Půda pod nohama

Pozoruju boty svého otce, na které se s každým krokem nabaluje obtížnější vrstva hlíny. Oba našlapujeme v rozkorejněné půdě opatrně, a přesto nemotorně, zatímco kolem nás si vyrovnaně hoví stavební stroje.

V Bořku staviteli vypadali Julča, Rolík a Max poněkud vlídněji. Teď je osočuju z toho, že to tady poznávám jen podle horizontů. Na bývalou travnatost prostoru upomínají pouze rozpraskané tenisáky, které pejskaři zahodili příliš daleko a které nyní rypadla pozvedla na povrch jako předčasné objevy. Nijak tomu zde neříkáme, ale zanedlouho budou mít přinejmenším někteří jasno: D35, úsek Sadová—Plotiště.

Od té doby, co se za naší vesnicí začaly motat shluky detektorářů, mám oči na stopkách. Následně nastalo období archeologů, kteří naštěstí nalezli eneolitickou mohylu, keltské hroby a jiné. V roce 2025 už ale zřejmě půjde do tuhého, a tak s otcem pravidelně pořádáme výpravy na inkriminované území. Mluvou i pohybem vyvoláváme uloženou paměť. Ploužíme se kolem říčky Melounky, v jejíž blízkosti i v polním odstupu se míhají vypasené nutrie a spousta dalších srstnatých i opeřených tvorů. V ranní mlze hádáme druhy neomaleně a vzápětí se vzájemně — a zřejmě opět chybně — opravujeme. Nejhalasnější vřava se ozývá z drobného remízu, který zdálky vypadá uboze, což se zblízka vždy potvrzuje. Brzy tomu budeme muset věřit bez nároku na přibližnější pohled.

Dálnice zatarasí také cestu k oblasti, kde se dřív odehrával velký polní den. Vlastně netuším, jestli to byl oficiální název akce, ale jeho neprůhlednost mě vždy přitahovala — slovo „polní“ neimplikovalo žádný zřejmý význam, zůstávalo při zemi. Vybavuju si šňůry traktorů s roztodivně tvarovanými násadami, rozvěšené horkovzdušné balony i cedulky s tajemnými latinskými názvy obilnin. Tato zemědělská velkolepost zároveň stála v ostrém kontrastu s pociťovanou liduprázdností — jako bychom přišli až po nějakém pompézním představení, jehož kulisy se ještě nestihly odklidit. 

 „… aby tady zůstala v podstatě čistá zem.“ Tak končí svou promluvu stavbyvedoucí v reportáži o demolici několika rodinných domů, které „stojí v cestě“ plánované dálnici. Na jednom z nich se dřív nacházela ušmudlaná plechová cedulka s nápisem „VÝKUP JABLEK — 2 Kč/kg“. Tehdy to byla naprosto bezkonkurenční cena, ostatní výkupny v okolí dávaly za kilo jablek jenom korunu padesát. Kvůli tomuto domu jsem natahoval ruku mezi lebedy a kopřivy, vyšťourával plody i z těch nejzapadlejších koutků v zahradě a odhodlaně z nich obíral plže. Když mi potom zarostlý pán přes branku podával zpocenou padesátikorunu, nedokázal jsem si představit, že by existoval hodnotnější obnos.

D35 bude v těchto místech kopírovat trajektorii hlavní silnice, od čehož si lze slibovat rozředění velkého provozu. Obzvlášť úsek u naší vesnice je nechvalně proslulý nehodami, které měsíc co měsíc zaplňují prostor regionálního deníku. Když jsem po panelovém chodníčku u hlavní chodíval ze školy, považoval jsem sirény sanitek za stejně rutinní jako ty v první středu v měsíci a poskakoval jsem mezi střepy ze zrcátek, na které se při odklízení bouraček zapomnělo. Cítím se nemístně, ale když teskním za zanikajícím světem, nechám se občas strhnout a chce se mi zahrnout úplně všechno.

Když jsme se 18. ledna vrátili z výpravy, zavítal jsem záhy na TikTok a po pár minutách se přede mnou rozevřela takřka apokalyptická scenerie. Den předtím došlo k rozhodnutí Nejvyššího soudu USA o platnosti zákona, který v případě ohrožení národní bezpečnosti umožňuje regulovat/zakazovat aplikace v rukou zahraničních vlastníků. Americkým uživatelům na TikToku tak zbývalo jen několik desítek hodin, což se brzy projevilo v napjaté atmosféře — rodinné profily natáčely sentimentální videa na rozloučenou, subkultury se v komentářích houževnatě domlouvaly na alternativních útočištích, jiní spřádali konspirační teorie o tom, jaký miliardářský rodák by je mohl spasit odkoupením aplikace od čínských majitelů.

Nejpozoruhodnější mi na této situaci připadalo, že před očekávanou zkázou se miliony uživatelů obrátily do minulosti. V panice stahovali tisíce uložených videí, vraceli se ke kultovním zvukům a nostalgicky vzpomínali na dobu, kdy TikTok ještě nebyl v područí markeťáků a kdy se tamější obsah omezoval na jednoduchá lipsyncová videa, respektive na jejich více či méně nápadité ironizování. Paměť místa se křísila v prudkém tempu a nejednu výchozí stránku najednou zaplavila videa, která napodobovala trendy z roku 2018.

Když jsem se díval na vyplašené Američany, jak každým okamžikem očekávají ztrátu půdy pod nohama, zasáhl mě vzdálený příval blízkosti. Ten ale záhy — po zhruba desetihodinovém výpadku byl TikTok v USA díky slibu nového prezidenta obnoven — vyprchal a nezbývalo mi než vyčkávat, až zase s otcem půjdeme sčítat ztráty a nalézat zapadlé.