Nedosažitelnost je krásné téma pro básníka

Čí nápad byl přeložit sbírku Richarda Sikena Sevření do češtiny?

Byla to nabídka, kterou jsem dostal z nakladatelství Dobrovský. Já jsem ji neinicioval, nic jsem pro to neudělal a vlastně jsem byl trochu překvapený, že mi velké nakladatelství nabízí básnický titul, který není tak snadno čtenářsky přístupný. Sevření je určitě náročnější poezie. Ale byl jsem za tu nabídku vděčný a mám radost, že jsem dostal příležitost právě na této knize pracovat.

Nepátrals, jak se zrovna nakladatelství Dobrovský k této knize dostalo?

Dál jsem po tom nepátral, vzal jsme to, jak to je, což většinou dělám u překladatelských nabídek, které dostávám. Rozdíl byl v tom, že to byla první básnická kniha, kterou jsem dostal možnost přeložit. Já jako překladatel nejsem ambiciózní v tom smyslu, jako je u nás třeba Zofia Bałdyga nebo spousta dalších lidí, že bych si sám z vlastní iniciativy vyhledával knihy, co chci přeložit, a potom usiloval o jejich vydání. Na to prostě nemám energii. Taky v tom hraje roli i to, že v anglofonním prostředí se k autorům a autorkám člověk složitěji dostává. Není možné to, co je tady úplně běžné, tomu člověku přímo napsat a zeptat se, jestli bych jeho věci mohl přeložit, ale poměrně brzy je vždy zastupují agentury a je to až příliš profesionalizované. Takže o autorských právech se vyjednává dlouze a ještě předtím, než vůbec může začít nějaká práce.

A s Richardem Sikenem ses kontaktoval? Řešil jsi s ním nějaké věci ohledně překladu?

Nekontaktoval jsem ho a ani jsem o tom neuvažoval. Já mám jako autor tu zkušenost, že jsem sám překládaný, a mám pocit, že existují dva druhy překladatelů. Jsou jedni, kteří během procesu nepoloží ani jednu otázku, a pak jsou jiní, kteří se mě v tomto duchu ptají na spoustu věcí, protože je tam hodně vrstev a v nějakém ohledu je to nevyhnutelné. Oba ty přístupy jsou opodstatněné a nemám pocit, že jeden by byl lepší než ten druhý. Já sám spíš spadám do toho prvního tábora, jelikož mám pocit, že text je od autora či autorky nějakým způsobem oddělený a otázka, co on tím myslel, pro mě už není důležitá a důležité je, co mi říká samotný text. 

Když jsi to nakousl — jak vnímáš překlady svých vlastních básní? Čteš je?

Čtu je. A to jak v těch jazycích, které ovládám, tak čtu i ty v jazycích, které neznám. Fascinuje mě to. Vidět text, s nímž jsem strávil spoustu času, a najednou je to jiný text a zároveň je to ten stejný text. Obecně bych řekl, že jsem spokojený. Samozřejmě s tou výhradou — a to platí i u mého překladu Sikena — že z jistého úhlu se poezie prostě přeložit nedá. Zákonitě jsou to věci, které se po obsahové nebo formální stránce v překladu vždy ztratí. Člověk musí vždy odřezávat a to, co zůstane, je jen část. U prózy se tomu do určité míry jde vyhnout, u poezie se tomu vyhnout nejde.

A přesto jsem snad nikdy nepotkal básníka nebo básnířku, které by nějakým způsobem neovlivnila překladová poezie, protože vždy do české poezie přináší něco, co v ní chybí. Je to i příklad Sevření?

Do určité míry je to tak vždy. Ale je to zase kniha, která je v kontextu současné české poezie srozumitelná. Je to kniha, která stojí v první řadě na silných emocích, což si myslím, že je velmi blízké českému básnickému světu. Vychází sice z jiné tradice, a tak k emocím přistupuje trošku jinak, ale nemám pocit, že by přinášela něco, co v české poezii vůbec neznáme. Současná česká poezie přináší boom queer tvorby, což je skvělé. Mluvím v první řadě o autorstvu okolo nakladatelství Adolescent, Jan Horský, Antonín Zhořec a další. A myslím si, že Siken k tomu boomu zapadá, respektive dává tomu rámec zase odjinud.

V tomto kontextu je zajímavé, že Sikenova kniha je původně z roku 2005, tedy je už dvacet let stará. Čím si vysvětluješ, že to trvalo tak dlouho? Ztratila ta kniha něco za tu dobu, nebo naopak získala?

Myslím, že to vede k hodně zajímavé otázce, kterou je vnímání času v literatuře. I když je ta kniha dvacet let stará, tak je to pořád současná literatura. Richard Siken je naživu a nemyslím si, že v tomhle ohledu je to nějak stará literatura. I když dvacet let je dvacet let, ale při překládání jsem měl dojem, že je to naprosto současná věc. Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jestli nějaká témata byla před dvaceti lety silně vnímaná v Americe a teď se s velkým zpožděním dostávají k nám. Ale stejně si myslím, že do současné poezie ta kniha velmi dobře zapadá.

Jaké je Sikenovo místo v současné americké poezii?

Siken se velice proslavil právě touto knihou a myslím si, že dodnes má díky ní významné postavení. Ale musíme vzít v potaz, že poezie Spojených států se ani nedá vnímat jako jedna scéna, protože těch lidí je obrovské množství. V rámci toho má určité renomé. Ale zároveň, i když napsal další knihy, tak nenapodobil úspěch, který měla tahle. Sevření byla jeho prvotina a věci, které napsal potom, už nezarezonovaly s takovou intenzitou, pokud se nemýlím. 

České vydání doplňuje i předmluva americké básnířky Louise Glück. Kdy se tam ocitla? Byla už v tom prvním vydání, nebo až poté, co se kniha proslavila?

Mám pocit, že to šlo ruku v ruce. Siken za Sevření dostal cenu Yale Series of Younger Poets. Úspěch té knihy je spojený s tím, že se za ni postavila právě Louise Glück a dala jí svoji podporu. Teď je ta předmluva nedílnou součástí knihy.

Louise Glück v předmluvě obsáhle hovoří o mnohých významech, které má původní název sbírky, který zní Crush. Jak jsi došel k Sevření?

Musím říct, že ta předmluva mi hodně pomohla. V podstatě je až didaktická, když ukazuje, kolika různými způsoby se ten název dá číst. Ale ve skutečnosti to byl boj. Ten název je geniální právě v tom, kolik významů v sobě nese to jedno jednoslabičné slovo. Já jsem věděl, že chci zachovat jedno slovo, ale musel jsme se smířit s tím, že nebude jednoslabičné. Jednou z variant bylo zachovat i přímo anglické crush. To se mi ale nelíbilo, jelikož podle mě zachycuje jen jeden z těch mnoha významů. V češtině se ten výraz totiž používá pro krátké rychlé pobláznění, zatímco v Sikenově knize je to mnohem silnější a mnohem intenzivnější emoce. Ta trýznivost je možná to, co mě nakonec přivedlo k sevření. Je to slovo, které mi evokovalo sevření srdce, je tam ta emocionální stránka, ale zároveň je to svíravost, drtivost na obecnější rovině, což je něco, co je v těch básních všudypřítomné.

Jedna stránka významu tím ale zmizela. Ono totiž slovo crush má hodně blízko k podobnému slovu crash, jež je spojené hlavně s nárazem a drtivým dopadem. A i ve tvém překladu se neustále naráží, sráží, je tam spousta krve a rozbitého skla, stejně jako prudkosti, náhlosti a dopadu. 

Je pravda, že tomu sevření chybí náhlost. Ale zároveň si myslím že to, co zachovává a co jsem chtěl zachovat, je tělesnost. I ta je součástí toho, o čem mluvíš, což jsou kontakty těl. Zároveň slovo sevření odráží také něco, co si myslím, že je důležitým prvkem knihy po obsahové stránce, a to že není zřejmé, jestli je to příjemná, nebo nepříjemná situace. Může to být sevření v objetí, může to být sevření v konsenzuálním sexu, což je něco, po čem toužíme a co nás naplňuje, ale zároveň to může být sevření v souboji, sevření v nějaké násilné a nepříjemné situaci. To je pro mě aspekt, který považuji za hodně důležitý.

Jednou z věcí, okolo které jsme zatím jen kroužili, je, že je to vlastně dost nešťastný a problematický milostný dopis. Jak chápeš vztah této knihy k milostné poezii, její tradici a jejímu proměňování?

Na určité rovině lze říct téměř neproblematicky, že to je milostná poezie. Další otázka ale je, co to znamená. Dá se říct, že je to kniha, která představuje lásku zbavenou iluzí. Přijde mi, že jádrem je velká intenzita emocí a je to široká škála emocí. To, co se Sikenovi daří dobře zachytit, je milostné vzplanutí, kdy člověk nemyslí na nic jiného a je schopen vstupovat i do situací, v nichž mu není dobře, protože je přesvědčen, že ta láska za to stojí. A v tomto momentě je ta kniha realistická, protože vůbec nezakrývá toxicitu, trýznivost a sebetrýznivost, protože sledujeme — jak jsi říkal — neustálé nárazy a srážky lidí, kteří jsou k sobě přitahováni, ale tady to jejich přitahování je spojené se spoustou bolesti, utrpení a násilí. My si nejsme jistí — ani já jako překladatel si nejsem jistý — nakolik jsou všechno to rozbité sklo a násilí ve vztahu k Sikenově životu a jeho vztahům metaforické obrazy, nebo skutečné prožitky. Ale je to tam! Je tam krev, otlučené klouby pěstí, když člověk bije druhého.

To mi připomíná i tu původní americkou obálku, kde vidíme ruku, která si ze rtu utírá krev. Ta kniha je vysoce tělesná. Před chvílí jsi řekl, že Siken vychází z jiné tradice, což se projevuje i v tom, jak přistupuje k emocím. Co jsi tím myslel? Jaká tradice to je a jak se liší ten přístup k emocím?

Řekl bych, že odpověď spočívá v určitém paradoxu: Siken je v nějaké rovině hodně popisný, analytický, metodický, důkladný. A takový je právě i jeho přístup k emocím — opakování popisů situací, stejných nebo podobných, velká snaha opravdu nic nevynechat. Vlastně to nepůsobí jako nějaké bouřlivé, spontánní psaní, což je něco, co mám s intenzivními emocemi v poezii hodně spojené, nakonec i u sebe. Výsledek bouřlivý rozhodně je, ale trochu jiným způsobem.

V čem je Sevření politická, angažovaná nebo obecně kritická kniha?

Angažované — dodám bohužel, protože žijeme v době, kdy to tak je — je už to, že popisuje milostné vztahy dvou mužů. Protože to pořád není samozřejmé, i když jsem přesvědčený, že by to mělo být. I po dvaceti letech od jejího vydání nyní ve Spojených státech sledujeme, že být queer je najednou opět problém, jako dlouho předtím nebyl, a spousta queer lidí i tady má obavy, co to všechno přinese. Protože jsou to Spojené státy a dění ve Spojených státech má obrovský vliv na dění všude ve světě. Číst v tomto kontextu knihu milostné poezie, jež se vztahuje čistě ke gay vztahům a perspektivě, je osvobozující. Myslím si, že ta kniha není na emocionální rovině příliš osvobodivá, možná spíš naopak, ale je osvobodivá v tom, že ukazuje queer vztahy jako něco samozřejmého a normálního. A k té samozřejmosti a normálnosti patří i to, že queer vztahy nejsou vždy hezké, stejně jako jiné vztahy. To je druhá rovina, ve které si myslím, že je ta kniha v jistém smyslu angažovaná a my bychom ji mohli určitě vztáhnout k tématu domácího nebo partnerského násilí. Ve vztazích mezi muži je násilí poměrně rozšířené.

Pokud se nepletu, tak ty jsi vystudovaný antropolog. Co tě přivedlo k překládání?

Už v průběhu studia antropologie jsem pochopil, že akademická sféra není úplně pro mě. Nastoupil jsem sice ještě na doktorát, ale už tam jsem začal přemýšlet, čím bych se mohl reálně živit. Hlavní důvod pro překládání byl asi ten, že jsem měl vždy blízko k jazyku, vždycky jsem psal, toužil jsem psát, a stejně jako čeština mě vždy fascinovaly i cizí jazyky. A už v rámci studia byla důležitá práce s texty v cizích jazycích. Ale byl to proces, který akceleroval až covid, kdy jsem přišel o všechny příjmy z kulturního světa a byl jsem nucen svou situaci nějak řešit. A tak jsem začal překládat. Tím myslím, že jsem dostal zakázku na celou knihu. Dřív to byly především překlady básní, ale v daleko menším objemu. Tomu se věnuji doteď a rád spolupracuji třeba s časopisem Plav v rámci nějakých tematických čísel.

Překládal jsi básníky z dost vzdálených koutů světa — Woleho Soyinku, Derecka Walcotta, jamajské básnířky. Co tě oslovuje na poezii těchto regionů a kultur?

To je pro mě velké téma. Oblast Afriky a africké diaspory mě přitahuje v mnoha ohledech. Duchovně, ale i z hlediska politického a historického. S tím, čím si ta kultura prošla v rámci toho, čím se na ní dopustila kolonizační Evropa, je fascinující, konkrétně třeba u Karibiku, odolnost těch kultur. Co se týče poezie, když už bych mluvil víc analyticky, tak je to setkávání různých světů. U Dereka Walcotta je velmi silná vrstva toho západního bělošského vzdělávacího systému, ale zároveň jsou tam i ty transgenerační vzpomínky na Afriku a na obraznost a prostředí Karibiku.

Je tam i jiná podoba imaginace, která není běžná pro evropského člověka?

V tomhle je myslím důležité se vyhnout nějaké exotizaci nebo romantickým představám o tom světě. Ale je to prostředí, jež má blíž k věcem, které bychom v evropském kontextu označili za magii nebo za mytologické představy. Mám pocit, že v Evropě to máme tendenci úzkostlivě oddělovat. Na jedné straně máme nějakou realitu, na druhé jsou věci, které už do reality nepatří. V těchto prostředích jsou tyto hranice prostupnější. Projevuje se to výrazně i v té básnické imaginaci. Jsou tam bytosti — teď mě napadají mořské panny u Safiyi Sinclair, jedné z jamajských básnířek, které jsi zmiňoval — které do toho světa přirozeně patří. 

Mají překlady těchto autorů a autorek, ale i překlady Richarda Sikena vliv na tvé vlastní psaní?

Mají velmi silný vliv. Siken mě ovlivnil tím, že používá jazyk jednoduše, ale přesto nevšedním způsobem. To je věc, která je pro mě přitažlivá. Když jsem jej překládal, musel jsem se do tohoto způsobu použití jazyka ponořit a zanechalo to ve mně stopy, které hodnotím pozitivně. A u toho Karibiku… já mám teď rozepsanou knihu, která má pracovní název Zámoří, což asi hovoří za vše. Jsou to básně, které jsou jednak ovlivněné mořem, ale zároveň obrazností kultur tohoto prostředí. Jak jsem říkal, je důležité to neexotizovat, ale otevřít vlastní zkušenost možnosti různých vnímání světa. Dalo by se říct dekolonizovat vlastní myšlení a vlastní psaní. To je pro mě jeden z vůdčích principů při psaní této knihy. Zmíním alespoň martinického básníka, který se jmenuje Aimé Césaire. Toho jsem sice zatím nepřekládal, ale jeho překlady v češtině od Bohumily Grögerové a Ladislava Nováka jsou velmi dobré. Bez těchto básníků si své současné psaní nedokážu úplně představit a jsem sám zvědavý, co se bude dít, až dokončím tuhle knihu, protože si uvědomuji, že psát pořád o moři z pozice Čecha by bylo trochu zvláštní.

Já myslím, že právě můžeme psát o moři pořád, protože to je věc, po které tady ve vnitrozemí můžeme jenom toužit.

To si myslím, že je veliká přednost, kterou jako vnitrozemci máme. Má to pro nás nějaký aspekt nedosažitelnosti a nedosažitelnost je krásné téma pro básníka.