Nepohladitelní

Postava v umaštěných teplákách stojí před samoobsluhou a s nesrozumitelným mumláním rozhazuje rukama proti kabřincovému obkladu. V poloprázdném příměstském autobusu si ke mně přisedává muž, který zběsile a obšírně komentuje všechny dopravní značky, jež v rozvláčném tempu míjíme. Ploužíme se s bratrem polní cestou k zašlé budově druhého stupně základní školy, když se z mlhy najednou vynoří vyzáblá figura, která cosi vyvádí v pangejtu a zubí se při tom na nás.

Tolik skrovný výběr z obrazů, které se mi ze setkání s „obecními blázny“ obtiskly do sítnice obzvlášť hluboko. Vybavuju si, že situace zpravidla provázela prazvláštní směsice pocitů — něco mezi fascinací, strachem, chvilkovým znechucením a oblibou z lítosti, z čehož nakonec vždy vyplynula potřeba odstupu, jako by ze změti hatmatilky a nevyzpytatelných pohybů mohla vzejít mocná kletba.

Možná je to náhoda a možná moje vnímání pokřivují kulturní reprezentace, ale z vlastní i zprostředkované zkušenosti si tento vesnický typ spojuju s poněkud neobvyklým stavem, kdy je zjevná jinakost akceptována (nebo spíš — brána na milost), kdy se nad vymykajícím se jedincem vznáší dokonce i jakási všeobecná ochranná ruka. Ta ovšem nemá podobu nějaké úzkostlivé péče, projevuje se spíš v tom smyslu, že si všichni prostě zvykli a v případě vyvedené vylomeniny se akorát mávne rukou a řekne se: „no jo, to je ten náš…“

Jak se ale mění pozice „obecních bláznů“ v momentu, kdy se pevné hranice katastrálního území rozplývají pod náporem digitálního prostředí, jehož horizont se rýsuje v nedohlednu?

Napovědět může situace na TikToku. Ten sice v obecném povědomí stále figuruje jako sociální síť plná naučených tanečků, šablonovitých memů a dalších typizovaných formátů, ale zdá se, že přinejmenším určitá část uživatelů prahne po něčem úplně jiném — po autenticitě, spojené většinou s neuhlazeným a nevyzpytatelným pohledem „zdola“. Není tedy divu, že zatímco se vládní politici snaží toporně napasovat do aktuálních trendů, aby utržili několik upocených srdíček, lecjakou výchozí stránku opanovávají videa, která působí, jako by se do víru veřejných příspěvků propadla spíše nedopatřením. Nekonečné sledy takřka identických, rozmazaných fotek z rodinné dovolené v Bulharsku, roztřesená videa maloměstských klučinů, kteří odpalují petardy za bytovkou, nebo ležérní záběry z přestávky na stavbě — to všechno se může mimoděk stát (samozřejmě dočasným) virálem.

Podobný pozornostní vzestup se pochopitelně dotkl i „obecních bláznů“ — a tak jejich počínání najednou nesleduje jen pár znuděných stařen z lavičky na návsi, ale desetitisíce uživatelů z toho nejširšího okolí. Patřím k nim i já. Videa z nohejbalových zápasů doplněná svéráznými průpovídkami, chrlené nonsensové hádanky nebo reportáže z cesty do kovošrotu — některé příspěvky jsou pro mě malými básněmi, nad kterými vytrvale žasnu, i když se jedná o žasnutí ředěné vědomím toho, že socioekonomická situace těchto občanů je mnohdy žalostná.

Nadšení zpravidla definitivně končí v sekci komentářů. Dominují ironicky uštěpačné fráze od dospívajících, jejichž přesnému významu mnohdy nerozumím ani já. Narazit lze ale i na celou řadu přímočařejších zpráv. „Brutálně nesvéprávný panic, kterého máma zapomněla potratit,“ píše již pod několikátým příspěvkem muž, jehož na profilovém obrázku objímá kolem ramen usměvavý klouček. Jindy ani slova nejsou potřeba — pokud na videu počet sdílení pětinásobně přesahuje počet liků, je docela zjevné, jakou má odezva podobu.

Laviny ponižujících komentářů samozřejmě nejsou na sociálních sítích nic neobvyklého. Zatímco však jiní uživatelé, kteří bývají na TikToku často terčem posměchu (queer mládež, šotoušové, fanoušci hobby horsingu…), mohou nalézt částečné útočiště v okruhu lidí se stejnou identitou/zájmem, lze si jen stěží představit, že by takové komunity utvářeli „obecní blázni“. Ti svůj mentální hendikep na videích zamaskovat nemohou, ale zároveň se skrz něj zpravidla nesnaží nijak výrazně prezentovat — a zůstávají tak rozptýlení v digitálním prostoru stejně jako po mapě celé České republiky, byť tentokrát již bez ochranné ruky uvyklého společenství.

Vlastně si vůbec netroufám odhadnout, jak svou situaci prožívají. Přesto se občas přistihnu, jak přikládám prst na upatlaný displej, na umolousaný obličej, a jemně jím táhnu nahoru. Než ale stihnu pohlazení dokončit, nacházím se už někde docela jinde.

 Autor je básník.