Nechat se dílem rozeznít

Chystám se na rozhovor s Ritou Felski, světovou ikonou literární vědy. Její práce propojuje literaturu s estetikou, feministickou kritikou, kulturálními studii a v poslední době nejvíce se sociologií. S oblibou překračuje hranice mezi vědními obory i historicky ustálenými protiklady jako fikce a realita či literatura a věda. Na naši laboratoř měl zásadní vliv přístup, který nazývám „epistemologická symetrie“, tedy chápání literatury nikoli jako pasivního objektu analýzy, ale jako rovnocenného partnera v poznání. Nejde o to díla vykládat, ale naopak je „rozmluvit“ a naslouchat tomu, co nám sama sdělují.

Felski se zde opírá o dva významné sociology. Prvním je Bruno Latour, jehož teorie sítí-aktérů vychází z naratologie Algirdase Juliena Greimase. Felski tímto propojením vytváří fascinující literárněvědnou-sociologickou konverzaci bořící zaužívané hierarchie a protiklady. Protože literární text se proti vědeckému výkladu — jenž vůči němu stojí vždy v převaze — nemůže sám bránit, je nutné k němu zaujmout „rovnostářský“ postoj. Například sledováním toho, jak fikční postavy a předměty dramaticky proměňují čtenářský svět.

Druhá sociologická fascinace přichází od Hartmuta Rosy, jehož koncept rezonance nabývá na popularitě daleko za hranicemi sociologie. Felski na Rosově filozofii staví představu symetrického poznávání literatury, v němž díla působí jako autonomní hlasy, jimiž se necháváme rozeznít. Rosa to demonstruje na významovém posunu mezi tvrzeními „toto dílo mi něco nabízí“ a „toto dílo ke mně promlouvá“. Zatímco v prvním případě si z literatury bereme, co je pro nás užitečné, ve druhém s dílem „rezonujeme“, navazujeme vnitřní vztah. Výsledkem rezonujícího čtení je nejen nové chápání díla, ale přímo proměna našeho vztahu ke světu: otevíráme se možnosti, ba přímo dílo vyzýváme, aby nás čtením učinilo jinými.

Oborem a tradicemi svázaná kritika vyčítá Felski příliš volný či ezoterický přístup. Její základní myšlenka je však jasná: literaturu je třeba chápat v její, jakkoli historicky a společensky podmíněné, jedinečnosti a rozmanitosti, s níž se musíme popasovat vždy nanovo. V článku „Moje závist sociologii“ („My Sociology Envy“, 2019) začíná Felski větou: „Občas si přeju, abych se stala socioložkou.“ Může se zdát paradoxní, že právě sociologie, v představách vyzbrojená spíše sadami dotazníků, tabulek a grafů, má být nástrojem větší citlivosti vůči literárním dílům. Právě vystoupení z textu a zahrnutí badatelky-čtenářky ovšem umožňuje nahlédnout mocenskou nerovnováhu, která mezi dílem a jeho školeným výkladem po dlouhá léta panovala.