Moc mocných: spory o Carla Schmitta

Příležitost pro druhý díl podcastového pořadu, věnovaný právnímu teoretikovi Carlu Schmittovi, poskytla kniha Jana Buráně, kterou koncem roku vydalo nakladatelství Pavla Mervarta, Carl Schmitt: Nepřítel otevřené společnosti. Buráňova studie Schmittova myšlení má být, slovy autora, polemikou s těmi, kteří odhlížejí od skutečnosti, že Schmitt byl více než co jiného nacista. Schmittovo ideologické přesvědčení je prý natolik hluboké, že je i dnes v každém směru nepotřebné, ba nebezpečné. „Schmitt je virulentní a zbytečný pro dnešní svět,“ píše filosof působící na Univerzitě Palackého v Olomouci, Jan Buráň. Lze tedy ještě myslet z Carla Schmitta, nebo se ho máme střežit?

Málokdo totiž ovlivnil politicko-právní teorie i všemožná ideologická hnutí jako právě Schmitt. Německý myslitel, který proslul spisy Politická teorie (1922) či Pojem politična (1932), stále patří k vůbec nejvlivnějším teoretikům minulého století. Opírají se o něj liberální marxisté i konzervativní republikanisté. A všichni navzdory skutečnosti, že, jak říká filosof Jacques Maritaine, Schmitt ve své době sehrál roli „teoretika nacionálního socialismu“ neboli Hitlerova dvorního právníka. Ve druhém dílu filosoficko-kulturního podcastu Kovárna se moderátorka Josefína Formanová ptá svých hostů, čím to, že Schmittův odkaz trvá. A odpověď? — Přinejmenším dvojí: Zda je Schmitt relevantním myslitelem pro současné politicko-právní klima, o tom silně pochybuje první z hostů, filosof Jan Buráň. Zda lze Schmitta vůbec posuzovat prizmatem doby, to zase zpochybňuje druhý host, právní myslitel a ústavní soudce Jiří Přibáň.

 

Monografie filosofa Jana Buráně, již loni vydalo Nakladatelství Pavel Mervart

K základním Schmittovým koncepcím patří decisionistické pojetí právního státu. Znamená to, že součástí každé normy či zákona je podle něj určité rozhodnutí. Takové rozhodnutí ovšem nečiní kdekdo, nýbrž suverén — tedy panovník moderního státu. Stát a suverén jsou pak klíčové figury také dalších Schmittových tezí. Schmitt třeba tvrdí, že veškerá politická teorie není nic jiného než sekularizovaná politická teologie. Jinými slovy: politická teorie má svůj teologický, potažmo metafyzický základ. A v tom smyslu také například staví suverénního panovníka — autokrata — vedle zákona, coby posledního arbitra legality. Suverén tak má právo zákon suspendovat čili zrušit.

Jenže: Pokud by zase někdo chtěl shrnout Schmittovu politicko-právní koncepci jako autoritářskou, neměl by tak úplně pravdu. Schmitt totiž nepíše vysloveně politickou teorii, primárně ho zajímá právní stát — tak jako řadu jeho moderních předchůdců i současníků, namátkou Thomase Hobbese či Georga W. F. Hegela. Nesnadný filosof se tak v podcastu ukazuje jako skvělý materiál pro nekonečné debaty. Počínaje tou, zda Schmittovi vůbec můžeme rozumět, aniž bychom jeho programově „nadpolitickou“ teorii četli na podkladu jeho zjevného antisemitského založení, jež ho kromě jiného přivedlo na takřečený Hitlerův dvůr.

Můžeme si tedy vůbec něco vzít z myšlení člověka, který se neostýchal vystupovat coby obhájce projektu třetí říše? Podle Jana Buráně, který své čtení Schmitta nově představil ve zmíněné pozoruhodné monografii, je odpověď prostě negativní. Jak sám říká: „Já bych byl na straně takzvané cambridgeské školy, která vnímá politologické či právně-teoretické texty v kontextu své doby, tedy v podstatě jako — kdybych to měl parodovat — jakési facebookové statusy.“ V tom smyslu není žádná právní či politická teorie „bez viny“. Každá má své pohnutky a vize, jež bezprostředně vycházejí z aktuálního politického ovzduší a především ze světonázoru daného myslitele. Ostatně, jak Buráň v podcastu připomíná: Schmitt chápe význam politických pojmů a představ podmíněně, ve vztahu k aktuální situaci. Pojmy nelétají vzduchem, nýbrž jsou ukotveny v určité realitě. A z ní je třeba je zkoumat.

„Co tedy s Carlem Schmittem?“, jak se ptá významný francouzský filosof Jean-François Kervégan. Jiří Přibáň a koneckonců i Jan Buráň svou knihou připomínají, že Schmitt coby právně-teoretický potížista vposled přináší především otázky, které skutečně musí řešit každá politická reprezentace: Okolo kterých os se točí vývoj společnosti a státu jakožto sítě občanů a institucí? Pro Schmitta byl takovou osou třeba slavný binární kód politického přítele, respektive nepřítele. Jiří Přibáň pak Schmittovi v návaznosti na sociologa Niklase Luhmanna namítá: měli bychom mluvit spíše o ose moci, tedy o politické moci a bezmoci. Právě jejich dynamika hýbe společností. Moc přitom není jen exekutiva, je to také vliv společenských hodnot, které politická moc musí krotit i jim vycházet vstříc. Přibáň spolu s ústavním teoretikem a historikem Ernstem-Wolfgangem Böckenfördem také připomíná: hodnoty na rozdíl od práva nelze vynutit. Schmittovo donucovací stanovisko, které vyplývá z jeho absolutního suveréna, tedy zjevně kulhá na jednu nohu.

Zleva Jan Buráň, Josefína Formanová, Jiří Přibáň.

A Schmittova zdravá noha? Nový díl podcastu nenabízí jednoznačné odpovědi. A už vůbec ne odpovědi jednoduché. Má-li Schmitt v nějakém smyslu platit za arbitra uvažování o dnešních demokraciích, ač sám demokratické systémy kritizoval, pak asi v tom, že vnímá jejich bytostnou nestabilitu. Jak ale připomněl Jiří Přibáň, nestabilita je někdy také pružnost. Schopnost reagovat na společenské změny; schopnost vydržet neovladatelnou dynamiku moci a bezmoci. „Demokracie se musí zachránit právě tím, co žádný ústavní soud ani žádná vláda a žádný parlament nemohou vynutit právní normou. Vyžaduje občanské ctnosti, vyžaduje občanskou mobilizaci,“ soudí soudce. A Buráň na konec pěkně navazuje parafrází antického řečníka Démosthena: Co jsou ty zákony, které vládnou? Přispěchají na pomoc, když jste v ohrožení? — Ne. To jsou jen zapsaná slova a vy, občané, jste ti, kteří musí zákony teprve uvést v život.
 
Závěrem by se tedy diskutující v novém dílu Kovárny shodli. Jaké uzly při tom museli rozplést (a zda je rozpletli), o tom už více přímo v podcastu pod odkazem níže.

Příjemný poslech!

Celá epizoda k poslechu také zde.