Ženy s jehlicí

Dívku s jehlicí, film z pera polsko-švédského režiséra a scenáristy Magnuse von Horna, jsem viděla už loni na festivalu v Karlových Varech. Z velkého sálu Thermalu jsem tehdy odcházela nadšená, byť s pocitem, že film mohl být na obou stranách zkrácen tak o dvacet minut. Von Horn se ale opět osvědčil jako silný vypravěč příběhů o ženách v těžkých životních situacích. Ve svém předešlém snímku Pot (2020) poutavě nahlédl do života oblíbené, ale citově vyprahlé fitness influencerky. V aktuálním snímku se inspiruje životem Dagmar Overbye, dánské sériové vražedkyně dětí, jež byla roku 1921 za své činy odsouzena k smrti.

Při druhém zhlédnutí o více než půl roku později, když film vešel do české distribuce, jsem byla napjatější. Film tematizující vztah mezi mladou ženou čelící nechtěnému těhotenství a sériovou vražedkyní novorozeňat mi najednou připadal palčivě aktuální. Žánr dobového filmu má jedinečnou šanci umělecky reflektovat současné dění. A to Dívka s jehlicí úspěšně dělá.

Vybavuji si, jak jsem se zatajeným dechem sledovala situaci okolo omezování reprodukčních práv v Polsku, přičemž jsem věděla, že mě od polských žen dělí jen několik hodin vlakem. I přes tuto blízkost mi nebezpečí připadalo neuvěřitelně daleko. Podobně jsem přistupovala i k otřesným zprávám o zrušení rozhodnutí Roe v. Wade ve Spojených státech amerických. Opět ta blízkost — v Americe jsem se narodila a mám tam stále část rodiny, včetně jedné dospívající sestřenice — ale zase ta dálka, přece jen nás dělí celý oceán. Připadalo mi, že omezování práva na potrat i zákaz svobodného rozhodování žen o jejich těle je něco, co by se v mé bezprostřední blízkosti nikdy nemohlo stát, a to i přes rostoucí mizogynní nálady u nás i ve světě. Každé ráno otevírám zprávy s hlubokým vědomím o vlastní naivitě a nedostatečné angažovanosti.

Před několika týdny jsem se ale ve zprávách dočetla, že byl v poslanecké sněmovně vypracován pozměňovací návrh týkající se těhotenských testů. Podle nich by firmy, které těhotenské testy vyrábějí, měly obdařit obal vizuálně zřetelným upozorněním na internetové stránky poradenství sociálního a právního charakteru zaměřeného na zachování těhotenství. Pokud tak neučiní, hrozila by jim pokuta dva miliony korun. O těchto odkazech by eventuálně rozhodovalo Ministerstvo zdravotnictví s tím, že by jedním z odkazů mohlo být i Hnutí pro život, konzervativní uskupení, jehož cílem je omezení, ne-li úplný zákaz interrupcí. Hlavním argumentem pro toto opatření je zvýšení porodnosti. Ačkoliv od této zprávy uběhl nějaký čas, stále se v médiích přetřásá, pohoršuje i rozděluje.

Proti tomuto návrhu se okamžitě zvedla vlna nevole, současně vznikla inciativa, jejímž cílem je právo na interrupci pevně ukotvit v české ústavě. Netuším, jak si mám ono upozornění na těhotenském testu představit, jako varovnou etiketu na krabičce cigaret nebo jako nechvalně známý plakát s blondýnkou „Čekáte nečekaně dítě?“? Připomněla jsem si ale to, že přístup k nouzové antikoncepci či bezpečnému potratu není samozřejmost. 

Trailer k filmu Dívka s jehlicí.

Ale zpět k dánskému filmu. Ona dívka s jehlicí je Karoline (podmanivá Victoria Carmen Sonne), bezelstná švadlena bydlící v Kodani desátých let minulého století. Žije v chudobě, v mizerných pokojích, do kterých zatéká a kde ani nemůže otevřít okno. První světová válka se chýlí ke konci, manžel Peter je nezvěstný, a Karoline tudíž nemá nárok na vdovský důchod. Ve své zoufalé situaci se upne na svého šéfa, s nímž naváže milostný poměr a posléze s ním také otěhotní. Do toho se nečekaně vrací Peter se znetvořeným obličejem po zásahu šrapnelu, se závislostí na morfiu a silnou posttraumatickou stresovou poruchou ze zákopů. Karoline dítě nechce, a i kdyby chtěla, nemá peníze na to zajistit péči. Nemůže si zaplatit ani andělíčkáře, a proto se rozhodne provést si potrat vlastní rukou, ve veřejných lázních pletařskou jehlicí. Tam ji ale zastaví starší soucitná žena Dagmar, jež jí slíbí, že až se dítě narodí, pomůže Karoline zařídit adopci. A Karoline jí skutečně své novorozené dítě, porozené doslova při skládání uhlí, přinese. Netuší, komu právě padli do rukou.

Setkání dívky a ženy rozděluje film na dvě pomyslné poloviny. Dagmar, kterou hraje přední dánská herečka Trine Dyrholm, sice přichází jako anděl strážný a zachraňuje Karoline před potratem, který by nejspíš nepřežila, ale brzy začnou na povrch vyplouvat její nekalé úmysly. S jejím příchodem na plátno se melodramatický dobový film začíná měnit v body horror, ve němž hraje roli krom zohaveného manžela a válkou zubožených občanů i Karolinino těhotenstvím se proměňující tělo, porodní bolesti, prsy bolestivě naplněné mlékem a v neposlední řadě zmíněná jehlice.

Hororovou atmosféru podtrhuje výrazná černobílá stylizace s kontrasty světel a stínů a velkými detaily na tváře znetvořené nejen válkou, ale i nepopsatelnými emocemi. Zatímco Dagmar je stoická žena, otupělá drogami i hrůzou svého počínání, Karoline je v průběhu snímku neustále konfrontována s bolestmi a nespravedlnostmi, hroutí se jí jedna jistota za druhou, až jí zůstane jen ta poslední — víra v obyčejné lidské dobro, k němuž se jako dívka od začátku upíná. Ona to se všemi myslí dobře a nikdy by nikomu neublížila, i pro své nechtěné, nemanželské dítě chce to nejlepší, a nerozumí, proč nedostává od života totéž.

Název filmu, český, dánský i anglický, má v sobě slovo dívka, pige, girl, nejen kvůli všeobecné popularitě tohoto slova v názvech uměleckých děl — byť v nich dívky v pravém slova smyslu zřídkakdy figurují — ale i kvůli pocitu, který toto slovo v divákovi evokuje. Dívka je nehotová, chybující, roztomilá a zranitelná. Vzbuzuje tak mnohem větší empatii. Proto nám možná i unikne, že ona dívka je už třicetiletá žena, jež bere drogy, pije, souloží a snaží se v nespravedlivém světě obstát, seč jí síly stačí. Naopak žena je drsná, hotová, dospělá. Vztah Karoline a Dagmar, dívky a ženy, tedy není rovnocenný, ani nemůže být, spíše připomíná vztah dcery a matky, a to i ve chvílích největší bezprostřednosti. Teprve v okamžiku, kdy se za sebe Karoline postaví a pokusí se zlo porazit, se stává ženou. Ona pohádka pro dospělé, jak film označuje sám režisér, by nemohla skončit jinak.