Předčasní pamětníci

Některé písně jsou ve veřejném prostoru stěží k zaslechnutí — možná tak v maloměstských cukrárnách nebo na vesnických rozloučeních s prázdninami, kde se na aktualizaci playlistů příliš nedbá. Přesto je jejich životnost nesporná. Stačí zašátrat v historii sledování na youtube, rozkliknout videoklip a sjet do sekce komentářů. Téměř nikdy se zde na nejpřednějších pozicích nesetkáme s reakcemi jako „super hustý“ a jinými hodnotícími vpády. Dominuje drásavě nevinná otázka: Tak co, kdo je tady v roce 2025?

Jiný případ: v únoru na TikToku expandovala videa (a v závěsu za nimi i specializované účty — doporučuju třeba historika123), v nichž se střídají street view záběry z google map: jeden ze současnosti a druhý ze stejného místa, akorát pořízený na začátku minulé dekády. Změny nemusí být obrovitánské, ale vždy jsou citelné. Dívám se, jak v ostrých střizích mizí nezateplené základky, železné průlezky a nespoutané výlohy vesnických sekáčů. Jindy se vlivem pokročilejší technologie změní akorát barevný odstín — současnost se zdá být sytější. Někteří pozdně náctiletí z Tanvaldu, Lučence nebo Habartic to ovšem vidí naopak. Komentáře typu „extrémně hituje“ se tentokrát nevážou ke žvýkacímu tabáku, ale například k tomu, že došlo k revitalizaci plácku, kde dojíždějící čekávali na autobus. Vlastně ani nesejde na tom, jestli dotyční danou obec či město znají. Uslzené emotikony a povzdechy nad tím, že „dřív byl svět nějak příjemně tmavší“, tak či onak vystupují s intenzitou dětské vzpomínky.

Samozřejmě by bylo naivní vyvozovat z těchto příkladů nějaké převratné závěry — algoritmus člověka leckdy zavane ke svým a nepochybuji o tom, že jiní uživatelé vídají ve větší frekvenci spíš příspěvky ve stylu „you are only young once“ nebo videa od těch, co se poprvé rozešli, a tak teď „pracují na své budoucnosti“ v gymu. Přesto mě množství způsobů předčasně nostalgického prožívání u mých vrstevníků fascinuje — možná i v kontextu toho, jak intenzivně se v posledních letech budoval mýtus o spasitelské liberální generaci hledící dopředu. Nevím — za poslední roky jsem si spíš všiml instagramových feedů plných nostalgicky podbarvených fotek v rámci analogového vzestupu. Nebo toho, v jak prudkém tempu Hollywood vypočítavě chrlí jeden filmový remake za druhým.

Urychlení nostalgického procesu nahrává také struktura digitálního prostředí. Kde jinde vám bude blahosklonně připomenuto, že jste si „v tento den“ před 5 lety udělali selfie ve filtru psích uší? Archivační mechanismy sociálních sítí paměť (zdánlivě) ochraňují před různými deformacemi a jejich vtíravost jako by nedovolovala uniknout přílivům reminiscencí.

Výchozí stránka na tiktoku či instagramové reelsy zároveň umožnily vplynutí různých „příliš specifických“ témat do obecnějšího povědomí — digitální prostor tak vyloženě vybízí k reakcím typu „pane jo, tak já nejsem jediný, kdo tohle vnímal“. Videa, která se zdají být ve své konkrétnosti na první pohled izolovaná (například: scénka o tom, že si školák v neděli večer vzpomene na to, že si má na zítřejší výtvarnou výchovu připravit pár kaštanů a špejlí, a jde kvůli tomu v napětí vzbudit mamku), nakonec získávají široký ohlas a s ním také punc univerzálnosti. Lidé v komentářích navíc přidávají další a další podrobnosti, které vzpomínanou situaci dotváří do plastičnosti. Právě toto kolektivní sdílení dokáže nostalgii roztočit na plné obrátky.

Kolektivní uvědomění pak vede také k negativnímu vymezování: „tohle dnešní děti nepochopí!“, prohlašují sotva plnoletí uživatelé v takřka stejné tónině, v jaké slyšeli od svých rodičů o lítání po venku a hraní si s klacky. Dnešní předčasní pamětníci si hýčkají zase své uplynulé atributy — youtubery, kteří ze dne na den přestali natáčet, sladkosti zmizelé ze samoobsluh (kam se poděly vlnky?) nebo zaniklé sociální sítě (RIP Skype). Nic z toho nastupující generace, vytrubující své zhoubné skibidi (jako by byl brainrot nějaká novinka!), ke své nekonečné smůle již nezažije…

Nemyslím si ovšem, že nostalgie musí nutně znamenat jen kolébavé ustrnutí nebo impuls k otravnému hořekování. Má také schopnost nečekaného zvýznamnění zdánlivých banalit a zaktivizování skrz ostře nasvícené proměny. A když přečkáme prvotní sentimentální náraz, může se nám vzpomínka rozevřít v dosud netušené podobě.

Něco takového jsem naposledy zažil pod videoklipem jedné písně od Johna Newmana. Love Me Again v roce 2014 figurovalo jako soundtrack v mobilní verzi fotbalové hry FIFA. Textu jsem takřka vůbec nerozuměl, ale melodická chytlavost způsobila, že jsem hru někdy zapínal jen kvůli písni a místo zápasů jsem v dětském pokoji roztáčel osamělé, divoké tance. Po roce došlo k aktualizaci a milovaný podkres se vytratil. Dívám se na rozteskněné reakce a zjišťuju, že jsem tehdy nebyl zdaleka jediný — nostalgii podléhá v sekci komentářů každý, ať už má jako profilovku anime postavičku, vyfintěné selfie, nebo obrázek rodiny, kterou před duhovou bouřkou „chrání“ deštník. Ne, ani náhodou tehdy neplatilo, že jsme všichni byli kamarádi, jak se mě snaží obalamutit romantizované obrázky na pinterestu. Přesto je to s odstupem fascinující představa: náctiletí z celého světa zapínají hru, jen aby v bezděčné synchronicitě prováděli podivné pohyby.