Srdce obrostlá tukem

Německý spisovatel Robert Musil v roce 1931 napsal: „Kdyby se hloupost k nerozeznání nepodobala pokroku, talentu, naději nebo polepšení, nikdo by nechtěl být hloupý.“ Tehdy a znovu pak v roce 1937 připomněl skutečnost, která se měla potvrdit propuknutím druhé světové války a neméně dnes: hloupost je leckdy skrytý, ovšem silný hybatel lidského srdce i dějin. „Sestřička rozumu“, jak Musil nazval hloupost, nestojí mimo diskuse, které považujeme za racionální, ale často naopak v jejich jádru. Je to „psychologická síla“, která má smýkat i těmi nejmoudřejšími. Moc, která dovede vyvolat masové sympatie a umí je obratně využít.
 
Jak jdou všechny takové charakteristiky dohromady? Tkví hloupost v absenci empatie, nebo spíše racionálního úsudku? Je zlo prostoduché, anebo vyžaduje výjimečnou inteligenci? A jak souvisí hloupost se zlem? — O tom v dalším díle Kovárny diskutovali hosté Josefíny Formanové: bývalá eurokomisařka a současná prorektorka Univerzity Karlovy, politička a právnička Věra Jourová, dále psycholog, psychoterapeut a autor Dalibor Špok a také teolog a komparatista Tomáš Sixta.

Radikální, nebo banální?
 
„Surovost je ,praxe hlouposti‘,“ píše také Robert Musil ve zmíněném eseji s výmluvným názvem „O hlouposti“. Parafrázuje přitom Johanna Eduarda Erdmanna (mimochodem žáka německého velikána Georga Wilhelma Friedricha Hegela), který kdysi proslovil přednášku na totéž téma. „Hloupost,“ pokračuje Musil, „je citová chyba,“ a tak lehce sklouzne k násilí. Otázka vztahu násilí či zlého jednání a takzvané hlouposti pak připomíná mnohem slavnější analýzu, než je ta Musilova, totiž studii Hannah Arendt k soudnímu procesu s Adolfem Eichmannem v roce 1961 — a z ní především známé sousloví „banalita zla“.

 

Podle Arendt si pod souslovím máme představit ignoraci skutečnosti a neschopnost myslet sám za sebe. Přední forenzní psychiatrička Adelheid Heidi Kastner, která mimo jiné vystupovala jako soudní znalkyně v případu rakouského násilníka a vraha Josefa Fritzla, jenž 24 let věznil a znásilňoval svou dceru, tvrdí totéž. Ve stejnojmenné knize (Dummheit, 2021) pokládá za nejhorší případ banálního ducha neochotu vidět skutečnost v její komplexitě, opatřovat si informace; a — citujíc Kanta — také nedostatek soudnosti. Na hlouposti se prý přičiňuje i lenost či samolibost. Neboli, jak připomíná v podcastové diskusi Tomáš Sixta, lhostejnost.
 
Ale zpět k Hannah Arendt. Poté, co filosofka vydává v roce 1963 Eichmanna v Jeruzalémě, v němž analyzuje proces s někdejším příslušníkem SS a organizátorem šoa, dostává kritický dopis od svého jeruzalémského přítele Gerschoma Scholema. V odpovědi Scholemovi, který tezi o banalitě zla zpochybňuje, Arendt na své myšlence trvá, a dokonce se explicitně distancuje od své původní koncepce „radikálního zla“, formulované v jejím vůbec nejslavnějším spise z roku 1951, Původ totalitarismu. Scholemovi odepisuje: „zlo není nikdy ‚radikální‘, jen extrémní, […] nemá ani hloubku, ani žádnou démonickou dimenzi. Zlo může přerůst a zpustošit celou zemi, protože se šíří po povrchu jako plíseň. Zlo, jak říkám, vzdoruje myšlení, neboť myšlení se snaží dostat do nějaké hloubky, jít ke kořenům, a v situaci, kdy se setká se zlem, je frustrované, neboť zde nenachází nic. V tom je ‚banalita‘ zla. Jenom dobro má hloubku a může být radikální.“

Přehlížený fištrón
 
Hlavní myšlenkou spisu věnovaného Eichmannovu případu vposled je, že „nepřítomnost myšlení je s to způsobit větší zkázu než všechny instinkty ke zlu dohromady“. To je nicméně jen jeden díl skládačky. Otázkou, čím je hloupost nebezpečná, se v sedmdesátých letech zabýval Carlo Manlio Cipolla, italsko-americký ekonom a historik, který v odpověď formuloval pět zákonů hlouposti. Zaprvé prý „vždy a nevyhnutelně podceňujeme počet hloupých jedinců ve společnosti“; zadruhé, „pravděpodobnost, s níž určitý jedinec vyroste v hloupého člověka, je nezávislá na jeho okolí“; zatřetí, „lidé se dělí do čtyř základních kategorií: bezmocní, inteligentní, bandité a hlupáci“, přičemž „hlupák je takový člověk, který způsobuje újmu jiné osobě nebo osobám, aniž by z toho měl jakýkoli zisk“. — Závěr? Hlupáci páchají zlo bezdůvodně, bez vyhlídek na prospěch svého jednání, bez plánu a v těch nejméně pravděpodobných okamžicích, a tudíž neexistuje způsob, jak předjímat, zda, kdy a jakým způsobem zaútočí. Proto jsou dle pátého Cipollova pravidla hlupáci „společensky nejnebezpečnější“.

Jenže kdo není hlupák? — Jak naznačuje čtvrté Cipollovo pravidlo, problém je ještě palčivější: lidé, kteří nejsou označováni za hloupé, totiž přispívají průšvihům, když hlupáky podceňují. A tak vlastně hloupost vzkvétá neomezeně. „Globální hloupost se rozšiřuje ještě rychleji než dopady globálního oteplování,“ napsala dokonce před pár lety Heidi Kastner. Jak si Kastner boom vysvětluje? Hloupost je podle psychiatričky především forma zmíněné lhostejnosti, která je spjata s neschopností zpochybnit sám sebe. A právě tou má lidstvo čím dál více vynikat — zvláště v kritických obdobích. Kastner dává za příklad argument lidí ostře vystupujících proti nařízení o plošném očkování během pandemie koronaviru: „Když se v mnoha znepokojených mediálních komentářích píše o ‚rozdělení země na příznivce očkování a odpůrce‘, kterému by se mělo přinejmenším zabránit, obvykle se jako důvod odmítání očkování uvádí ,touha po autonomii‘, která je jednotícím ideologickým základem či praporem, za nímž se všichni odpůrci očkování shromažďují. Pandemická situace samozřejmě nebývalým způsobem odhaluje napětí mezi demokratickými principy a právním státem a donucovacími opatřeními, ale postoj, ‚jsem autonomní, a proto obecně proti‘, daleko více připomíná prázdné, tvrdohlavé a vzdorovité odmítání čtyřletého dítěte s odpovídajícím věkem inteligence,“ tvrdí Kastner. Autonomie podle psychiatričky neznamená schopnost stát si na svém, ale naopak umět se překročit, polevit v jednoznačnosti přesvědčení ve prospěch usilování o pravdivost. Nemá být touhou po sebeprosazení, nýbrž umožňovat vzájemně respektující mezilidskou interakci (teď odhlédnuto od toho, co prakticky znamená nechat se očkovat).

Selhání inteligence
 
Jaký je tedy poměr hloupého člověka — a lze říct jen člověka — ke společnosti a inteligenci? V této souvislosti se opět obraťme k Musilovi, který hloupost považuje za symptom selhání inteligence, a nikoliv za vrozenou vlastnost: „vyšší hloupost [bývá] jako nemoc vzdělání,“ píše autor Muže bez vlastností. Svět se mění a hloupý člověk ztrácí schopnost nadhledu nad nestálostí a bezvýznamností nabytých znalostí — pokud ji kdy v silném smyslu měl. Vzdělání se nám dostává ve velkém, jenže věděním neoplýváme, spíše hromadíme znalosti, které v tempu akcelerované proměnlivosti životních okolností rychle stárnou; navíc málo čemu skutečně rozumíme.
 
Společenské potíže s hloupostí pak souvisí i s faktem, že hlupákům v popsaném slova smyslu nechceme upírat svobodu (nehledě na to, že hlupákem se lehce stane většina z nás). Jak shrnuje Milan Hanyš v článku „Radikální a banální zlo“ z roku 2018, věnovaném pojmu zla Hannah Arendt: „Ani banalita aktéra, ani absence zlých motivů, ba ani rezignace na vlastní myšlení a hodnocení reality neznamenají, že jeho vlastní činy nemají být posuzovány jako jednání svobodného člověka.“ — Jenže: skutečně můžeme člověka považovat za zodpovědného vzhledem k vlastnímu jednání, máme-li pádné důvody pro to považovat jej za hlupáka? Odpověď může být pro leckoho skličující: ne můžeme, nýbrž musíme.
 
Měřítko inteligence tedy vodítko, jak specificky jednat s hlupákem, nepřináší. Třeba Kastner si ve svízelné otázce vypomáhá starořeckým významem slova „idiot“. Výraz kdysi označoval člověka, který se odmítal zapojit do veřejných záležitostí a staral se jen sám o sebe. Kastner tu lze dát za pravdu — takového idiota poznáme celkem snadno i dnes. Potkat ho můžeme napříč společnostmi i jejich vrstvami; a to, jak připomíná spisovatelka Doris Lessing, i mezi těmi nejmocnějšími a nejinteligentnějšími. Vždyť přece obrat s blbcem se nedá domluvit často slýcháme od těch, kteří si (sic právem) zakládají na svých mimořádných schopnostech a ve společnosti se opravdu prosadili.

Vidět růžově a černě
 
Podle teologa, psychologa a filosofa Eugena Drewermanna prý nepotřebujeme démony, abychom vysvětlili společenské zlo. Prý ale „jsme vydáni napospas potřebě bezpečí, a tu stupňujeme donekonečna, protože máme rozum, zároveň však vykazujeme neschopnost tenhle nekončící strach s pomocí rozumu opět odvolat. K tomu bychom potřebovali sebevědomí, které nám zabrání nechat svět sklouznout do zpolitizované paranoie. Proto se zdá, že v mnoha kulturách, v mnoha teologických učeních je mnohem snazší zapojit do hry ďábla, protože pak nemáme zapotřebí zaobírat se vlastními pocity a myšlenkami a svými kulturněhistorickými normami.“
 
Jak je to s ďábly dnes, tedy ve společnosti, kde Bůh tratí na víře? — Zlo už málokdy bývá spojováno s jeho konkrétním ztělesněním. (Výjimkou mezi námi je možná Elon Musk, který za „ztělesnění banálního, byrokratického zla“ nedávno označil právě bývalou eurokomisařku Věru Jourovou.) Civilizace nás vycvičila k abstrakci; jenže i ta má svá úskalí. Představuje-li zlo spíše obecné symptomy či jevy, snadno nám vyklouzne ze zřetele, dokud na něj právě nedojde. Od schopnosti abstrakce, již považujeme za výdobytek vyšší inteligence, vede přímá cesta k lenosti a lhostejnosti myšlení. A i kdyby to znamenalo, že si „jen“ nasadíme růžové brýle, spíše než že přitom uvidíme černě, tak či tak si zaděláváme na infarkt. — Srdce zarostlé tukem z Izajášova proroctví totiž může být nemocné ledasčím. Trénovat je proto třeba emoční i rozumové dovednosti a aktivně se pídit po pravdě mimo vlastní přesvědčení. Jen tak se snad zbavíme zhoubných přebytečných kil na srdci, jak naznačují hosté nejnovější Kovárny.
 
Ze srdce zveme k poslechu.