Štěstí je vedlejší účinek

Rozhovor vzniká pro literární časopis, nejprve tedy ke knihám. Čtete si před spaním?

Ano, čtu v posteli. Obvykle večer, i když někdy jsem dost unavený. Také čtu ráno. Ne hodiny, leckdy jen pět deset minut, než vstanu.

Co máte rozečtené?

Aktuálně jsem ponořený do Barbary Kingsloverové, znáte knihu Demon Copperhead (2022)? Skvělý román. Kingsloverová za něj předloni obdržela Pulitzerovu cenu. Je to pořádná bichle, příběh o dospívání. Žasnu nad tím, jak starší žena dovede psát o mladém chlapci. Hrdina vyrůstá na Středozápadě Spojených států, otce nepoznal, matka podlehla drogové závislosti. Silný příběh, výborně odvyprávěný. Vedle toho mám na nočním stolku sbírku básní a drobných úvah od různých autorů včetně Nietzscheho či Handkeho. Obsahuje třeba aforismus o tom, jak chůze ovlivňuje naše myšlení a prohlubuje duchaplnost. Chůzi zbožňuji, jsem na ní závislý.

Kde na chůzi berete čas?

Nesportuji, ale chodím pěšky do práce. Třeba z erfurtského nádraží sem, do Centra Maxe Webera, je to slušná procházka. Vždycky chodím pěšky, i když se to nehodí. Mám hodně práce, ale tento luxus si dopřávám.

Při chůzi prý neposloucháte hudbu, proč?

Když mám na uších sluchátka, jsem odstřižený od okolí, vytváří se ve mně trhlina. Na jedné straně je zvuk, na druhé krajina. Nejde to dohromady. Jinak si pouštím hudbu opravdu rád. Při jízdě autem i hodně nahlas.

Zpět k četbě. Čím je pro vás výjimečná?

Čtení pro mě znamená především čtení prózy. Bez toho bych nepřežil. Je to jedinečný způsob bytí ve světě. Víte, že se zabývám rezonancí ve vztazích se světem. Ve čtení jde o něco podobného: stáváme se zranitelnými. Noříme se do zcela jiné formy bytí ve světě, se všemi riziky a bolestmi, které to s sebou nese. Říkám tomu narativní rezonance.

Co tím míníte?

Intenzivní formu pozornosti, kterou rezonance vyžaduje. Díky této pozornosti se vydáváme literárním krajinám či postavám, stáváme se jimi, interagujeme s nimi, prožíváme jejich bolest, aniž bychom skutečně riskovali. Také tím rosteme.

Jedním ze stěžejních pojmů vaší teorie rezonance je „nedisponovatelnost“ (Unverfügbarkeit), okolnost života, již těžko zvládáme. Řadu věcí nemůžeme ovlivňovat či kontrolovat, a to nás znejišťuje. A přece teprve přijetím této existenciální okolnosti jsme podle vás s to rezonovat neboli prožívat naplněné vztahy se světem. Jak je to s „nedisponovatelností“ při četbě? Když čteme, přece nejsme docela svými pány, vede nás vypravěč, zápletka, postavy…

Ilustroval bych to na rozdílu mezi čtením a sledováním filmu. Scenerie, hrdinové, postavy, to všechno je ve filmu jaksi dané a my to pasivně přijímáme, ačkoli i tehdy interpretujeme. Když čtu, jsem to já, kdo oživuje krajiny a postavy, třebaže si to plně neuvědomuji. Nemusím mít postavy přímo před očima, ale nějak je vnímám. Působím tak intenzivně především sám na sebe; němčina pro to má výraz Selbstwirksamkeit, angličtina self-efficacy. Tvořím svět, o němž čtu. Zároveň samozřejmě platí, že nekontroluji vývoj příběhu, logiku děje…

Vezměte si zmíněného Demona Copperheada. Žasnu, co se mnou ta kniha provádí. Při četbě zvlášť napínavých pasáží se často přistihnu, že knihu odkládám. Chci, aby se protagonista zachoval určitým způsobem, ale on volí vlastní cestu. Tehdy si musím opakovat: poslouchej, Hartmute, nic s tím neuděláš, je to jasné? — No vážně! Kolikrát bych rád zasáhl, ale nejde to.

Z jiného hlediska mám však při četbě vše pod kontrolou, v tom je, myslím, jistá úleva. Snímá to ze mě povinnost skutečně zasáhnout. Hluboce prožívám určitou situaci, aniž bych k ní reálně musel zaujmout stanovisko. Nemusím si lámat hlavu, co jsem měl nebo mohl udělat jinak a lépe. Nakonec se vždy vrátím k myšlence, že nemohu zakročit, pouze číst dál. To mě na čtení fascinuje.

Je čtení podstatným prožitkem samoty?

Nevzpomenu si kde, ale nedávno jsem narazil na pozoruhodný výrok: „Osamělost se odvíjí od toho, s kým jsme, když jsme sami.“ Skvělá myšlenka, že? — Když čtu, nejsem osamělý. Jsem interakce svého druhu. Literární postavy se díky mně stávají těmi, kým jsou opět pro mě jakožto čtenáře. Ožívají ve mně a skrze mě.

Zabývám se sociologií vztahů se světem, momentálně mimo jiné německým filozofem Lambertem Wiesingem, také s ním vedu seminář. Je to fenomenolog — mimochodem vynikající. Wiesing tvrdí, že existují dvě základní formy bytí ve světě. Inspiruje se ve výtvarném umění. První forma bytí se nazývá „lineární“, označuje čistý řez, jakousi uzavřenost před světem. Na jedné straně stojí svět, na druhé já. Další forma bytí, „malířská“, nevytváří řez, vše se v ní naopak prolíná, třeba jako na impresionistických obrazech. Tehdy se pohybujeme mezi světem a sebou, aniž bychom je byli s to jasně rozlišit. Nelze říct, tady končím já a tady začíná svět. Obě dimenze se vzájemně prostupují, hranice je rozostřená.

Řekl bych, že čtení je extrémní formou malířského způsobu bytí.

O jaký vztah ke světu podle vás usiluje spisovatel?

Myslím, že literární tvorba je svým způsobem opět fenomenologie: snaha postihnout vlastní zkušenost v jazyce. Jsou to často hluboké prožitky, které v literatuře získávají zjevný výraz. Dostávají hlas, a tak se v nich druzí mohou poznat. V tom smyslu literatura představuje rezonantní vazbu mezi autorem a čtenářem, a doplňuje tak chybějící rezonantní vztahy mezi lidmi. Takových vztahů v běžném životě ubývá. Jistě, rezonanci nacházíme v intimních vztazích lásky, dokonce o rezonanci leckdy usilujeme. Ale často se pohybujeme pouze na té hranici, jež zakládá onu „lineární“ formu bytí ve světě, odstřiháváme se. Autoři se psaním stávají zranitelnými, ale protože se pohybují v prostoru fikce, ve skutečnosti jim nic nehrozí. Totéž umožňují čtenáři. Pozná-li čtenář svůj hlas v hlase autora, sám se rozezvučí.

Jeden můj doktorand se zabývá podobami odcizení v hudbě. Také jsem o tom psal ve své knize Resonanz. Eine Soziologie der Weltbeziehung (Rezonance. Sociologie vztahů se světem) v pasáži o Schubertově písňovém cyklu Zimní cesta nebo albu The Wall od kapely Pink Floyd. Obě díla vyjadřují extrémní odcizení, ale posluchač se k nim přesto dovede vztáhnout. Odtud lze říct, že odcizení vede k rezonanci, ačkoli ty dva pojmy považuji za protikladné. Autorovo a posluchačovo odcizení tu spolu rezonují.

Cítit odcizení je normální. Patrně je cítí i spisovatelé. Jejich výhodou je, že dokážou nechat zaznít svůj hlas. Tím se pro ně odcizení může stát méně nebezpečným. Dokonce bych řekl, že fikční autorské hlasy jsou nebývale zřetelné a bohaté, byť třeba osamělé a v jistém smyslu křičící do prázdna. Potvrzují to osamělí čtenáři, kteří v nich zaslechnou vlastní hlasy a dají se s nimi do řeči.

Dobře, ale podle toho, co tvrdíte, se zdá, že skrze tvorbu i četbu literatury nakonec vstupuji do dialogu jen sám se sebou. Pojďme to otočit: znamená to, že rezonance s druhými předpokládá, že rezonuji sám se sebou?

Myslím, že ano. Každý by asi souhlasil. V monografii věnované rezonanci definuji tři rezonanční osy: sociální, materiální a vertikální. Nakonec tvrdím, že jsou čtyři. Tou poslední je rezonance se sebou samým. Samostatně ji v knize netematizuji, ale vlastně o ní píši v celé první části knihy. Rád bych zdůraznil, že rezonance v tomto smyslu nepředstavuje poznání pravého já ani nic podobného.

Rezonance je ponejprv formou setkání s jiným. Při četbě a patrně i při psaní se skrze sebe setkáváme s druhými, s různými podobami sebe a skutečnosti. Psaní je snad ještě více než četba silně transformativní. Když dokončíte knihu, už nejste tím, kdo ji rozepsal.

V každém případě, při četbě asi skutečně rezonujeme nejdříve sami se sebou. Vidíme to i na tom, jaké si vybíráme knížky — samozřejmě ty, v nichž slyšíme sebe. Rád čtu německou spisovatelku maďarského původu Zsuzsu Bánkovou. Třeba román Schlafen werden wir später (Vyspíme se později, 2017). Je o přítelkyních, které si vyměňují e-maily, má zhruba osm set stran. Já sice miluju tlusté knihy, ale toto je korespondence dvou žen. Jedna má tři děti, druhá je bezdětná učitelka. Říkám si, copak toto je variace mě samého? — Nakonec ale musím připustit, že nejspíš ano. Ta kniha mě dostala.

Tím e-mailovým románem jste mi nahrál. Proč je pro nás mnohdy jednodušší komunikovat spíše přes sítě než naživo? A co na sítích hledáme?

S debatou o sociálních médiích je zásadní potíž, vždy spadnete do pasti. Jedna část populace se domnívá, že sítě jsou odpovědí na všechno: vždyť nás spojují! Druhá část to odmítá a ztotožňuje je s koncem civilizace, kultury a já nevím čeho. Pravda zjevně nebude jednoznačná, bude někde mezi. Přesto vlastní mnohaletá zkušenost mi napovídá, že užívání sociálních sítí člověka vysává, vyčerpává a odcizuje. Cítíme, že něco je špatně. Dokonce to tvrdí zejména mladí lidé! Během letního tábora pro talentované středoškoláky jsem měl rozhovor s jedním chlapcem. Pořádám takové kempy často, dělám to rád. Je strašně zajímavé, že to jsou právě studenti, kdo touží po zákoně, jenž by je před užíváním sociálních médií chránil.

Sám si lámu hlavu, proč sociální média užíváme. Máme literaturu, která leccos objasňuje. Nově třeba Úzkostnou společnost od Jonathana Haidta (The Anxious Generation. How the Great Rewiring of Childhood Is Causing an Epidemic of Mental Illness, 2024). Užitečný by tu mohl být i Wiesing: když scrollujete sítěmi, sledujete videa na TikToku nebo chatujete, prožíváte se ve vztahu ke světu „lineárně“. Tady jsem já a tady obrazovka; a mezi námi propast.

Přitom naše dominantní prožívání světa by mělo být takové, že já a svět se prostupují. Jako při četbě. V případě sociálních médií zůstává svět vždy přede mnou. Wiesing pak řekne, že i to je svým způsobem užitečné, oba typy bytí ve světě jsou důležité. S tím bych souhlasil. — Ale permanentně se cítit odtržen od světa? Pokud toto prožíváte několik hodin denně, odcizíte se příliš. Navíc pro rezonantní vztah se světem chybí podstatný prvek účinnosti: podíl na tvorbě světa. Nestačí, že se nás něco dotkne, stejně tak je důležité, že sami navazujeme spojení.

Jestliže nás aktivita na sociálních sítích odcizuje a řada mladých lidí dokonce chce jejich účinkům předejít, proč je stále užíváme? Nepomohl by návrat k základním ctnostem?

Co myslíte ctnostmi?

Třeba pozornost, jejímž předpokladem je určitá vnitřní disciplína. A jako odpověď na pohodlnost, kvůli níž možná hodiny scrollujeme na sítích namísto procházky s přáteli, také píle…

Ne.

Proč ne?

Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.

Co je se ctnostmi špatně?

Oceňuji knihu Alasdaira MacIntyrea After Virtue. MacIntyre ctnosti hájí a já bych souhlasil i s vámi, že nějaké potřebujeme. Přesto jsem přesvědčen, že primárně neselháváme eticky. Problém tkví v absenci rezonance.

Jak se tedy teorie rezonance dívá třeba na deficit pozornosti?

Dobře, vezměme pozornost. Pro mě je to především zkušenost. S odpuštěním, v hlavě mám opět Wiesinga, ráno jsem si totiž znovu četl o zmíněném rozlišení dvou forem bytí. V „malířském“ způsobu bytí se vzájemně prostupují já a okolí v jediné zkušenosti. Předmětem této zkušenosti ovšem není připsání hodnoty mému životu nebo životu druhých. Hodnotu spíše cítíme. Wiesing hovoří o hodnotách v souvislosti s tím, co činí život smysluplným. Pozornost, kterou obracím k druhým nebo k sobě, je pak formou bytí ve světě. Je to existenciální zkušenost. Svět mě volá a já odpovídám. Volání přitom nemá podobu nároku. Naopak ctnost je morálním nárokem vždy doprovázena. Proto si říkáme: myslím jen na sebe, měl bych s tím přestat a myslet na druhé. Nebo: rád bych se díval na videa na YouTube, ale ne, musím se věnovat druhým. — Toto nás odcizení neuchrání.

Nebo jiný příklad. Na začátku své knihy o rezonanci uvádím případ dvou žen, Anny a Hany. Život jedné je na pohled více rezonantní než život druhé. A teď si představte, jeden student z Mnichova mi nedávno řekl, že žena, která žije v rezonanci, mu není sympatická. Důvod? — Žijeme ve světě, kde převládá odcizení. Pokud je Anna pořád šťastná, je také podezřelá. Napadá nás: ta osoba něco nutně přehlíží! Jenže ptáme-li se, která z žen nakonec bude více myslet na děti v Bangladéši, odpověď je nasnadě.

Chci říct, že rezonance se světem nás jaksi automaticky činí ohleduplnějšími. Když se cítíme dobře, cítí se dobře i lidé kolem nás. Pohled do rozzářených očí je v nejlepším slova smyslu nakažlivý. Je to přesně tak, jak to formuluje dánský filozof Knud Ejler Løgstrup, když mluví o lásce. Na dotaz, zda je láska egoistická, nebo altruistická, odpovídá: Ta otázka nedává smysl.

Láska není ctnost. Je to stav bytí. Chápete, kam mířím?

Ano, ale pokud nevyhledáváme rezonantní vztahy, znamená to, že je s námi něco špatně? V jedné přednášce jste mluvil o ztrátě chuti do života u mladých lidí. Jistě, vášeň pro život není ctnost, otázka však zůstává: Co se nám stalo? A co s tím? Schází-li nám společný příběh, náboženství nebo jiný rámec, k němuž bychom upnuli své naděje, vysvětlení a cíle, nepomohly by nám ctnosti k tomu, abychom se odrazili ode dna a dosáhli štěstí?

Souhlasím, ale upozornil bych, že štěstí nelze dosáhnout. Vykřikovat, chci být šťastný, to nikam nevede. Štěstí je vedlejší účinek, nemůže být vaším cílem. Selhala byste.

Šťastní jsme tehdy, když v něčem nacházíme hodnotu. Tady už se ale s Wiesingem rozcházím. Myslím si totiž, že se štěstím se vposled dostaví i ctnosti. Najdu-li smysl, stanu se ctnostným téměř sám od sebe. Vždyť stateční jsme, když nám o něco jde. Bráníme to, na čem nám záleží.

Možná bych se měl zbavit odporu k ctnostem, možná ne. V každém případě, občas se přistihnu, jak sedím v kanceláři na Jenské univerzitě, strašně unavený. Vím, že procházka by mi udělala dobře, místo toho však sleduji videa na YouTube nebo si zapnu fotbal. Děje se to běžně. Asi byste řekla, že bych měl být ctnostný a vyrazit ven. Já si ale myslím, že bych neměl chodit, pokud mě motivuje morální nárok a efektem má být sebemrskačství, sebepoznání či nějaká sebezkušenost.

Rozumím. Ctnost je asi silné slovo. Sleduji jím ovšem to, co sám popisujete, totiž schopnost být věrný celkovému obrazu života, jaký bych chtěla žít, a nepodléhat instantním prožitkům. Odolat chvilkové lenosti, to přece není velký morální nárok. Stejně tak ochota pomáhat druhým. Nebo ne?

Jistě, ale každá činnost vyžaduje úsilí. Ať už zpívám ve sboru, nebo se učím hrát na nástroj, vždy se musím někam dostavit, zápasit s neúspěchem, s něčí špatnou náladou a tak podobně. Když se pak své aktivity vzdám, po dvou týdnech o ni ztratím zájem. To se stalo mnoha lidem po pandemii covidu. Během trvajících bezpečnostních opatření sebrali síly a pravidelně se věnovali nějakým činnostem. Jakmile opatření povolila, uvědomili si, že se bez toho vlastně obejdou. To je zajímavé! Čím častěji pravidelnou aktivitu vynecháváte — odmítáte jít na procházku, přestanete docházet do sboru —, tím méně se k ní potřebujete vracet. Není to zvláštní? Nechci tvrdit, že po něčem toužíme jen proto, že se tomu věnujeme. Ale povolíme-li v aktivitě, ztrácíme zájem.

Čím méně máme, tím méně toužíme. A právě to je náš největší problém. Vždyť můžeme mít téměř cokoli a nemusíme pro to nic moc dělat. Sledování videí na YouTube mě nic nestojí. Když si je budu pouštět často, jen to moje touhy posílí a alternativa v návštěvě sboru je čím dále méně lákavá. Když se zrovna nedívám na YouTube, mohu zhlédnout zápas, pustit si seriál na Netflixu, vždy se něco najde. Proč se namáhat? — Jenže takto se odcizujeme světu, uzavíráme se.

Takže ztrácíme touhu rezonovat se světem?

Dobrá otázka. Řekl bych, že ano.

Proč k tomu dochází?

Právě to je pozoruhodné. Uvědomuji si to na sobě. Začněme německojazyčným rozlišením mezi touhou a potřebou, tedy Begier a Bedürfnis. Touha je cosi, co pociťujeme velmi silně. Například touha coby chuť na cukroví, které leží před námi na stole. Přiznávám, já bych mohl jíst cukroví celé dny. Pociťuji skutečně fyzickou touhu. Jenže jakmile se do cukroví pustím, má touha vzroste. Mohou to být i brambůrky, bonbony a já nevím co všechno. Bohužel však nemůžu říct, že toužím po zdraví. Ve vztahu k dlouhodobému zdravotnímu stavu necítím nic podobného. Chci být zdravý, ale netoužím po tom. — Samozřejmě když se přejím cukroví, je mi zle, to cítím. Ale nemám touhu po zdraví jako takovém.

Zdá se, že rezonance bude spíše potřeba než touha. Naplňujete své potřeby — jste šťastná. Představte si ale, že vám není dobře, vykazujete známky onemocnění. Necháte se vyšetřit a doktor řekne, že vám nezbývá mnoho času. Bez rezonance dopadnete podobně, akorát to nepoznáte na těle, ale na duchu. Ocitnete se na pokraji vyhoření. Frustrovaná volička extrémně pravicových populistů. Neexistuje touha, která by vás z toho vytáhla.

Pro rezonanci platí to, co pro štěstí. Neřekneme: není mi dobře, dneska by se mi hodila trocha rezonance. Tak to nefunguje. Zásadní je prožívat něco, co považujeme za skutečně hodnotné. Z takové zkušenosti pochází ctnost i rezonance. Proto existují mladí lidé, kteří usilují o záchranu polárních medvědů. Čtou si o nich, zabývají se problematikou jejich ochrany. Toto je štěstí. I kdyby má existence postrádala smysl, něco přece jen smysl má.

Jaký je potom vztah naplňování potřeb či tužeb a dobrého života?

Dobrý život znamená, že vaše touhy a potřeby jsou v rovnováze. Rezonanci můžete ztratit při excesivním naplňování jednoho či druhého. Leckdy tak umlčujete vlastní hlas, zabíjíte své tělo. Štěstí není trvalý stav. Je to zkušenost, v níž se vaše potřeby a touhy vzájemně překrývají. Někdy k tomu dojde, jindy ne. Pro vás a pro mě by takovou zkušeností mohlo být například čtení. Četba je dokonalou fúzí naplněné potřeby a touhy. Fakt mě to baví; a zároveň je to činnost, která má hodnotu sama o sobě.

Vypořádali jsme se se štěstím, co láska? Zmínil jste, že když jsme zamilovaní, prožíváme rezonanci. Jak rezonance mění náš pohled na druhého?

Podstatně. Dokonce bych řekl, že v tomto ohledu rezonance je láska.

Můžete to upřesnit?

Zmínil jsem své srovnání dvou žen, které otevírají mou knihu, Anny a Hany. Anna miluje své děti, svou práci učitelky, miluje svého muže, miluje volejbal a tak dále. To všechno je láska. Jak taková láska hýbe s druhými? Odpověď bych hledal třeba u Adorna, který v zásadě tvrdí, že druhé vnímáme především skrze šablony pojmů: toto je student, tamto je učitel a tak podobně. V pojmech si také vyměňujeme názory. Láska tento rámec překračuje. Otevírá prasklinu mezi rolemi a pojmy, skrze něž interagujeme, a tím, co je přesahuje. Podle Adorna se nikdo z nás do žádného pojmu nevejde beze zbytku. Přetékáme. Odtud jeho pojem „neidentického“. Řekl bych, že rezonance tyto přebytky zviditelňuje. Umožňuje vnímat to, co nelze ztotožnit s žádným pojmem. To se přirozeně neodehrává jen v lásce, ale třeba i v dialogu.

V rezonanci zaznamenávám pojmovou trhlinu. A třebaže ztrácím jistotu pojmu, jsem schopen tuto trhlinu milovat.

Jaké musím mít předpoklady pro to, abych měla rezonantní vztahy se světem?

Rezonanci nezařídíte. Ale chápu, na co narážíte. Je pravda, že můžete pracovat na určitých dispozicích, jakkoli to slovo nemám rád. K tomu dvě věci. Zaprvé, je třeba obrátit se ke světu s jakousi širokoúhlou pozorností. Děti toto zvládají bezvadně. Při interakci s nimi někdy dochází k rezonantním okamžikům, kdy se vůči vám jaksi otevře celé jejich bytí. Dospělí jsou v míře otevřenosti rezervovanější. Děti se otevírají cele. Tato schopnost je pro rezonantní vztahy se světem nezbytná. Jak jsem řekl, její součástí je, zadruhé, ochota vystavit se protějšku ve své zranitelnosti: tedy vystavit se tomu, co můžeme kontrolovat, ale i tomu, co kontrolovat nelze. Podmínkou této otevřenosti je opět pocit, že sám působím na druhého; tedy důvěra nejen k druhému, ale i k sobě. A připravenost odpovědět na jeho volání. Nechat věci plynout.

Rezonanci nezahajuje slovo. Neřídí ji záměr. Dokonce ji nespouští čin. Rezonance vychází z pohnutí.

Řekl byste, že v tomto směru pokulháváme? Na sociálních sítích se lidé vzájemně otevírají v mezích toho, co chtějí a mohou — aspoň domněle — kontrolovat. Jistě, sdílejí i nanejvýš intimní momenty svého života, ale rozhodují sami. Je za tím tedy touha po rezonanci, nebo jen po uznání sebeobrazu?

Na sociální sítě, zejména na Instagram či Snapchat, si lidé chodí pro uznání, a to není totéž co rezonance. To je jasné. Ale toužíme i po rezonanci. Dokonce ji hledáme na sítích. Problém je, že tam se neotevírá druhému já, ale vlastní obraz. Nepřekračujeme hranice toho, co lze kontrolovat.

Kontrola souvisí s funkčností systémů. Často jde ruku v ruce se synchronizací: když jsme sladění, vše funguje snáze, zejména to společné. Zároveň tak spíše podléháme nežádoucí kontrole. Vy mimo jiné varujete před desynchronizací. Proč?

Na jedné straně jsme procesuální bytosti. Podílíme se na množství procesů všeho druhu a ty musejí být synchronizované. Když nedodáte včas článek, nepublikují ho a vy přijdete o práci. Nebo opět sbor: když budete docházet s půlhodinovým zpožděním, dříve či později nastane chaos. Jednoduché a platí to o spoustě věcí. Má to co dělat s modernitou, během níž došlo k rozsáhlé sociální a funkční diferenciaci. O synchronizaci ale mluvíme i v souvislosti s tělesnou kondicí. Letíte-li na konferenci do Spojených států, dochází k desynchronizaci vašich tělesných a sociálních rytmů, a to může působit potíže. Synchronizace je tedy potřebná, jak vnitřní, tak vnější: tělesná, sociální, intelektuální, procesuální a tak dále.

Zajímavé je, co přesně synchronizace dělá se třemi časovými osami — minulou, přítomnou a budoucí. V literatuře na to narazíme: všechny tři časové osy se mnohdy vzájemně prostupují. Co tím myslím? Když se mě zeptáte, kolik mám času, mohu vám nabídnout trojí odpověď. Mohu říct: můj čas se naplnil, hodina utekla. To je každodenní aspekt toho, jak rozumíme vlastní časovosti. V jiném smyslu mohu říct, že mi zbývá nějakých sedm či více let profesní dráhy. Pak patrně odejdu do důchodu a budu dělat něco jiného. Říkejme tomu biologický aspekt časovosti. V té souvislosti mě může napadnout, že chci trávit čas jinak než vysedáváním v kanceláři a poskytováním rozhovorů. Tato a podobné otázky se tedy pojí s perspektivou celku života. A pak je tu aspekt doby — rané jednadvacáté století, doba postpandemická, doba války na Ukrajině a tak dále.

V jakém vztahu jsou tyto tři roviny časovosti?

To je právě to. Dobrý život souvisí s jejich vzájemnou rezonancí. To, co dělám teď, by mělo dávat smysl, dokud budu živ. Pokud to platí, pak řeknu: toto chci dělat do smrti. Třeba vést zajímavé rozhovory. Můžeme to nazvat synchronizací, nebo rovnou rezonancí mezi každodenností, biologickým životem a dobou, v níž existuji. Každá úroveň časovosti zároveň obsahuje svou minulost, přítomnost i budoucnost: teď dávám rozhovor vám, pak budu točit podcast; před jedenácti lety jsem zde nastoupil jako ředitel; před pětatřiceti lety skončila studená válka…

Na které úrovni časovosti se dnes cítíme odcizeni nejvíce?

Zásadní problém spatřuji v našem vztahu k práci, tedy na úrovni každodennosti. Pokud moje práce nedává smysl na této úrovni, nemůže pro mě dávat smysl ani v mém životě jako celku a nakonec ani v rámci společnosti. Tak vypadá synchronizace ve své nejhorší podobě. ●