Útěcha repetitivních smyček

Posledních pár let píšu zásadně a výlučně v posteli. Pracovní stůl ve mně od jisté doby totiž vzbuzuje nedůvěru v proces. Kus nábytku, jak už jeho název příznačně napovídá, má tu moc vyzdvihovat tlak na úspěch, a znejistit tak křehké těžiště samotného psaní: niterný rytmus, rodící se gesto. Řečeno znovu a trochu jinak: dokud se nacházím v nepřirozeně pokroucené poloze s počítačem opřeným o stehna, nenahání mi vlastní selhání takový strach. Krom mého těla, kusu technologie a koncentrované intenzity procesu, který je sám o sobě cílem, totiž v takové momenty neexistuje vůbec nic. A to mě uklidňuje. 

Během mého posledního roku a půl v Londýně jsem se stěhovala celkem osmkrát. Woolfovské ideály sice zdůrazňují důležitost vlastního pokoje, já jsem ale vlivem řízeného úpadku neoliberální politiky obývala šedé zóny a bydlela nelegálně. Ačkoli jsem se vlastní existenci snažila oddaně a vytrvale vměstnat do dočasných časových škvír pár vyhrazených šuplíků, švy mé autonomie popraskaly stejně.

Ostrovní monarchie udělala po druhé světové válce osmimílový krok k sociálnímu státu; idea kolektivismu zaručovala, že se potřeby všech tyčily nad potřebami jednotlivce, a stát dohlížel na to, aby bydleli všichni. S příchodem neoliberalismu a Margaret Thatcher se ovšem do čela dostal bezbřehý, korozivní individualismus. Z bydlení je privatizovaná výsada a dříve angažovaný stát ustoupil do pozadí. V Londýně tak mohou bydlet hlavně ti, kteří dovedou dostát neudržitelným nárokům takové politiky, a zbytek těl, která nedosáhnou na výšky důstojnosti, čeká za ticha netečnosti zmíněné ideologie rozklad zevnitř. 

Zatímco majitelé pokojů odjížděli na nomádské cesty po Evropě nebo kurzy jógy do Indie, já se každý den potýkala s násilím cizího života. Budila jsem se do prostředí zabydlených radostí, fotkami a léty udržovanými narativy jiných lidí. Někdy se vlivem nešťastné náhody stalo, že jsem musela zmizet skoro ze dne na den. Cítila jsem, jak se rozpadám zevnitř. Skutečnost, že mi chyběl prostor, kterým bych vedla osu vlastní existence, mi postupně podryla důvěru v sebe sama. Nic toto zlovolné pochybování neztělesňuje více než cizí pracovní stůl, kde pro vás není místo. 

Dnes už mám smlouvu i nábytek, který na roky spolkla tma zaprášeného skladu, ale i tak se stále nejraději choulím v posteli. V uších mi skoro až metronomicky přesně pulzují repetitivní vrstvy skladby „Time Lapse“ od minimalisty Michaela Nymana. Je to hypnotický typ hudby, která, stejně jako je tomu u psaní v posteli, vnímá intenzitu procesu jako cíl sám o sobě. Repetitivnost mě uklidňuje, vím, co od ní čekat.