Stojím na scéně, která už neexistuje

Která z vašich současných rolí je pro vás hlavní? Jste básnířka, editorka, zároveň jste paramedička a na Slovensko jste vyrazila jako slamerka.

Já z legrace říkám, že jsem na padesát procent spisovatelka a na padesát procent paramedička. Paramedičkou jsem posledních sedm let a je to pro mě už neoddělitelná životní zkušenost, téměř třetina mého života. Je to nové specifické hledisko, skrze něž se dívám na svět. Netuším, jak to bude dál, protože se samozřejmě chci zase jednou cítit jako civilní osoba, jež s tím vším nemá nic společného. To je asi cíl každého vojáka — splnit svůj úkol až k úplnému vítězství a pak říct: už žádné další zbraně. To je mimochodem reference básně Artema Poležaky: „Nikdy znovu nevezmeme do rukou zbraň, dokud to nebude třeba.“ Z poloviny jsem nyní člověk, který píše, z poloviny jsem někdo, kdo pracuje pro obranu své země. Vracím se k životopisům našich klasiků, protože jsem se vždy podivovala, proč ti lidé, o nichž čteme ve škole i na univerzitě, mají v životopisech kromě filologických, historických a humanitních profesí za čárkou také „voják“. Teď chápu, že každý z nás, podobně jako postavy našich dějin, na sebe bereme nové role. Je to smutné, že kromě spisovatelky, kterou jsem vždycky chtěla být, jednou někdo napíše za čárkou i „válečná zdravotnice“.

Máte vůbec čas na tvorbu? Vaše poslední kniha vyšla už před čtyřmi lety. Pracujete na další sbírce?

Ano, mám teď korpus textů a už dlouho se odhodlávám k tomu ho publikovat. Je to vidět na frekvenci, s jakou zatím vycházejí mé knihy, jednou za deset let, pak za pět. V práci mě inspiruje Valerij Puzik. Během své služby v přední linii napsal dvanáct knih, uspořádal řadu výstav a natočil materiál na několik filmů. Dělala jsem s ním přednedávnem rozhovor a ptala jsem se ho, kde bere motivaci. Práce vojáka je extrémně náročná a nebezpečná, bere člověku hodně času a lidé jsou nuceni pobývat v podmínkách, kde mozek pracuje jinak, protože se stále potřebuje soustředit na přežití, a tak je v neustálém stresu. Zeptala jsem se ho, jak v těchto podmínkách nachází inspiraci. Takhle blbě jsem to formulovala. Inspiraci! Načež se mi dostalo dost depresivního monologu, v němž mi řekl, že už žádnou inspiraci nemá, jen se probouzí a cítí se za těch okolností tak nesnesitelně zle, že už jej nic neinspiruje, protože si jako Ukrajinec uvědomuje, že žije během genocidy a musí s tím něco dělat. Pak ale navázal, že se chce z té bezútěšné rutiny dostat a vytvořit něco, co po něm zůstane. Proto když vidí prkno, přemýšlí, jaký na něj namalovat obraz, když má pět minut, přemýšlí, jak napsat črtu, která by odrážela, co se mu ten den stalo. A pomocí takových malých každodenních črt tvoří celé to velké dílo. Jeho příběh si beru za příklad. Člověk dnes necítí inspiraci, stejně jako necítí žádné povznesení. Když jsme tuhle mluvili o věcech kolem Vánoc a Nového roku, stejně jsme se dostali k tomu, jak do centra Kyjeva dnes přiletěla ruská raketa a zničila vše, co mohlo budovat nějakou vánoční náladu.

Může utrpení inspirovat?

Není to o inspiraci ve smyslu božského vnuknutí. Když vidím negativní událost, myslím na to, že musím zapojit nástroje, které ovládám, aby tato událost byla zafixovaná uměleckými prostředky. Někdo si ji někde přečte, přeloží ji a pochopí bolest, kterou zažívá celá Ukrajina po každém náletu. Je to spouštěč, trigger, záminka k tvorbě. Ukrajinci dnes nemají moc pozitivních momentů, jež by tvorbu podněcovaly.

Narážíte na to, k čemu se neustále vrací Oksana Zabužko ať už v rozhovorech, nebo v příspěvcích na sociálních sítích? Často totiž píše o tom, že místo aby se věnovala psaní dalšího románu, musí něco vysvětlovat domácímu i západnímu publiku, obrazně řečeno, „lézt do tanku“.

Zřejmě ano. V mém hledáčku jsou však lidé, kteří jsou bezprostředně přítomni na frontě, i oni leccos tlumočí. Valerij Puzik, o němž už byla řeč, je stále nominován na nějaké zahraniční ceny, i jeho výstavy často probíhají v zahraničí. Já sleduji především ty, kteří komunikují o své bezprostřední zkušenosti. A jde mi o to, abych vyzdvihla jejich zkušenost, protože jsou to lidé, kteří místo aby vytvářeli texty a další díla, tak věnují čas na obranu i na vysvětlování. Pokud nebudeme jako Ukrajinci tlumočit svůj příběh a zkušenost, udělá to za nás ruská propaganda. Proto jsem mimo jiné také zde, abych se podělila o svou zkušenost a mluvila s lidmi, kteří nerozumí tomu, co je to genocida. Je dobře, že tady tato zkušenost není. Domnívám se, že pokud člověk reálně někde byl a něco viděl, tak ho poslouchají mnohem pozorněji a jeho hlas je relevantnější. Je to způsob oblékání si na sebe Ukrajince a vysvětlování, co právě probíhá. Nemyslím si, že je třeba nějak zastrašovat, ale je potřeba vysvětlovat.

***
Stane se, že se zdá minulé —
Okno prošije stříbrná jehla měsíce
Práskne bublina snu
A červené ptáče ve tvých prsou
Už vítá ráno
třepotá křídly

Přichází všichni, s kým jste se dávno rozloučili,
všichni, s kým jste nestihli.
Vyprovázíš vzpomínky s posledním kouskem noci
Vybavuješ si jména a rozumíš —
jejich seznam ještě není konečný

Svíráš v rukou malou studánku —
ranní kávu
A přeješ si na dnešek —
ať je to jediná černota
ať je to jediná temnota
tohoto nového
mladého
dne

20. ledna 2025

***

Kdo první zapaluje svíčku, ten zahajuje Vánoce:
osm kartonových šípek bliká barvami luceren.
Mraky srostly do kostry, ani Bůh ji nerozbije,
měšťané naplnili náměstí v předtuše svátku.

Lidi měnili dějiny kusy starého dláždění,
archanděl v uniformě črtal podrobné plány.
Toto je nejchaotičtější místo ve vesmíru, přísahám,
jediné, co se nemění, jsou syžety betlémského dramatu.

Co je lepší než jakýkoliv zázrak? Očekávání zázraku.
Je to veselé zpívat sborem, když znáš slova nazpaměť.
Všechno začíná hudbou. Tři králové zvěstují
(lidé se přidávají) celému světu novinu.

Chodí koledníci od domu k domu,
kluk, který nosí betlémskou hvězdu, chce si koupit petardy:
„Aby to nezjistila Matka, dnes vystřelíme celé balení…“

Bohorodička chystá jídlo, zle myšlenky odhání:
„Ať si Děťátko hraje… Co se může stát dál,
opatruj, Bože, svého Syna tak, jak já střežím tajemství.“

20. prosince 2024 / ze sbírky Vězeňská Píseň 2022

***

Jsem básnířka, která píše neviditelné básně
mým zavražděným čtenářům

Stojím a čtu své nové básně na scéně
Činoherního divadla ve městě Mariupol,
totálně rozbitého ruskými leteckými pumami

Stojím na scéně, která
už neexistuje, která
už není scénou — je to hrob.
pod ní

jsou zaživa pohřbeny tisíce
mužů, žen a jejich dětí —
mrtvých, živých a dokonce nenarozených

Válka je orchestřiště poezie
A zní její neviditelné umění
Které nás prošívá naskrz střepinami,
trhá knihy a trhá i lidi, které je čtou,

umění války zní tak hlasitě, že se
nedá přehlušit ovacemi

Umění války zní z hrdel
ruských tanků a dělostřelectva —

a moje ukrajinská poezie
je jenom písní zoufalství, která chce být hlasitější
než výbuchy jejich impéria

hlasitější než lamentace smrti
hlasitější než mlčení mrtvých
a ustrnulost živých

Moje poezie touží být
hlasitější než soucit bezpečného světa,
než mlčení obyvatel mírných kontinentů, na kterých
se po staletí neválčí

než mlčení těch, kdo se na nás dívá přes hranice,
kdo bezpečně stojí na druhé straně svobody a dívá se
na zmateného básníka, který čte na rozbombardované scéně,
ve městě, které zmizelo ze světa —
celá planeta padla
v mé zemi padla celá planeta —
pod ruskými leteckými pumami

totálně

Vy jste diváci a díváte se na scénu Činoherního divadla
ve městě Mariupol
pod níž zní chór tisíců, zaživa pohřbených pod sutinami,
slyšíte hlasy těch, se kterými mluvím společným jazykem krve —
žiji s nimi společnou duší,
a s nimiž mluvím společnou bolestí

a myslete si
tohle je poezie
tohle je zábava
tohle je hračka, se kterou si můžete hrát dokonce když
leží v kaluži krve na náměstí
rozbombardovaného uprostřed nádraží — jediné
naděje na přežití, která tu je

Stojím a čtu své nové básně na poničené scéně
Činoherního divadla ve městě Mariupol,
ale už to nejsou básně

Tak se skrz hlas ukrajinské básnířky vyjevuje
černá symfonie genocidy

Jen taková poezie
zní z orchestřiště války

A pokrývá se popelem ticha

16. dubna 2022

***

Když noc k ránu tence voní železem —
není podstatné,
čím bylo dříve:

— křížkem na provázku,
který se leskne
mezi kraji košile
mezi ostrými skalami
klíčních kostí

— nožem, který krájel
čerstvý voňavý chleba
na dřevěné desce z akátu

— knoflíkem, který se rozepíná sám
u límce kabátu
zebou ruce, když
ho držíš proti větru

— kulkou, která se nepochopitelně
objevila v tomto sledu obrazů domu
a zkazila papír

Noc přichází a 
voní železem

Noc svědčí
a každé její slovo je jako kamen,
co tone v černé vodě.

Kola nejsou vidět, ale ty víš,
jaká jsou doopravdy.

Dívám se na ní,
poslouchám
a mlčím.

V tomto městě
ještě dlouho nikdo nebude žít.
Každý dům je
ruina otevřená větrům.

Dotýkáme se stěn,
vypadají jak mapy
zapomenutých zemí.

A nikdo tu není,
jenom my a stíny.

Přichází ráno.
Ale ne a ne přijít
úleva po ztrátě.

Kdo znovu postaví život,
složité mezilidské vztahy,
které jsou rozbité a rozváté?

Držíš se jich jako skleněných střepů
ne a ne srůst zpět
do podoby tabule

Držíš se za ně, jako za jistotu
že po každé noci
dokonce nad námi
vstane červené slunce

11. ledna 2025

Básně přeložil Alexej Sevruk.