Jsem pouhý dělník oddaný svému řemeslu

Jak se liší překládání Iana McEwana od jiných autorů, na kterých jste pracoval?

Pro mě se to už dnes liší hlavně tím, že když McEwan napíše něco nového, tak já už trochu vím, co čekat. Znám ho. Dá se sice říct, že obecně jsou McEwanovy překlady vnímány jako komplikované, ale pro mě je tomu paradoxně naopak. Přece jen mám za sebou už čtrnáct jeho knížek. Nedokážu proto soudit, čím se odlišuje. Ale každý autor je výzva.

A když se na to podíváme čistě jen z hlediska stylistiky? McEwanův styl psaní je přece jen dosti specifický.

Ano, specifický je hodně, ale právě tím, jak ho už mám navnímaného, je to pro mě o to snazší. Já jsem jako překladatel hodně pečlivý, čímž se nechci nijak chvástat, to by samozřejmě měl být každý, kdo překládá, ale řekl bych, že jsem až takový úporný. Snažím se tam dostat všechno, aby to originálu opravdu odpovídalo. Takže to je někdy těžké.

Potrpíte si tedy na preciznost a detaily spíš než na celkový spád?

Je to tak. Nepřekládám lehkým perem, aby to plynulo, ačkoliv to pak často jsou knihy, které jsou u čtenářů oblíbené a lehce se čtou. Ale když se pak podíváte do originálu, tak je to jiná kniha, což nechci. Mým cílem je se originálu co nejvíce přiblížit. Což samozřejmě znamená zachovat i zmíněný „spád“.

A jste stejně jako McEwan schopný sedět hodiny nad jednou větou?

Poslední větu z Chesilské pláže jsem tvořil asi čtrnáct dnů, a ještě je v druhém vydání trošku jiná než v prvním. McEwan má stylistiku opravdu složitou, a angličtina to ještě umocňuje. Je totiž na převod do češtiny obecně komplikovaná i u méně složitých autorů, protože oni do dlouhé věty dostanou mnohem více, než kolik se na první pohled může zdát možné v češtině. Takže to je vždycky boj a strašně nemám rád, když musím podlehnout a rozdělit větu na dvě. Snažím se to nedělat.

Dalo by se říct, že se váš vztah k McEwanovi prohlubuje s každým dalším překladem?

Určitě. Domnívám se, že díky tomu, jak už znám jeho jazyk a myšlení, tak u něj jen minimálně vyhledávám a rozkrývám nějaké významy. Kdežto když nějakého autora překládám poprvé, tak se s tím hrozně dřu, jsem si nesmírně podezřelý (což by si člověk měl být vždycky), že něčemu třeba ne úplně správně porozumím. McEwana už ale znám a vím, co od něj můžu čekat, takže s ním se mi to stává už jen zřídka.

Zkrátka už tušíte, kam míří.

Hlavně tuším, že už nic dalšího „zásadního“ nenapíše. Tedy alespoň se tímto způsobem vyjadřuje, naznačuje to. Dřív, když dopsal román, nechával se slyšet, že už má v hlavě další představu, ale teď prý o žádném dalším tématu neuvažuje.

A vy byste chtěl přeložit ještě nějakou další McEwanovu knihu?

Dle zkušeností s ostatními autory upřímně pochybuji, že by přestal úplně psát, ale myslím, že další „velký“ román už to nebude. Ale rád se nechám překvapit. Také bych rád, kdyby se ještě někdy vrátil k povídkám. Byl by to pro něj ideální projekt na stáří. Ale mám dojem, že po Hodinách už nebude chtít riskovat s rozsáhlými romány. Já to cítím na sobě: člověk stárne a napsat román je strašný výkon nejen duševní, ale i fyzický.

Jaký jste měl vlastně dojem z toho, když jste zjistil, že McEwan plánuje vydat na něj nebývale rozsáhlý a komplexní román, jako jsou Hodiny?

Nejdřív jsem se samozřejmě lekl. Pak jsem ale přečetl rukopis, který se mi moc líbil. A už v rukopise se nevyskytovaly téměř žádné faktické chyby, přitom se román z velké části zabývá východní Evropou v době, které u nás říkáme normalizace. Hlavně jsem ale rád, že se autor tady u nás takhle uchytil. Jeho knihy jsou tu vydané všechny a zdá se, že McEwan české čtenáře skutečně baví.

Jak vnímáte další verze českých překladů McEwana? Jen jako odlišnou variantu? Nebo se na ně díváte spíš kriticky?

Myslím si, že relevantní McEwanovou překladatelkou byla Marie Válková, která ostatně McEwana u nás v Česku uvedla. Betonová zahrada díky ní vyšla už v roce 1989 ve Světové literatuře, když ještě nemohla vyjít knižně, a McEwanových děl přeložila více. Třeba Cizinci ve městě jsou krásní. Jen mě mrzí její překlady Soboty a Pokání, protože ona tehdy byla dost nemocná. Skoro neviděla, ale nakladatel na ni tlačil a redakce asi nebyla nic extra, takže tyto dva překlady nejsou moc povedené, ale jinak odvedla skvělou práci. Pak vyšly dva překlady v Jotě a jejich Černí psi jsou tedy absolutně strašní. Bez diskuse lze říct, že to je opravdu špatné. Sice neznám tu paní, co to přeložila, ale to je jak překlad z Marsu. Tam snad ani neměli žádnou redakci. Proto jsem to pak musel přeložit znovu. Naopak první překlad románu Nevinný, který jsem překládal také znovu, byl docela solidní. Autor překladu sice také nebyl žádný profesionální překladatel, kromě Nevinného přeložil snad jen nějaké kuchařky, ale překlad mi přišel docela dobrý. Dokonce z něj Český rozhlas udělal dramatizaci a já jsem byl ochotný překlad redigovat, což běžně nedělám, ale překladatel neměl zájem, že už se tím prý nezabývá. Je to ale škoda, bylo zřejmé, že to byl talentovaný člověk [Jan Sládek].

Jak moc v překladu zohledňujete kulturní specifika britské společnosti, která mohou být pro české čtenáře neznámá?

Pro překlad platí jednoduchá maxima. Nepřekládají se slova, ale význam a kontext, tudíž celé kulturní prostředí. Dneska je to o to snazší, že pro vaši generaci už je to jedna Evropa, ačkoliv nám Británie trošku poodešla. Ale spoustu věcí už nemusíme řešit. Například už nemusím psát, že je Heathrow letiště. Svět se stále globalizuje, kulturním válkám navzdory. Navíc my Češi máme nějakým záhadným způsobem k Britům blízko, a speciálně pak k Angličanům, kde to je hodně zapříčiněno i sarkastickým humorem. Nevím ale, co je důvodem. Jestli nějaké keltské dědictví, protože je zajímavé, že se to přesune takhle i přes celé velké Německo, kde jsme si sice geograficky mnohem bližší, ale kulturně jim jde rozumět hůř. Minimálně co se humoru týče.

Snažíte se tedy plně zachovat ten původní význam a vyznění? Vůbec text nepřizpůsobujete českému čtenáři?

Toho jsem já byl odpůrcem už za minulého režimu. Přizpůsobování, počešťování reálií podle mě není dobře. Jedna ze zásadních věcí, která je obohacující na literatuře, je právě zprostředkované poznávání cizího prostředí. A dnes navíc s internetem a celospolečenským propojením je to snazší. Na druhou stranu je velkou překladatelskou výzvou mít cit a odhad pro to, jak se náš jazyk do budoucna bude vyvíjet a jak se ty anglicismy budou počešťovat. K tomu mám krásný příklad ze života: Na začátku devadesátých let jsem překládal knihu Vox Nicholsona Bakera. Jde o telefonní rozhovor na sexuální lince, nádherné dílko, byť u nás autor bohužel zapadl. V textu bylo slovo liposuction. Tak jsem tehdy ještě bez internetu vypátral, co to znamená, protože jsme to neznali, a napadlo mě, že by se tomu mohlo říkat hezky česky liposukce. Nic geniálního. Nakonec jsem k tomu ale neměl odvahu, tenkrát se ještě společnost hrozila přívalu anglicismů, nedal jsem to tam a za dva roky už to bylo všude. Takže mít nejen cit a intuici, ale i odvahu je nesmírně důležité.

McEwan je známý pro své detailní popisy a precizní popis psychologických nuancí. Jaké byly hlavní překladatelské výzvy?

Tady popravdě nevím, jak odpovědět. Mám pocit, že v tomhle jsem pouhý dělník oddaný svému řemeslu. Jedu postupně — krok za krokem — a snažím se zachovat jeho jazyk a význam, který v tom je.

Konkrétně mě napadá například fonetika. Dbáte na to, aby český překlad určitých popisných slov vyvolával i foneticky podobné emoce?

Jednoznačně, ale ani zdaleka to není jediné hledisko. Já vlastně překladatelství považuji za druh interpretačního umění. Skoro jako herectví. Je třeba text důkladně procítit. Někdy bývá důležitý třeba i rozsah promluv, kdy prostě víte, že ta věta musí být krátká, ačkoliv byste tam toho chtěl nacpat mnohem víc. Člověk se proto v některých případech musí slovně odklonit od originálu, aby dokázal držet atmosféru. To je také strašně důležité, a proto je třeba texty po sobě opakovaně číst, nejlépe nahlas.

Jaký je váš přístup k překládání idiomů a frazeologie v McEwanových dílech, které mohou být těžko převoditelné?

Jednoduchý. Opět k tomu přistupuji řemeslně. Přeložit se dá úplně všechno, a to je na překladu krásné. Je napůl řemeslem a napůl uměním.

A podobně by se vlastně dala popsat i literární kritika. Registrujete vy nějak kritiku (překladu) McEwanových děl v českých médiích?

Osobně nemám úplně čas to sledovat, ale Odeon mi posílá recenze, co vycházejí, a zdá se mi, že to je docela dobré. Nějak se tím ale nezaobírám.

Předpokládám tedy, že proto asi ani neregistrujete nějaké konkrétní rozdíly mezi českými a britskými ohlasy, že?

Nemyslím, že v tom je nějaký velký rozdíl, protože co vím, tak tady u nás v posledních letech už často vychází české recenze ještě na původní zahraniční titul — v takových případech, jako je McEwan.

A nemyslíte, že jsou nějaké dílčí situace či určité roviny McEwanových děl u nás interpretovány jinak?

Napadá mě příklad z mé nejoblíbenější McEwanovy knihy Na Chesilské pláži, kterou obdivuji zejména pro její mistrné zpracování. Je opravdu úžasně napsaná. Někteří čeští recenzenti jí však vyčítali, že je přitažená za vlasy, že v době, kdy začínali Beatles a lidi chtěli žít naplno, má ústřední dvojice problémy se sexem. Že je to prostě nesmysl. Jenže to byl Dorset 1962 a Beatles vydali první album 1963, takže pořád byla ta chmurná a ponurá doba předtím. V rámci našeho kontextu se mohlo zdát, že ten jeden rok nehraje roli, že šedesátá léta jsou zkrátka Beatles a poválečný optimismus, jenže to není tak jednoduché.

Vnímáte nějaké změny ve stylu nebo tématech McEwanových děl v průběhu jeho kariéry, které mohou souviset se společenským vývojem nejen ve Spojeném království?

Například brexit ho zasáhl natolik, že bohužel napsal jednu ze svých nejhorších knížek, Šváb, což je v podstatě anekdota, obrácená Kafkova Proměna. Takový politický výkřik, ale on se z toho asi potřeboval prostě vypsat. Tenoučkých sto stránek, které stojí na tom jednom nápadu. McEwan ale mnohokrát reagoval i na devětaosmdesátý rok. Jednak Černými psy, ale třeba i Nevinným. Obojí je z válečného období a tím devětaosmdesátým rokem jako by se s těžkostmi rozděleného světa a studené války chtěl stále nějak vypořádávat. Naopak v Mlsounovi se vrací ke svému mládí, ačkoliv to není úplně autobiografické, ale promítá tam svou zkušenost z protisocialistické Británie sedmdesátých let. Jako by trochu zpytoval svědomí.

V devadesátých letech byla ale jeho tvorba také hodně angažovaná. Myslíte tedy, že McEwan svým způsobem kopíruje svůj názorový vývoj do svých děl?

Ano, tehdy už se výrazněji vyjadřuje i k tématům svobody a lidských práv. Na rozdíl od mnoha jiných západních tvůrců nesdílel iluze o „sociální spravedlnosti“ sovětského impéria.

Ostatně oba tyto své póly a jejich odlišnost akcentuje právě v Černých psech. Napadá vás ještě něco, co třeba rezonovalo více v Británii než u nás?

Určitě thatcherismus, který si bere na mušku neustále. Třeba i v poměrně nedávném románu Stroje jako já, což u nás lokálně rozhodně nemá takovou odezvu. Ale vlastně i Mlsoun, který je zjednodušeně řečeno o korupci umělců, aby psali proti sovětskému bloku, což bez té odlišné zkušenosti tady u nás zkrátka nevyzní. Protože my jsme tady byli zvyklí vnímat svět strašně černobíle a já se k tomu přiznávám. Všichni jsme měli pocit, že na Západě je všechno o. k. Když si ale vezmeme třeba severoirské Troubles, tak my jsme to tady vnímali, že to jako sice je problém, ale pořád to pro nás byl hlavně ten svobodný západní svět. Jenže v těch sedmdesátých letech to muselo být neuvěřitelné peklo a my jsme si nic takového nepřipouštěli. Takže rozdíly ve vnímání tam určitě byly a do jisté míry pořád ještě jsou.

Jak jste jako překladatel vnímal přechod McEwana od jeho raných, často provokativních a kontroverzních témat k pozdějším románům, které se více zaměřují na společenská a morální dilemata?

Já to vnímám spíš jako kontinuální vývoj a vlastně mě mrzí, že McEwan už nenapsal žádné další povídky, protože ty jeho rané mi přijdou opravdu nedoceněné. Na zhuštěném prostoru jsou tam zárodky budoucích románů a vůbec nevnímám, že tam je nějaká odlišná poloha, protože i ty povídky jsou často humorné, nápadité a vlastně moc nerozumím tomu, jak se stalo, že vzniklo to pověstné označení Macabre. Pokud bych měl zvolit nějaký zásadní přelom, tak pro mě přichází s Pokáním. Vynikající povídky, Betonová zahrada, Cizinec ve městě a všechna další raná díla jako by postupně vedly k jakémusi vyprázdnění a šablonovitosti, které pro mě vrcholí Amsterdamem, za který McEwan paradoxně získal Bookerovu cenu. A právě Pokáním se naplno pustil do celospolečenských témat a chytil druhý dech. Amsterdam a třeba i Nezničitelná láska jsou sice dobré knihy, ale příběhy působí trochu uměle, jako by autor doloval příběh z něčeho, co není nijak podstatné, a to se podle mě právě změnilo s Pokáním. Všechny následující knihy s výjimkou zmíněného agitačního Švába mají hloubku a společenský přesah, který já asi potřebuji.

Považujete McEwanův vývoj od kontroverzních k formálně i tematicky složitějším dílům za přirozený posun, nebo za autorskou odpověď na společenské a literární změny?

Jak se teď o tom bavíme, je zajímavé, že si začínám o to víc uvědomovat, že tam cítím zásadní roli devětaosmdesátého roku. Myslím, že tato situace ho opravdu osobně zasáhla, a to i v tom smyslu, že zpětně reflektoval své názorové ideje, ačkoli to nebyl žádný fanatický levičák. Nicméně vesměs každý umělec jím trochu je. A proto asi napsal Černé psy a vlastně i Pokání. Rozpad sovětské říše, Mordoru, ho natolik zasáhl (kladně), že potřeboval reflektovat své osobní pohnutky. Řekl bych, že na pád východního bloku reagoval možná nejcitlivěji mezi anglickými autory. Chtěl tomu přijít na kloub a pochopit nejen důvody, ale i konsekvence. To cítím ve vývoji jeho literárního díla mnohem víc než konstrukt, že se uvedl kontroverzními makabrózními povídkami, na kterých pak dál stavěl. Autorský vývoj byl podle mě úplně přirozený, ale cítím tam jistý přerod díky tomu devětaosmdesátému roku, který se u něj promítl nejprve Černými psy, pak zlomovým Pokáním, ale později třeba i Mlsounem.

Jak jste přistupoval k překladu McEwanových raných děl s jejich morbidními a někdy perverzními motivy? Byla zde snaha přiblížit je českému čtenáři specifickým způsobem?

Jako vždy jsem se držel řemeslného přístupu. Myslím, že je nutné překládat zkrátka tak, jak je to napsáno. Já jsem ale měl výhodu, že jsem tam ani žádnou perverzi necítil. Jinak bych si ho asi ani nevybral. Třeba jedna povídka, která je v ich-formě a jejím hlavním hrdinou je pedofil, je tak něžná, úžasně napsaná, odzbrojující, že mi přijde to označení Macabre (básník perverze) až nespravedlivé, ačkoliv to asi není úplně správně zvolené slovo, protože ho to přeci jen proslavilo. Nicméně ve všech těch knihách bych asi jen stěží dokázal najít něco, co by mě pohoršovalo. Nepohoršuje mě nic. Je to výsostná literatura.

A co běžný český čtenář? Myslíte, že ho kontroverzní témata raných knih pohoršovala? Ačkoliv je nutné brát v potaz, že McEwanovy knihy u nás začaly vycházet až v divokých devadesátých letech.

Ve víru devadesátek spíš než cokoliv jiného zapadly. Rozhodně si ale nemyslím, že čtenáře McEwanovy knihy nějak pohoršovaly.

Přesuneme se nyní do současnosti. V jeho zatím posledním románu Hodiny se McEwan pouští do složitých struktur a rozsáhlých společenských témat. Jaký byl váš přístup k překladu takového komplexního textu? Čelil jste zde specifickým výzvám?

Zvláště z německého prostředí tam byly reálie, ve kterých jsem se musel poučit, a také jsem kontroloval, jestli má autor ve všem pravdu. Protože občas se stane, že nějaké odchylky nezachytí ani původní redakce. A já mám to štěstí, že už někdy od počátku století dostávám všechny McEwanovy knihy v rukopisu předem, takže se na to můžu připravit a případně i upozornit, když mám pocit, že něco není úplně v pořádku. Hodiny se hodně dotýkají historie, která se dá ověřit, ale například ve Strojích jako já, kde jde do značné míry o sci-fi, ze kterého si McEwan navíc utahuje, jsem si musel opravdu důsledně hlídat, co kde a s čím jakým způsobem souvisí, abych neudělal nějakou chybu. V Hodinách jsem měl spíš neustále otevřenou mapu Berlína. Šlo zkrátka o běžné reálie, což je dnes s internetem mnohem snazší práce než dříve. S nadsázkou říkám, že s dnešními možnostmi překladateli stačí umět dobře česky, rozumět autorovi a být si neustále podezřelý, protože prvním předpokladem úspěchu je odhalit, že něčemu nerozumím.

Během našeho rozhovoru jsem zjistil, že u McEwana vás zajímá hlavně literární umění a psaní jako takové, ne tolik témata, kterým se věnuje. Kdybyste ale měl přece jen vyzdvihnout něco tematického napříč jeho tvorbou, co se vás dotýká nejvíce, co by to bylo?

Zajímavá otázka a myslím, že už to bylo trošku nakousnuto, když jsme se bavili o Chesilské pláži, kde se praví, že běh lidského života se může změnit právě tím, že člověk něco neudělá. Tahle tematika se táhne snad všemi McEwanovými díly. Křehkost náhodných událostí, nejistota lidského bytí a dopady nekonání. To mě hodně oslovuje, protože to je pro mě takové, řekněme, prožité.