Na pomezí se dějí zajímavé věci

Pověz mi prosím na úvod, jak máte doma knihovnu rozdělenou?

Knihovnu máme ve dvou místnostech. V obýváku je hlavní část, kde má můj partner své oborové knihy, a teď jsme u mě v pracovně, kde mám pracovní knihovnu zase já. Najdou se tady tituly k mediálním studiím, k reportáži a k literární reportáži, nějaké knihy k literární vědě a kus české beletrie: Kundera, Honza Němec, Jan Balabán, Antonín Bajaja. No, a taky jsou tady uskladněné moje knížky, protože v obýváku je vystavovat nepotřebuju.

A Kundera do tvé pracovní knihovny zapadá nějak speciálně?

Zapadá hlavně do sekce české prózy. Navíc se mi líbí jeho hřbety a to, jaký dojem dělají v místnosti, protože edice Atlantisu má klidnou béžovou barvu. V hlavní knihovně máme podobně v bloku Güntera Grasse, který je z Atlantisu taky.

Dlouhodobě se věnuješ literární reportáži, nejen jako jejich autor, ale i odborně, v rámci doktorátu a výuky. Pověz mi něco o své knihovničce reportážní literatury.

Literární reportáží se zabývám na žurnalistice, ale spíš s arzenálem z fildy než z mediálních studií. Fúzuji mediologickou a literárněvědnou perspektivu, protože když přemýšlíš o literární reportáži, tak musíš přemýšlet jak o novinařině, tak o beletrii. Doma už ale mám knížek k tématu málo, většinu jsem si odnesl na fakultu, včetně absyntovek, což je takové gros literární reportáže na současném trhu. Teoretických textů k tématu navíc moc neexistuje, tady v knihovně jde třeba o Die literarische Reportage od Cateriny Kostenzer, což je rakouská teoretička, nebo Literarischer Journalismus od Tobiase Eberweina. S německojazyčnou vědou jsme si v tomto žánru blízcí, protože když přemýšlejí o literární reportáži, tak začínají u Egona Erwina Kische — a u něj jsme doma my stejně jako oni. Zmatení termínů díky tomu moc nehrozí.

Co všechno učíš na žurnalistice?

Vedu dva kurzy tvůrčího psaní a kurz o sociologii kultury, respektive o tom, čemu se dnes říká nová citlivost a jak se tato nová citlivost promítá do kulturních debat. Tím mám na mysli třeba diskuse o blackface, zobrazování těla nebo o korektním humoru. V zimním semestru potom učím taky literární reportáž. Část je přednášková, část seminární a hlavní výstup spočívá v tom, že by si ji studenti měli sami zkusit napsat. Nejde o lehký žánr a oni s ním přichází do kontaktu poprvé, takže na prvních setkáních nejdřív nabízím takovou cestovní mapu. Vysvětluji rozdíl mezi fakty a fikcí v literatuře — to je i ten slavný příklad Napoleona před Moskvou z Tolstého Vojny a míru — potom si definujeme reportáž, literární reportáž a jejich rozdíly a nakonec představuju národní tradice žánru. Nejsilnější je samozřejmě polská škola, ale silnou žánrovou tradici mají taky ve Skandinávii a potom je tady ještě americký nový žurnalismus. Tomu všemu navíc předchází sovětská literatura faktu v rámci avantgardy 20. let, protože ta byla inspirativní pro německou novou věcnost… a to už jsme u Egona Kische. Ve druhé části semestru pak studentům rozdám ukázky reportáží od nejrůznějších autorů a vedeme nad nimi seminární rozpravy, ze kterých by si měli odnést i inspiraci pro vlastní psaní. Svou literární reportáž pak prezentují v závěru kurzu.

Jaké reportážní knihy na tebe měly největší vliv? Ať už v praktické rovině, nebo v té teoretické.

Určitě Mariusz Szczygiel a především jeho Gottland, což byl i první velký vstup literární reportáže do českého porevolučního prostředí. Není to tak, že by se u nás nevydávala, už v 80. letech v Čechách vycházel Ryszard Kapuściński, třeba jeho etiopská reportáž Na dvoře krále králů, ale velký příchod literární reportáže se odehrál až s Gottlandem. Nakladatelství Dokořán jím odpálilo i celou edici polských reportáží, která funguje dodnes. Mně samotnému Szczygiel ukázal, že je literární reportáž zajímavý tvar, ve kterém mi může být dobře, protože kombinuje žurnalistiku, kterou mám vystudovanou, dělal jsem ji sedmnáct let a dnes ji učím, a beletrii, ve které se taky snažím nějak existovat.

Když to Gottland odstartoval, jakými knihami to pokračovalo?

Obecně mě baví tyhle pomezní žánry, protože mi připadá, že na pomezí se dějí zajímavé věci. A ať nejsme jenom u Szczygiela, další příklad může být Éric Vuillard, esejista, reportér a autor žánru, kterému se ve Francii říká récit, což je vlastně povídka s hodně exponovaným vypravěčským hlasem a v případě Vuillarda taky s obsáhlými esejisticko-publicistickými pasážemi. V Česku před časem vydalo Argo jeho Tagesordnung — skvěle napsaný, polopublicistický, polobeletristický vyprávění o anšlusu Rakouska. Takových textů má ale víc, a protože u nás už znovu nevyšel, čtu ho v němčině. Moc dobrý mi přišel třeba jeho récit o berlínské konferenci, na které se na konci devatenáctého století porcovala Afrika, a o následné belgické kolonizaci Konga.

Vidím, že tady máš kromě těchto specialit zařazeného i Hemingwaye. Máš taky jeho reportáže?

Čím jsem starší, tím mám Hemingwaye radši. Tady jsou jeho povídky, taky Komu zvoní hrana, pak jeho pařížské črty Pohyblivý svátek… a ano, i jeho reportáže Neporažený o španělské koridě a toreadorech. Hemingwayovo velký téma. Když ty texty čteš, mezi povídkou a reportáží nepoznáš rozdíl a v objektivním stylu, který Hemingwaye tak proslavil, je nakonec dobře poznat i stopa jeho novinářské profese.

Jsou nějaké zajímavé české stopy, kterých si ceníš?

Jasně! Třeba Ludvík Aškenazy, asi jeden z nejvýraznějších českých literárních reportérů 20. století, ačkoliv nejvíc ho proslavily jeho Dětské etudy, drobné fejetonisticky laděné prózy. Jako reportér Československého rozhlasu psal ale v padesátých letech i silně beletrizované cestopisné reportáže — z Polska je to soubor Ulice milá, z poválečného východního Německa Německé jaro. Pro mě jsou to dost zajímavé texty, protože se v nich Aškenazy ukazuje jako takový budovatelský Čapek. Stejně jako Čapek ve svých cestopisech totiž i on volí důvěrnej promluvovej tón a často oslovuje čtenáře a podobně jako Čapek beletrizuje novinářský texty i barvitostí používaného slovníku. Současně se ale pořád jedná o vyprávění se všemi ideologickými maketami, které si svedeme s literaturou padesátých let spojit. Ty se teď možná budeš ptát, proč něco takovýho dneska vůbec číst, a jasně, můžu na to odpovědět, že to je téma mýho doktorátu a moje práce. Jenže: Aškenazy v Německém jaru nabízí třeba i reportáž o českých Němcích odsunutých do Meklenburska, která je — přes všechnu ideologii — nakonec psaná hodně empaticky. V době, kdy byl pro Čechy každý Němec zároveň vrah a hitlerovec, je to vlastně docela odvážný text a navíc čerstvá výpověď o prvních letech po vyhnání. Myslím, že takových materiálů nemá naše literatura moc. 

Když se přesuneme k tvému čtenářskému životopisu, vzpomínáš si první knihy, které ti četli rodiče? 

Mně četl hlavně táta, ale na název první knížky už si bohužel nevzpomenu. Vybavuju si z ní jenom lyrické růžové ilustrace a říkadlo o krokodýlovi na řece Nil. Pak si pamatuju ještě knížku Za pohádkou kolem světa, kterou ilustrovala Helena Zmatlíková a ze které mi četla zase babi. Na téhle knížce mě lákala její exotika: tykve, palmy, čínští duchové, arabští džinové… Najednou jsme nebyli jenom v Čechách.

Co jsi potom četl v dětství? Vybavuješ si knihu, kterou jsi přečetl jako první sám?

Moje první přečtené knihy byly Ferda Mravenec a Opice Žofka. Na základce jsem četl Správnou pětku od Enid Blytonové, detektivní příběhy dětské party ve Velké Británii, a potom Harryho Pottera a Deník Adriana Molea. A protože jsem byl tlusté dítě, šprt a premiant, na gymplu jsem poctivě načítal taky povinnou četbu a vedl si o ní dlouhé zápisy ve čtenářském deníku. Ke všem klasickým titulům, jako je třeba Anna Kareninová, Paní Bovaryová nebo Zločin a trest, jsem se tak dostal docela brzo. Nejvíc mě ale v té době — takže někdy kolem patnácti šestnácti let — bavil Vladimír Páral, jeho Mladý muž a bílá velryba nebo Muka obraznosti. Přečetl jsem ho skoro celého a znovu jsem se k němu vrátil před pár lety, když vydal svou poslední Knihu o biči. Pak jsem si říkal, že jsem si možná mohl to zklamání ušetřit a nechat si jen ty vzpomínky.

Máš nějakou iniciační knihu?

Mám. Plechový bubínek od Güntera Grasse. V osmnácti jsem si ho přibalil na rodinnou dovolenou u moře a byl jsem k němu tak trochu odsouzený, protože jsme do Itálie jeli na čtrnáct dní a já si žádnou jinou knihu nebral. Grass mě ale tenkrát uchvátil — jednak bizarním a groteskním mikrokosmem, ve který přetavil meziválečný a válečný Gdaňsk, druhak svým barokním jazykem a odvahou, se kterou střídal vypravěčské styly. Třeba scéna z oceánského valu je v tom románu vyprávěná jako divadelní hra. Dneska už to asi není ta nejčerstvější literatura, ale k mým nejoblíbenějším autorům patří pořád.

Čteš knihy opakovaně?

Určitě. Zejména ve chvíli, kdy s nimi chci pracovat ve svém psaní nebo když se chci podívat, jak nějaké téma uchopoval ten který autor. Kvůli své knížce, kterou teď dokončuji, jsem se tak nedávno vracel právě ke Kunderovi. K Nesnesitelné lehkosti bytí, k Život je jinde a k jeho eseji o střední Evropě Unesený Západ.

A kterou knihu jsi četl nejvíckrát?

Asi Harryho Pottera. Když u nás vyšel poprvé, bylo mi jedenáct dvanáct let, takže patřím do generace, která mohla vyrůstat spolu s ním rok za rokem, a pokaždé, když šel na trh další díl, znovu jsem přečetl i všechny předchozí. Teď už jsem Pottera nečetl řadu let, ale v létě před dvěma lety jsem se se zlomenou rukou díval na celou filmovou sérii. A abych si to trochu intelektuálně omluvil, přijde mi jako velká výhoda Potterův kouzelnický svět znát, protože při kontaktu se studenty na žurnalistice zjišťuji, že je to jediný fikční vyprávění, na kterém se všichni shodnou jako na referenčním — a já se na Harryho Pottera pak můžu snadno odkazovat, třeba když se společně bavíme o narativu.

Co máš teď rozečteno?

Kvůli doktorátu a svému vlastnímu psaní mi na prózu nezbývá moc času, čtu hlavně nonfikci. Naposled to bylo Na tripu od Normana Ohlera, což je autor, který napsal Totální rauš o pervitinu ve třetí říši a jeho využívání wehrmachtem, a tentokrát vypráví o počátcích LSD a jejím využívání v CIA. Vedle toho mám rozečtenou taky antropologickou studii Průběh rituálu od Williama Turnera. A v obou případech znovu kvůli knížce, na které pracuji.

Máš nějaké návyky, co se týče četby?

Jsem rád, když moje knížka vypadá jako nová, takže se snažím každou z nich před čtením zabalit, většinou do starých obálek Respektu, ale současně mi nevadí do knížek vpisovat poznámky nebo si v nich podtrhávat — ale jenom tužkou. Vůbec nejvíc toho přečtu vždycky v metru cestou na Kavky, což je královskej čas, dohromady asi čtyřicet minut, kdy se nedá dělat nic moc jiného než si číst.

Ale jelikož jsi teď po sedmnácti letech na Kavčích horách skončil, tak tahle čtecí tramvaj už ti ujela.

Ano, máš pravdu, tahle mi ujela, ale věřím, že mi to půjde i cestou na fakultu.