Literatura v baňkách a kádinkách

A tenhle znáte? Přijdou kulturní socioložka, dvě literární vědkyně a dva literární sociologové do baru… To není vtip, ale začátek našeho experimentu. Jen místo baru se scházíme v zasedačce. Svorně usilujeme o to, aby se i na konci našeho snažení dostavila pointa.

Věříme, že literatura je z podstaty společenská. Autorstvo i čtenářstvo žijí ve společnosti, a i když je dílo kompletně vymyšlené, lidská představivost zkrátka ze společenských podmínek nikdy nevystoupí. Zároveň ale víme, že literární text je něčím odlišný od novinového článku, odborného eseje a vědecké zprávy. Při jeho tvorbě i čtení lidé automaticky uplatňují filtr, který jim umožňuje chápat metafory, alegorie, obraznost a vůbec celkové plynutí textu jinými měřítky, než je informační hodnota. Říká se pak, že díla jsou „esteticky hodnotná“ nebo mají „literární kvalitu“. Různá publika dělí různě literaturu na dobrou a špatnou, případně posuzují, zda vůbec jde o literaturu. Vnitřní, často emočně vypjatý prožitek z četby navíc mnohdy vyvolává osobní zápal pro dílo a třeba i potřebu se o jeho literární kvality vášnivě přít. Literatura se tak stává částečně vyděleným světem se svými pravidly, konvencemi a historií, k němuž vliv okolních podmínek doléhá jen nepřímo a zprostředkovaně.

Naše laboratorní experimenty jsou také založeny na „hádkách“, v nichž testujeme různé významy pojmů jako literatura, čtení nebo třeba moderní román. Každý v naší laboratoři si ze svého vzdělání odnesl určitou citlivost, s níž literaturu posuzuje. Literární věda například nabízí jedinečné nástroje, jak mluvit o formě — rozeznávat výrazové prostředky, sledovat jejich provázanost a podíl na celkovém smyslu. Literární sociologie pak dokáže formální prostředky vztáhnout ke společenským podmínkám, v nichž nabývají konkrétní významy pro čtenářské skupiny. Cílem našeho dohadování je tedy nakonec vzájemné obohacení: význam díla se podle nás nejlépe zjistí právě střetáváním sociologické a literárněvědné perspektivy. Jednoduše řečeno, pohledu zevnitř i zvenčí literárního textu.

Nejzajímavější je přitom právě neustále se proměňující dění mezi vnitřkem a vnějškem. Kde autoři inzultují recenzenty a básníci si dávají facky kvůli odlišnému chápání dobré a špatné literatury. Kde média propírají autorky kvůli nejasnému rozlišení fikce a reality v díle. Kde postmoderní estetika je jednou oslavována jako vysoké umění a jindy zostouzena jako do sebe zahleděný kýč. Hranice mezi literárním a společenským je nejasná a pohyblivá — a právě tam se odehrává to největší dobrodružství, které se snažíme pochopit.