Tenké předivo jsoucných vláken

Feministická teoretička bell hooks píše, že pojmenovat bolest a lokalizovat výchozí bod jakéhokoli uvažování či teoretizace o ní není vůbec jednoduché. Pod tvrzení této autorky, jejíž tvorbu strukturovala třídní, rasová i genderová zkušenost, se moc ráda podepíšu. Bolest s sebou totiž často přináší jistou odosobněnou fragmentárnost. Může ji ale definovat i rhizomatická roztříštěnost, která kýve směrem nejasných začátků, ohraničení i konců. Takové byly roky i mé domovy: neustále se měnící, nestálé, pomíjivě proměnlivé. I proto jsem si představu zdomácnělé lásky a prostoru spojovala spíše s lidmi než s místem. Když člověka bolí špatně lokalizovatelná vykořeněnost — zdánlivě nepřeklenutelná vzdálenost od místa, z něhož vzešel —, obrátí se k dynamičnosti mezilidských vztahů. V překladu to znamená jediné: opře se o pletivo kolektivní identity.

Během let v zahraničí jsem často zápasila se strachem, že ztrácím schopnost mluvit, uvažovat — a koneckonců i žít — v češtině. Pátrala jsem proto v archivech rodinných vzpomínek ve snaze ukotvit se sdílenou historií, na jejímž samém konci jsem se nacházela. Vyptávala jsem se v rodině na roky zapomenuté recepty psané ženami, které i po smrti neochvějně hlídaly vrstvy a nánosy národní identity. Historie, jak ostatně dokazovaly úhledným písmem sepsané návody k přípravě všelijakých jídel, je tvárná. Na rozdíl od deníků nebo dopisů je jídlo haptickým domovem; úložištěm narativů a identit, na něž se člověk může dynamicky napojit skrze dotyk. Někdy jsem si jednotlivé kroky opakovala nahlas, a sama sebe tak ujišťovala o existenci struktur, jakých už budu navždy součástí; jaké mám vepsané do svého DNA. Z vaření jsem si tak postupně vytvořila ritualizované návraty k uchopení a k opětovnému ohmatání si mateřského jazyka.

Pokud přemýšlím nad informacemi předávanými rituály, nemohu si nevzpomenout na fotku pořízenou Harrym Wellerem z roku 2016. Britská konceptuální umělkyně Tracey Emin na ní ohledává limity otazníků opatrně rozložených okolo ideje bezpodmínečné lásky. Na fotce pořízené jednoho slunečného dne kdesi na jihu Francie stojí vedle obrovského kamene, svého nastávajícího — a zároveň odpovědi na rétorické otazníky. „Kámen nikam neodejde,“ říká Emin. Svazkem s neživým objektem vytváří rituál, který potrvá po celý život. I takto nyní přemýšlím o receptech, ke kterým se s téměř až metronomickou přesností vracívám přesto, že už jsem dávno zpátky v Česku. Recepty se pro mě staly symbolem radikální neměnnosti, která stojí na ramenou žen mé rodiny. Jednoduché postupy úpravy zeleniny a masa mají tu moc překlenout odosobněnost těžko lokalizovatelné bolesti. Jsou za nimi konkrétní lidé, kteří ke mně skrze papír natahují ruku.