Kdyby to bylo jídlo, byl by to chleba

Loni ti vyšla povídková sbírka Nudný život holuba v nakladatelství Malvern. Sbírku jsi ale publikovala původně v samizdatu, s nakladatelstvím ses dohodla až nějaký čas poté, co povídky kolovaly v užším okruhu čtenářů. Proč nejdříve samizdat? A proč pak nakladatelství?

Tahle sbírka je, řekla bych, skoro subkulturní záležitost. Když jsem ji psala, chtěla jsem dělat živé umění, které vyrůstá z komunity a píše pro ni (teda občas proti ní) — proto samizdat. Tehdy jsem si v institucích jako univerzity, časopisy nebo nakladatelství často připadala odcizeně, a když jsem četla z těchhle povídek kámošstvu v salonku Střechy, přišlo mi, že si na nic nehraju. Nakonec jsem se rozhodla knížku vydat v nakladatelství, hlavně protože to člověku otevře spoustu dveří, je to takzvaně výhodné.

Studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy je silným motivem povídek. Mnoho z nich se odvíjí od fakultní atmosféry, ale i smyšlených, ne však nepravděpodobných afér, fetišů. V čem všem je pro tebe toto prostředí co do psaní určující?

Ať si o FFUK teď myslím cokoliv, je to prostředí, kde jsem se učila mít vztahy, názory, hodnoty a myšlenky vůbec. Do toho jsem chtěla psát o tom, co ve mně vzbuzuje emoce, co je mi blízké, co znám nejlépe. A protože prostě bohužel patřím mezi tyto „pindy z fildy“, psala jsem víc o akademickém bizáru nebo sexualizovaném násilí v univerzitním prostředí než dejme tomu o rasismu v Karlovarském kraji, o kterém toho příběhově vzato vím velmi málo.

Povídky jsou plné literárních a filosofických odkazů, leckdy umně vrostlých do toku vyprávění, jindy vystavených na odiv — často z recese. Jaké další funkce, kromě té parodické, pro tebe mají?

Používala jsem je hlavně jako nástroj pro dokreslení nějakého typu myšlení a mluvení. Myslím, že správně vyhmátnuté pojmy, ale i rytmus nebo větné konstrukce umí nejlépe evokovat specifický diskurz i společenské milieu, které se s ním pojí. Kromě toho podle mě povídky snesou víc odkazů a popisnosti a méně příběhovosti než třeba román. A já sama takhle navíc dost přemýšlím. Často mi přijde, že odkaz nejrychleji vystihne to, co chci říct, takže jsem to tam prostě vždycky mázla a nazdar. 

Veronika Korjagina, autorka povídkové sbírky „Nudný život holuba“.

„Kdo jazykem nevládne, malomocenství nepropadá,“ stojí v povídce Kazatel, která sbírku otevírá. Po přečtení celé knihy se mi tvůj jazyk přesto jeví jako útočiště před „matrixem“ doby. Vypravěčský jazyk je sice ovládán všemožnými diskurzy (napadá mě: další „filďácký“ výraz, jenž zlidověl natolik, že se jím už šetří). I tak je ale nástrojem revolty. Snad tu revoltu lze provést právě jen skrze nánosy jazyka — se všemi stereotypy a kulturními odkazy, jež generace mileniálů či generace Z nastřádaly od svého porevolučního dětství… Čím je ti tvůj vypravěčský jazyk?

Díky za tuhle interpretaci. Když jsem psala Kazatele, takhle daleko jsem vůbec neviděla. Tehdy pro mě byla důležitá myšlenka, že moc nad pojmy a jazykem je svého druhu prokletí. Že v jazyce se člověk může snadno ztratit, odcizit, přestat chápat, zamotat se a přeinterpretovat až za roh a je z toho jenom trápení. Dneska s tvou interpretací souhlasím, myslím, že tahle sbírka je hlavně o emancipaci od jazykových a diskurzivních autorit skrze jazyk samotný. Ale trvalo mi dlouho získat tento typ odstupu: najít vlastní cestu v jazyce je zkrátka těžké.

Jazyk povídek je drsný, skoro štiplavý; a registr úzce hovorový — takový, jaký slýcháme u mladých pražských intelektuálů, řekla bych. Ať už pak vyprávíš v ich-formě, nebo sleduješ své hrdiny odjinud, zůstává jazyk postavám blízký. Spíše než opisem odráží jejich nitro vysokoškolským slangem humanitních věd. Co je pro tebe rozhodující při volbě vypravěčského jazyka?

Příběhy si představuju jako takové kulaté domy bez oken, kde spolu všechno musí souviset. Jako takové modely světa, kde do sebe všechna kolečka musí zapadat a řetízky běžet, aby to nějak fungovalo. Moje myšlení je hodně vizuální a statické. A jazyk je pro mě způsob, jak tyhle mechanické modely uvést do pohybu. Takže asi hlavní kritérium při volbě vypravěčského jazyka je, že musím cítit, že je vlastní světu, o kterém píšu.

Tu a tam jsem měla pocit, že čtu Charmse, tu a tam přímočařejší grotesku až dystopii. Čtenář pozná odkazy na Bibli, možná Dantovo Peklo; někdy uhneš k lyrickému tónu či rytmu. Tvůj záběr je přitom ještě širší — naplníš snad i young adult… U kterých autorů a autorek čerpáš inspiraci?

Bez mučení přiznávám, že už si dost dobře nepamatuju, na jaká díla jsem myslela při psaní sbírky, teda kromě knihy Kazatel a Kouzelného vrchu. Obecně ale při psaní spíš než o autorkách a autorech přemýšlím o směrech a stylech. A hodně důležité pro mě jsou gotické romány, německý a anglický romantismus, středověké filosofické traktáty, ruský surrealismus a v neposlední řadě takové ty klasické realistické bichle. Obecně platí, že jsem člověk devatenáctého století. Dnes bych řekla, že Nudný život holuba si nejvíc půjčuje z románu Byli jednou dva písaři.

Mnoho tvých postav má tendenci od něčeho utíkat. Když utečou, většinou se pak „potupně“ vracejí. Čím je pro tebe motiv odchodu a návratu důležitý?

No tak to je mega zajímavý, toho jsem si popravdě vůbec nevšimla. Ale když jsem povídky psala, často mi na mysl naopak přicházel dojem klaustrofobní uzavřenosti, jako kdyby každá z povídek měla ukazovat pevně ohraničený, neprostupný výsek světa — a procházet jimi napříč mohl jenom holub. Měla jsem pocit, že postavy by utéct chtěly, ale nemůžou.

Veronika Korjagina.

„Pocit totálního selhání“, to je jeden z psychologických motivů, který se v povídkách opakuje. Co pro tebe znamená úspěch a co by bylo selhání? Je způsob, jak jim rozumíš a jak je líčíš, charakteristický pro tvou generaci či dobu?

Dlouho jsem měla pocit, že soutěž jménem Život na plný čáře prohrávám. Do toho jsem hodnotově nesouhlasila s tím, co mi společnost předkládá jakožto úspěch: peníze, nemovitosti, Majakovského buržoazní ananasy, tituly, víc a ještě víc. Tahle kombinace u mě vytvořila resentimentální koktejl chřestýšského levičáctví, které tak trefně kritizuje Unabomber: svoje selhání a usmolenost jsem si fetišizovala.

Postupem času mi došlo, že život není soutěž a že nějaký ten úspěch zažívat chci — jen si ho asi musím nejdřív sama nějak definovat. Teď je pro mě v sekci „psaní“ úspěch třeba to, když dostanu zajímavou zpětnou vazbu. Myslím, že tenhle nietzscheovský odklon od meritokratické pasti úspěchu v pozdním kapitalismu v mém okolí už absolvovalo hodně lidí.

Do jaké míry je pro tebe při psaní důležitá společenská kritika (čtu-li ji ve sbírce správně)? Je za ní konkrétní cíl či plán, nebo jde o spontánní vrstvu vyprávění?

Je pro mě nedílnou, organickou součástí všech příběhů, každý podle mě volky nevolky nakonec píše reálný svět, kde sám žije, z nějaké společensky situované perspektivy. Kromě nasvěcování skutečnosti a jejích možností to u mě, myslím, konkrétní cíl nemá, ale tenhle řekněme realistický aspekt chápu jako jednu z nejdůležitějších funkcí literatury. Naopak mě vytáčí postup — nazvala bych ho nejspíš idealismus —, kterého si v současné literatuře často všímám, tedy „prvně mám nějakou mocnou, sociálně kritickou ideu a kolem ní sestrojím papundeklový příběh“.

Kromě jiných se mi moc líbila věta z poslední povídky: „A že když je člověk tenhle muž z bahna, tak s tím vším nejde dělat nic dobrýho, leda se stát něčím jiným…“ — Stávat se jiným. Co to pro tebe znamená? Proměnilo tě psaní povídek? A co román, na kterém aktuálně pracuješ?

V době, kdy jsem povídky psala, jsem byla alergická na takové to pojetí psaní à la terapie: skrze psaní se stávám někým jiným, lepším. Stávání se jiným v případě té povídky, kterou zmiňuješ, je vlastně symptomaticky tragické: hlavní postava (Taras) z té své nešťastné, strejcovské pozicionality vyvázne tím, že se promění v hastrmana — ale jen ve svojí hlavě.
Nicméně teď musím přiznat, že kdybych tvrdila, že mě psaní nezměnilo a nemění, lhala bych. Psaní je pro mě nakonec kromě zábavy a komunikace s druhými i nástrojem sebepoznání.

Zmínila jsem, že píšeš román. V jaké jsi fázi a na co se mohou čtenáři těšit?

Zrovna ho procházím a upravuju před tím, než se ho pokusím někam vyslat. Jmenuje se Slovo, začíná citátem z Jeremiáše (Jakmile tvá slova přišla, ihned jsem je snědl). Popsala bych ho asi takhle: kdyby to bylo jídlo, byl by to chleba; kdyby to byla tělní tekutina, byla by to krev; kdyby to byl jiný text, byl by to středověký traktát à la Isidor ze Sevilly; kdyby to byl orgán, bylo by to oko; kdyby to byl předmět, bylo by to zrcadlo.