Promarněná šance

Je šestnáctého února, když si sedám k psaní tohoto sloupku. V tišteném Hostu vyjde o měsíc později. Aby byl aktuální, měla jsem si ho připravit už v lednu. Ale nedokážu myslet do budoucna a pokaždé jsem chycena okamžikem psaní. Momentálně ho určují rok staré události. Šestnáctého února 2024 v Rusku v trestanecké kolonii za polárním kruhem zemřel Alexej Navalnyj.

Pila jsem po obědě kávu ve svém pražském bytě, když jsem si tu zprávu na Meduze přečetla. A moje vlastní reakce mě překvapila: z očí se mi vyhrnuly slzy a celou jako by mě zavalil těžký kámen. Nepamatuju si, že bych kdy cítila takovou bezmoc. Osobně jsem přitom Navalného neznala a ani bezvýhradnou stoupenkyní jeho politiky jsem nebyla. Pamatovala jsem si ho z protestů proti zfalšovaným volbám, které v Moskvě i jinde v Rusku probíhaly v jedenáctém a dvanáctém roce. Byl jednou z mnoha jejich tváří. Pro mě rozhodně ne tou nejdůležitější. A nešlo jen o to, že tehdy ještě koketoval s ruskými nacionalisty, ale především o to, že mluvil jazykem populistů — o korupci, o rozkrádání státního rozpočtu, o luxusu, ve kterém žijí státní úředníci. Nutno dodat, že tak dokázal dostat mladé lidi do ulic, a to i v době, kdy se zdálo, že bouřit se už nemá cenu. Udržoval je ve střehu, po celé zemi. Jak moc, se ukázalo poté, co se v lednu 2021 vrátil do Ruska (z Německa, kde se léčil po otravě novičokem) a byl hned na letišti zatčen. Na jeho podporu se tenkrát demonstrovalo všude, i v apolitické Dubně, kde jsem žila. Na betonové zdi kolem sportovního areálu se tam hned druhý den ráno objevil nápis „Ať žije Navalnyj!“. Odpoledne ho někdo přetřel. Ale večer tam byl znovu. To se zopakovalo ještě několikrát, než ke zdi dali hlídku, a pak ji vůbec nechali pomalovat replikami sovětských plakátů. Ale to bylo až potom. V těch mrazivých lednových dnech by lidé vyrazili i na nepovolenou demonstraci, stačilo ji svolat. Jenže vedení Navalného Fondu boje s korupcí si bez své hlavy nevědělo rady a nechtělo se spojit se zbytkem opozice. A tak protesty odložilo na jaro a protestující zatím vyzvalo, ať ve svých dvorech vyskládají ze svíček srdíčka na podporu Alexeje a fotky dají na Instagram. Tady, jsem si jistá, skončil ruský protest i poslední možnost nedopustit velkou válku. Myslím na tu promarněnou šanci často. V dnešní výroční den obzvlášť. A čtu si v Navalného autobiografii, v jeho denících z vězení zápisek z 22. března 2022, kdy dostal devět let: „Právě teď na ulicích Mariupolu leží mrtví civilisté, jejich těla okusují psi a mnozí budou mít štěstí, když se vůbec dostanou do masového hrobu — bez jakékoli vlastní viny. Já jsem učinil svou volbu, ale tihle lidé jednoduše žili své životy.“

Autorka je rusistka.