Žádný druhý Grass neexistuje

Jak jste se dostal ke Günteru Grassovi? Co máte na jeho knihách rád?

K překládání Güntera Grasse jsem se dostal jednoduše: nakladatelství mně v roce 2005 nabídlo, abych přeložil novelu Jako rak, nabídku jsem přijal a pak už jsem u Grasse zůstal. Přitahovalo mě na něm — dávno předtím, než jsem ho začal překládat — asi to co ostatní čtenáře: groteskní humor, z něhož ovšem chvílemi mrazí, nevyčerpatelná fabulační vynalézavost i originalita postav a prostředí. A když jsem ho začal překládat, přistoupil k tomu respekt před neuvěřitelnou šíří a rozmanitostí stylových i lexikálních rejstříků — od překypující barokní němčiny až po slang generace Grassových dětí —, které navíc ovládá tak virtuózně jako málokdo.

To zní překladatelsky celkem náročně. Spolupracoval Grass, dokud žil, se svými překladateli? Kontaktoval jste ho vy sám s nějakým překladatelským problémem?

Grass se o překládání svých prací nejen zajímal, ale snažil se překladatelům jejich práci usnadnit, především prostřednictvím nakladatelství Steidl, které pořádalo k hlavním dílům společné semináře pro překladatele do nejrůznějších jazyků. Některých seminářů se Grass zúčastnil osobně a odpovídal na dotazy překladatelů. Pro ty, kteří se seminářů nemohli účastnit, byly k dispozici protokoly z diskusí, v nichž nejzasvěcenější znalci Grassova díla upozorňovali na obtížná místa a na biografické pozadí nebo historické, politické i umělecké souvislosti probíraných textů. Z těchto protokolů jsem vděčně čerpal i při svých překladech.

Knížka Živé sochy, jež právě vyšla v Atlantisu, je krátká povídka označená jako fragment pocházející z Grassovy pozůstalosti. Proč vychází samostatně — ještě je velikostí a tvarem mimo klasickou řadu Grassových spisů — a nezařadili jste ji do širšího souboru Grassových kratších próz?

Samostatně tento fragment vydalo i nakladatelství Steidl, které do Grassových sebraných spisů zařazuje pouze texty autorem připravené nebo schválené k tisku. Živé sochy našla v pozůstalosti Hilke Ohsolingová, pracovnice Nadace Güntera a Ute Grassových, která je spolu s Janem Strümpelem připravila k tisku ze tří neúplných verzí. Atlantis počítá s vydáním svazku krátkých próz — totiž textů úplných, autorem aprobovaných, s nimiž by tento náběh k románu příliš neladil.

Takže myslíte, že Živé sochy měl být původně román? Nacházíme v něm typické prvky Grassových knih?

Vydavatelé uvádějí, že poslední list strojopisné verze z roku 2003 vložil Grass „do svázané složky rukopisů, jako by chtěl sám sobě připomenout, aby na rukopisu dále pracoval“. Zda chtěl tento fragment rozpracovat do delší povídky, nebo do románu, není nikde doloženo. Doložitelné je, že četné motivy i způsob vyprávění fragmentu vykazují příbuznosti nebo i přímé spojnice s řadou pozdějších děl; na několik jsem upozornil v ediční poznámce k českému překladu.

Je nějaké zásadní dílo Güntera Grasse, jež nám v češtině dosud chybí a které by stálo za překlad?

Stěžejní umělecké prózy již česky vyšly — a počítám k nim i některé fiktivně-autobiografické, jako Při loupání cibule. Jeho rovněž stylizované „deníky“ Z deníku hlemýždě (1972, vznikl z aktivní osobní Grassovy účasti na volebním boji SPD v roce 1969) a Cestou z Německa do Německa (2009, kritika způsobu sjednocení Německa 1990—91) se pohybují v hraniční zóně mezi beletrií a dobově politickou esejistikou, ale stojí za přeložení i dnes. Přednost však v Atlantisu patrně dostane soubor Grassových her — z nichž některé byly přeloženy již v 60. letech v souvislosti s vlnou absurdního divadla — a možná i výbor z básní. V novém, 24svazkovém německém souborném vydání zaujímají dost podstatné místo čtyři svazky esejů a veřejných projevů. Pořídit z nich rozsahem únosný a i pro české publikum zajímavý výbor bude jistě nelehký, ale záslužný úkol pro budoucí editory a překladatele Güntera Grasse.

Jsou i v jeho básních, divadelních hrách a esejích typická grassovská témata, nebo se skrze jinou formu vydává jinam?

Stěží bych nacházel témata, která by byla specifická pro jeden žánr, spíš by se dalo mluvit o vzájemném prolínání různých žánrů. V některých básních se objevují témata rozpracovaná v esejích nebo i hrách, arci pojednaná jazykově uvolněnějším, až experimentálním způsobem. Naopak do řady prozaických textů jsou vloženy básně, jež ovšem nejsou žádnými „vložkami“, nýbrž integrálními součástmi vyprávění: variují takříkajíc v jiné tónině motivy, nálady nebo pocity okolního vyprávění a postav. Tak je tomu třeba v Platejsovi a nejdůsledněji je tento princip uplatněn v posthumně (2015) vydané knížce O konečnosti: zde se pravidelně střídají krátké prózy s veršovanými pasážemi a obě formy vyjadřují společné hlavní téma: loučení se životem. Navíc Grass nejen v básních, ale i v próze vědomě stylizuje jazyk, doslova si s ním hraje — se syntaxí, významy slov, styly, dokonce i s prvky severoněmeckého nářečí. Čtenář vnímá, s jakým potěšením autor vystaví syntakticky přesložité souvětí na půl stránky a vzápětí napíše pasáž gnómické stručnosti, se zámlkami a nedořečenými významy. Překladatel to potěšení s autorem sdílí, ale na druhé straně si mnohdy zoufá, protože dodržet tu různost v jiném jazyce není vůbec snadné.

Setkal jste se ve své překladatelské praxi s autory či autorkami, kteří by byli podobně nároční a vynalézaví? Jsou nějací Grassovi současníci, kteří mají v německé literatuře podobné postavení, ale v češtině je vůbec nebo téměř vůbec neznáme?

Každý autor, respektive jeho jazyk staví překladatele před jiné obtíže. Abych zmínil ty, které jsem překládal: Kafka píše víceméně jednotným, neutrálním stylem, ale náročná na překlad je neúprosná logika a architektonika jeho souvětí nebo přesnost ve volbě slov; u Canettiho zase není snadné napodobit skrytý mluvní duktus či „recitační“ subtext jeho psaných vět — a podobné (vždy jiné) „léčky“ klade překladateli každý opravdu tvůrčí text. Pro Grassovu stylovou i lexikální a syntaktickou pestrost, jak jsme si ji právě popsali, ovšem stěží najdeme obdobu u jiného německého autora poválečné doby. K druhé části otázky: Myslím, že naše nakladatelství, popřípadě překladatelé žádného „druhého Grasse“ nepřehlédli — on totiž neexistuje.

Ve své autobiografii Při loupání cibule Grass zmiňuje esej Ohlédnutí za Plechovým bubínkem. Čím se v ní zabývá? Snaží se podobně jako Umberto Eco v Poznámkách ke Jménu růže rozplést před čtenáři techniku svého psaní, nebo se věnuje spíš osobní rovině?

U Grasse nejde o poetologickou autoanalýzu, nýbrž o víceméně biografické pozadí a historii vzniku díla, popř. nutný posun, proměnu autentických zážitků v umělecký text; podtitul také zní „Autor jako pochybný svědek“.

Jak je Günter Grass přijímaný v současném Německu?

V Německu se Grass stal, podobně jako Böll, již od šedesátých let jistou mravní instancí, či přímo institucí veřejného mínění. Taková pozice někdy vyvolává i u silných talentů zpětnou vazbu ne právě příznivou pro vlastní uměleckou tvorbu: autor sám sebe začne chápat jako instituci s mimořádnými mimouměleckými povinnostmi, a může se tak vmanévrovat do postoje moralisty nebo věčného poučovatele a objektivně se ocitnout v roli klasika, který přežil svou dobu. Grass této pozici naštěstí odvádí daň spíš ve své publicistice (mj. ve svém neochvějném boji za původní, autentické ideály sociální demokracie) než v uměleckých textech.