Každý zkoumá svou archeologii budoucnosti

S ostravským nakladatelstvím Protimluv spolupracujete na vydávání překladů bosenské poezie, aktuálně připravujete antologii. Sám ke slovu antologie ovšem přistupujete s určitým podezřením… O co tedy jde?

Jde o výběr, výběr ze sbírky veršů z mé police. Výběr básní, které jsem si „přinesl“ s sebou, a těch, které si mě „našly“ ve světě. O nic víc.
Každá — i ta nejrozsáhlejší a nejpoctivěji zpracovaná — antologie je jen výběrem. Ostatně, samotný pojem antologie (řecky květobraní) znamená výběr, ale dnešní čtenář jej většinou chápe ve smyslu The Best of.
Není možné vybrat nejlepší verše, ale z dobrého výběru veršů se dá o životě lidí určité doby a oblasti dozvědět více než z klasické historiograficko-politické literatury.
Po stovkách antologií české poezie sestavených různými sestavovateli Ivan Wernisch sestavil jeden výběr „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ autorů, pak další, pak třetí…
Jde o výhled mým oknem, o pohled z okna mého dětského pokoje… A bez ohledu na to, jak je úžasný, jsem si vědom, že z něj neuvidíme to, co by se vidělo z kuchyně nebo z obývacího pokoje. Takže ani nepředstírám, že se snažím poskytnout nějaký celkový nebo úplný pohled.

Je něco, co jste se při sestavování výběru dozvěděl vy?

Možná je tato otázka předčasná, protože kniha ještě není uzavřena. Tento rozhovor však přišel v pravý čas, aby nám ji pomohl uzavřít.
Potvrdilo se to, co jsem již věděl: že není možné objektivně vybrat to nejlepší. Avšak já ani nevím, co je na poezii objektivní.
Momentálně porovnávám svůj výběr s výběrem, který sestavil Marko Vešović (Da je barem devedeset treća: decenija i po bosanskohercegovačkog pjesništva. Sarajevo, 2009). Marko Vešović je jedním z nejlepších básníků, překladatelů a kritiků doby, o které mluvíme. Pro mě je důležitý i jako člověk, který byl vedoucím komise u mé přijímací zkoušky a mým profesorem poezie na katedře komparatistiky. Často jsem s ním nesouhlasil, ale hodně jsem se od něj naučil. O svém výběru, do kterého zahrnul padesát básnířek a básníků, Vešović píše, že jde o „výběr z toho nejlepšího“. Nedostal se však do něj žádný z nakladatelstvím Protimluv dosud vydaných bosenských autorů (chronologicky: Ljuca, Pejić, Klikovac). Na druhou stranu je v něm víc skvělých básní, o kterých jsem dosud nevěděl.
Není to jen jeden z důsledků tragické války, kdy byla zcela zničena celá nakladatelsko-knihovnicko-knihkupecká síť, která se v žádném ze segmentů už nikdy nedostala na předválečnou úroveň. Není to ani proto, že téměř polovina obyvatel té malé země žije roztroušeně po celém světě, takže je těžké udělat si ucelený přehled. Takové rozdíly ve výběru jsou možné i proto, že bosenská poezie nabízí opravdu tolik, že se to nedá vložit do jedné knihy. Jak říká korejské přísloví: kdo trefí cíl, mine všechno ostatní.

Na knize spolupracujete s Dominikou Křesťanovou, překladatelkou z angličtiny, s kterou jste přeložili i výbor z veršů Igora Klikovace Váha a hieroglyfy. Tu čtenářstvo může znát například z překladů Markuse Zusaka nebo Salmana Rushdieho. Kde se vzala tato spolupráce?

Naše spolupráce začala v zahrádkářské oblasti Českého zahrádkářského svazu Na Balkáně 53. Nejdřív jsme spolu začali chodit na volejbal a pivo a pak jsme přirozeně začali překládat. Vzhledem k tomu, že jsem 14. prosince 2018 na žádost Revolver Revue začal psát Jednu větu a že jsem i po skončení toho ročního projektu (jednosezonní květiny) pokračoval v psaní jedné věty denně, mohu s jistotou říci, že jsme se poprvé setkali překládat verše 24. května 2021 a od té doby, jak by řekl Josef Hiršal, „démon překládání nás neopouští“.
Dominika hlavně překládá z angličtiny, ale studovala i norštinu a od dětství zná srbochorvatštinu. Bez ní by to nešlo tak snadno.

Nazval jste výběr výhledem z vašeho dětského okna. Znamená to, že obsahuje spíše básně staršího data? Co vlastně můžeme spatřit?

Nevím, proč jsem napsal pohled oknem z mého dětského pokoje. Možná proto, že mám pocit, že jedinou skutečnou místností v mém životě byl můj dětský pokoj, pokoj, v němž jsem žil, a že všechny ostatní byly nutné, resp. dočasné ubytování… V tom pokoji jsem bydlel do svých osmnácti let a v něm jsem začal intenzivně číst a psát… Každopádně, mluvím o první polovině 80. let a nejstarší zařazené verše jsou z 80. let, takže výběr je odměřený mým věkem.
Rozpad Jugoslávie a válka v Bosně a Hercegovině rozhodujícím způsobem určily nejen můj život, ale i životy všech zahrnutých básníků. A rozhodně měly rozhodující vliv na výběr veršů v této knize. Ať už jde o verše, které vznikly v 80. letech (jako Můra, A. Sidran), nebo mnohem později (jako Gastarbeiterka, A. Bašić). Většina básní pod sebou nebude mít napsaný rok vzniku, ale u každého autora uvádíme rok narození… a čtenář by se měl na chvíli zastavit a zeptat se, jak starý byl autor v roce 1992, kdy vypukla válka. Ilija Ladin, nejstarší z básníků, měl 63 let a Adisa Bašić, nejmladší, 15 let. Nejde ale o výběr z „válečné lyriky“.
Zařazené verše pokrývají období od počátku 80. let až do současnosti. Aby se tento výběr odvážil označit za antologii, musel by být minimálně tři- až čtyřikrát obsáhlejší. Stále se snažím vysvětlit, proč nechci použít termín antologie… Kromě toho se domnívám, že žijeme ve špatné době — v době bestsellerů a antologií, v době extraktů, vitaminů v tabletách. Zrychlený vývoj nevede ke zdravému zrání.
Ovšem nechci říct, že bychom do tohoto projektu Dominika a já vstoupili nepřipravení, jen říkám, že si rizika uvědomujeme od začátku.

V důsledku války je bosenské básnictvo roztroušeno po celém světě. Dají se přesto vysledovat nějaké společné tendence či společná témata, vyjma toho válečného?

Samozřejmě. Ale celkově tato naše témata nejsou nijak nová. Jak píše Ilija Ladin: „Nic nového o lásce a hladu na světě není, přátelé“.
V básni Archeologie budoucnosti, kterou jsem napsal v roce 2018 (Revolver Revue, 127/2022), jsem použil detail, který jsem slyšel v Sarajevu v druhé polovině 80. let na přednášce z předmětu historie knihoven: „na hliněné tabulce z doby před Gilgamešem / je klínovým písmem vyryto: / O čem bychom měli psát dnes, / když už je všechno napsáno.“
Nic nového, a přece „nelze zkrotit nával ontologie“ (Amir Brka). Každý vypráví svůj příběh, zpívá svou báseň. Zkoumá svou archeologii budoucnosti. Poezie (stejně jako jazyk) není jen prostředkem komunikace, ale také prostředkem sebeporozumění. V tomto smyslu lze tento výběr chápat jako jednu z mých možných autobiografií.
To, že bylo vyhnáno takové množství lidí, logicky vyvolává otázky sounáležitosti, odcizení, osamělosti, otázku domova… ale problém sounáležitosti není jen problémem uprchlíků a emigrantů.
Tento výběr obsahuje básně básníků, kteří nikdy neopustili svou vlast a zabývají se těmito otázkami stejně dramaticky jako básníci, kteří byli vyhnáni. Amir Brka, který celou tu dobu žije v Tešanji, o svém městě píše jako o městě, do kterého byl „vyhnán ze všech stran“. Báseň Abdulaha Sidrana je tak krátká, že ji můžeme citovat celou:

Nemocný Sarajeva

Nechápal jsem
před třiceti lety
verš Anonyma ze Sarajeva
tři sta let starý

Ve vlasti
zůstal jsem dychtivý
po vlasti

To co jsem
před třiceti lety
neuměl pochopit
se mi dnes děje

Vy sám jste mnoho let žil v Praze, nedávno jste se uchýlil až za oceán. Píšete však stále hlavně bosensky. Cítíte se být doma alespoň v jazyce? Zachovává se sounáležitost právě v něm?

Jozefina Dautbegović v básni Příspěvky pro nové biografie píše, že přes den se učí mluvit cizími jazyky a v noci pláče výhradně ve svém. Jazyk je samozřejmě důležitý, ale neomezoval bych to jen na něj. „Krev si pamatuje“ také, píše Milorad Pejić.
V kontextu rozhovoru o výběru z bosenské poezie nabízím odpovědi ve verších bosenských básníků, které jsme přeložili. Ale ať to nevypadá, že se stále schovávám za jejich verše, můžu jako odpověď nabídnout i verš svůj. O pocitu sounáležitosti jsem v básni z roku 1993 napsal: „gravitace je to jediné, co mě ještě spojuje se zemí“. Ale je to verš, a verš je jako fotografie — zachycuje jeden okamžik. A byl to těžký okamžik z válečného roku 1993.
Když mi bylo osmnáct, nemohl jsem vědět, že nebudu žít v Jugoslávii, ani ve snu mě nenapadlo, že Jugoslávie nebude existovat, že budu žít nejdelší část svého života v Praze nebo že budu žít ve státě New York — ale už tehdy jsem věděl, že poezie je můj svět. Následujíce tuto myšlenku mohli bychom vlastně dojít k závěru, že jsem nikdy neopustil svůj svět. Ať už jsem žil v Jugoslávii, nebo v Čechách, žil jsem si ve svém světě.
Na tyto otázky dokážu odpovědět i verši českých básníků, které jsem také přeložil. Petr Kabeš, básník, který nikdy neopustil svou vlast, napsal: „Když píšeš, / jseš doma!“ Nyní bych na tomto místě rád citoval Wernischovu poznámku o hranicích Wittgensteinova světa, ale nemohu najít originál, mám pouze svůj překlad… a nechtěl bych Wernische překládat zpět do češtiny.
Život je víc než literatura a jazyk. Bez ohledu na to, jak pravdivé jsou verše, je třeba je vždy brát s rezervou. Nejsem doma jen v jazyce… kdybych si v tuto chvíli mohl objednat smažák a plzeňské pivo ve společnosti Petra Hrušky, třeba ve Frýdku, necítil bych se jako doma, ale jako v ráji.