odevzdaností. Zároveň si často udržuješ odstup, snad i protože jsi laborantkou, nezřídka používáš vědecký jazyk a analýzu. A i když je to lyrika, není to básnická sbírka, ale básnická kniha: je ucelená, má až příběhový vývoj, minimální narativ. Teď myslím především v ní tematizovaný vztah dvou žen. Jak vzniká takto ucelená básnická kniha?

Z tvého překladu jsem nadšená a jsem nesmírně ráda, že ses do toho ne zrovna jednoduchého dobrodružství pustil. O knize vždycky přemýšlím jako o celku, uceleném příběhu. Asi bych nebyla schopna vydat volný soubor nesouvisejících textů, cítila bych nepřeklenutelný vnitřní nesoulad. Na začátku jsem ty básně psala spíš do šuplíku, bez úmyslu je vydat, jen abych se postavila sama sobě a tomu vztahu. Pak jsem se rozhodla, že z toho chci udělat doopravdy knihu a vydat ji. Prvně jsem se soustředila na kompozici, na vyprávění příběhu, aby mělo správnou dynamiku. Ten prvotní aspekt „autoterapie“ šel stranou. Chtěla jsem napsat přímočarý, chronologicky řazený příběh, který by byl zároveň co nejjasnější, pokud jde o vztah spojující obě ženy, a co nejkomplexnější, pokud jde o nuance a útrapy, které provázely nejprve prohlubování vztahu a pak navazování po rozchodu.

Takže osobním prožitkem to muselo začít, ale nakonec šel stranou. Výmysl[   ]smysl má totiž hodně intimní obsah. A co nyní, roky po vydání, je tam ještě ta osobní intimní zpráva pro tebe, nebo je to už „jen“ literatura? Dá se to tak zjednodušit?

Měla jsem intimní příběh, který chci vyprávět, ale zároveň ho musím literárně zpracovat tak, aby na něm záleželo i někomu jinému než mně. A to je podle mě obecně těžký úkol. Nějaký příběh o nějakém vztahu je sám o sobě velmi nezajímavý. Spousta práce bylo jen pojmout básně tak, aby byly poutavé a emotivní. Jasně, snažím se mít odstup od toho, co píšu. Ale není to snadné. Nesmírně přínosný pak byl redakční proces s editorem, který vše pečlivě pročetl a upozornil mě na slabší části — třeba moc laciné, sentimentální, klišoidní, banální, oslabující sdělení básně apod. Bez něj by Výmysl[   ]smysl byla podstatně jiná kniha.

Gustave Courbet, Spánek, 1866

možná jsem si to vymyslela, možná se mi to zdálo,

možná jsem si přečetla povrchní sentimentální příběh,

ale teď je to zaryté v paměti a nikdy to nedostanu ven:

pozdní ráno, pokoj plný tvé nepřítomnosti, tvé tělo

pohupované líným autobusem se stále více vzdaluje,

zatímco uklízím, stelu, trnu:

dlouho, dlouho se dívám, mohl by to být Courbetův obraz,

ale není, jsou to vlasy na polštáři, přesně dva,

úhledně do sebe zapletené, můj světlý a tvůj tmavý.

myslím na ty vlasy po zbytek dne i noci:

kdo nás rozezná, když se přebarvíš na blond?

Tak se z života stala literatura. Jde to i naopak, nezačne někdy člověk žít svou literaturu? Nebo je to neoddělitelná dialektika? Jaká je tvá perspektiva?

Myslím, že Alfred Hitchcock řekl, že film je život, z něhož byly vystřiženy nudné části. Já bych dodala, že místo nich byla vložena zajímavá fikce.

Kniha de facto vyšla pod jménem Laura Osińska, ty jsi uvedena jako editorka knihy. Je to pouze literární hra, kamufláž, jak o Lauře hovoří medailon, nebo to má i další důvody? Například protože je kniha o queer vztahu, je to i kamufláž kvůli politicko-společenské situaci v Polsku? „Pro jistotu“?

Na začátku, když jsem cítila, že chci ty básně někomu dát přečíst, ale ještě jsem nevěděla, že z toho bude kniha, vymyslela jsem si narychlo pseudonym, abych jich pár publikovala v časopisech a zjistila, jaké na ně budou reakce. Pohnutky pro pseudonym byly u knihy dvě: zaprvé jsem tehdy byla ještě před svým coming-outem a nechtěla jsem, aby kdokoli věděl, že píšu poezii o lesbickém vztahu. Zadruhé se tyhle básně značně lišily od mé předešlé tvorby, chtěla jsem to oddělit, odlišnost zdůraznit. A vlastně zatřetí to bylo zvláštní a nesnadné psát tenhle konfesijní druh textů, cítila jsem se diskomfortně, odhalená. Vymyslet si vlastní hrdinku a přesunout na ni všechny intimnosti bylo velké ulehčení. Později po coming-outu ztratil první důvod význam, ale druhý a třetí byly stále důležité. A tak jsem jméno Laura Osińska ponechala a přidala k němu to své.

Politická situace byla v Polsku do parlamentních voleb 2023 velmi složitá a i nyní má k normálu pořád daleko. Jednu konzervativní vládu (do zmíněných voleb Kaczyńského PiS, pozn. DB) vystřídala druhá (tradiční neoliberální pravicové strany, pozn. DB), která má k LGBTQ+ podobný postoj. Nyní probíhá táhlá debata o zákonu o registrovaném partnerství queer osob. O manželství pro všechny, tedy osob stejného pohlaví, se nám ani nezdá. A je rok 2024.

Básně v tvé knize dýchají městem, sídlištními sceneriemi, byty, pokoji, ale pouze v jediné (ta o krysách, ještě o ní bude řeč) je Wrocław explicitně zmíněna. Odehrává se příběh dvou žen ve Wrocławi?

Když se na to podíváme doslova a čistě geograficky, příběh knihy se odehrává nejen ve Wrocławi, ale i v Lodži.

[   ]

houpání flixbusu, makové šátečky, čaj,

a po několika hodinách je Lodž Lodží, je Lodží,

je lodí, je víc: křižníkem nadobro ovládnutým přízraky,

které se míjejí se srdcem na dlani,

aby se došlo do jediné bezpečné kajuty —

tvého pokoje v pronajatém bytě,

s postelí a stolem, s jedním mým šuplíkem,

s pianem a skříní, a s tebou, a se mnou,

prostor natěsno vyplněný ode zdi ke zdi,

od podlahy ke stropu, od okraje k okraji, od hlavy k hlavě

A jo! Zapomněl jsem, je tam i báseň, kde je Lodž…

Ano, řečeno ještě přesněji, odehrává se někde mezi Wrocławí a Lodží, na cestách, v pohybu, v rozmluvách vedených na dálku. Taky v pokojích, zavřených a zamčených před světem. Na konkrétní místa/města jsem tehdy myslela málo. V tom vztahu bylo totiž místa málo. Bez procházek, bez trávení času na veřejnosti, až na výjimky.

[   ]

milé wrocławské krysy, pevně doufám,

že trávíte levný fotografický papír;

milé wrocławské krysy, pevně doufám,

že trávíte mramor a perly, i zlato

Tato báseň, kterou jsem před chvílí předjímal, v knize hodně vyčnívá, i svou lokalizační konkrétností anebo tím, že najednou vůbec není ani o jedné z žen knihy. Jaké poselství se v ní skrývá? 

Pro mě je ta báseň o jakémsi osvobození. O tom, že fotky bývalé přítelkyně byly roztrhány na kusy a zlikvidovány, hozeny krysám do popelnice, aby je sežraly. Ty roztrhané cáry jsou na jedné straně jen levný fotografický papír a na druhé straně jaksi nejkrásnější a nejcennější věc na světě, velké a důležité memento. Ten papír nesl tvář člověka, který byl milován.

 [   ]

milé wrocławské krysy, pevně doufám,

že trávíte levný fotografický papír;

milé wrocławské krysy, pevně doufám,

že trávíte mramor a perly, i zlato

A proč ty wrocławské krysy?

Z blíže neurčeného důvodu jsem chtěla knihu trochu ukotvit v prostoru, tedy ve Wrocławi, a v čase, a to v době nyní, kdy máme stále ve městě nadbytek krys. V červnu jsem narazila na mrtvou krysu na chodníku. Ležela tam tři dny, pak ji někdo uklidil. Dva nebo tři měsíce předtím za bílého dne v centru města kolem mě vesele proběhla krysa a pak kolem parku lidí, kteří byli tak zaměstnáni hleděním do mapy v telefonu, že si jí ani nevšimli. Ve městě je údajně desetkrát více krys než obyvatel (a přesto krysy stále nemají svého prezidenta ani zastoupení v městské radě).

Poslední slovo o Wrocławi na závěr?

Wrocław je nádherné a úžasné město, které se mi zpočátku moc nelíbilo. Musela jsem se s ním nějak „sžít“, zkrotit ho i sebe v něm, najít si v davu a přemíře lidí prostor pro sebe. Nyní mám ráda Wrocław jako celek, miluju zvláště pár konkrétních míst – například park Tolpa, botanickou zahradu, Jižní park, staré vily v Krzykách a Sępolnu.

Wojciech Weiss,

Školačky v Plantech, 1897

     motto z Colette

být školačkou na procházce v Plantech, tou

skvrnou bez tváře v poslední dvojici, svírat

dlaň spolužačky až příliš vroucně.

být školačkou potají dávající hubičku

spolužačce, donekonečna si přehrávat

tu scénu nesenou roky pod košilí,

až ústa odpadnou od těla, utopí se ve smůle.

být školačkou a jako školačka umřít