Kánon nikomu nevnucujeme

Aleno, ta řada publikací sumarizujících poslední dekády české literatury postupuje od souřadnic volnosti přes souřadnice mnohosti k souřadnicím neklidu. Rovnost, volnost, bratrství — volnost, mnohost, neklid. Vidíte v tom základní obrysy porevolučního příběhu české literatury?

Vymyslet název, který by jedním slovem charakterizoval celou dekádu, byl docela boj. Zvažovali jsme to důkladně právě proto, že ta slova určují celý příběh: od volnosti devadesátých let, kdy se v opojení svobodou zdá, že je možné všechno, k narůstající mnohosti, záplavě témat, žánrů, stylů i osobností let nultých až k doutnajícímu neklidu druhého desetiletí. Tady se více než dřív začala společnost rozdělovat a projevily se důsledky krizí, ekonomické, migrační a ke konci období i pandemické. Určitě bychom mohli vyprávět i jiné příběhy, ale tato slova se nám v dané chvíli zdála nejméně zkreslující.

Měla jste teď ještě jiné kandidáty než neklid? Já jsem si například až doteď myslel, že se ta bichle jmenuje V souřadnicích nejistoty…

Samozřejmě. Měli jsme velkou papírovou plachtu, na kterou jsme psali možnosti, a pak o nich hlasovali. Zrovna nejistota byla horkým favoritem, neklid ji však porazil. Ale zabodovaly i polarity, krize, nestálost, různost. A není náhodou, že vymýšlení názvů je prací zejména našeho kolegy Petra Hrušky, v němž se spojuje literární historik s básníkem.

Editorka knihy Alena Šidáková Fialová

Dívám se, že zatímco volnosti bylo „jen“ 740 stran, mnohosti už 820, a neklidu teď dokonce 912. Čím to, že vám to tak roste pod rukama?

Mnohost, kterou jsme dali do názvu předchozího svazku, je v polistopadové literatuře přítomná stále a zdá se, že ještě narůstá. Vybrali jsme k interpretaci o něco více dramat, narostl ale hlavně objem studií. Snažili jsme se uchopit vývoj v jednotlivých literárních druzích a literárním životě do větší hloubky i šířky. Možná je příčinou i přece jen větší jistota, kterou s každým dílem nabýváme, ohlas knih a vědomí, že narůstající řada „Souřadnic“ dává smysl nejen nám.

Jaký je tedy podle vás hlavní účel takovéto přehledové publikace? Je to jen tak pro připomenutí, nebo se tím instituce, jako je Ústav pro českou literaturu Akademie věd, snaží spoluutvářet kánon? Máte tuto ambici, nebo podle vás žijeme v době postkánonové?

Ano, cítíme potřebu formovat kánon a nabízet jednu z jeho verzí k diskusi. Chceme dostat současnou literaturu a její reflexi do obecnějšího povědomí, nejen k odborníkům, ale i do škol a k veřejnosti. Bez diskuse o kánonu se naše společná kulturní a literární paměť pomalu rozplyne, ztratí se v proudu dalších a dalších nových textů. Nikomu kánon v této podobě nevnucujeme, nabízíme jen svůj výběr a pohled na to, co považujeme ze současné literatury za signifikantní. Chceme o něm mluvit, přít se a doplňovat ho — a snad tím pomůžeme udržet vědomí, že současná česká literatura a myšlení o ní nejsou jen atrakce pro pár podivínů.

Každého samozřejmě napadne, jak probíhá výběr zastoupených děl — a každý se s ním nejspíš trochu pohádá. I já si soukromě říkám, jestli tam někteří autoři nejsou spíš za zásluhy nebo proč jste od jiných vybrali podle mě slabší či interpretačně méně zajímavé knihy. Ale to je součást věci. Zajímal by mě spíš ten proces výběru obecně.

Snažili jsme se uplatnit kritéria subjektivní i — alespoň relativně — objektivní. Detailně jsme prozkoumali dobový recenzní ohlas jednotlivých děl, literární ceny a nominace na ně, znovu pročetli diskuse a polemiky, u dramat jsme přihlédli i k četnosti inscenování jednotlivých her. Pak jsme sestavili širší předvýběr, s kterým jsme prostřednictvím elektronické ankety oslovili několik desítek odborníků a účastníků literárního provozu. Definitivní slovo při výběru pak měli redaktoři jednotlivých částí, tedy u prózy já, v kapitole Poezie Petr Hruška a v dramatu Lenka Jungmannová. Za sebe můžu říct, že jsem, zásluhy nezásluhy, plně respektovala výsledky ankety, které navíc víceméně korespondovaly i s mým soukromým výběrem. Dilema ovšem nastoupilo při rozhodnutí, kde udělat onu pomyslnou čáru — toto ještě ano, tamto už ne, podobně pak u zařazení zástupců mainstreamové tvorby.

Jak velkou roli v tom výběru hrají třeba předchozí ocenění? Z mého pohledu ten výběr jde hodně „na ruku“ Magnesii Liteře…

Literární ocenění jsou jedním z mála relativně objektivních hodnoticích prvků, které máme, takže ano, brali jsme je v úvahu. Magnesia Litera v posledních letech patří víceméně k jediné ceně s širším záběrem i dopadem a podchytila minimálně v širších nominacích většinu významných děl současné literatury, tedy alespoň v oblasti prózy.

Nejde si nevšimnout, že prozaická část končí Slavností bezvýznamnosti Milana Kundery. V době vydání Kundera samozřejmě dávno měl francouzské občanství a psal francouzsky, a jestli si vybavuju dobře, všechny postavy jsou Francouzi. Co z toho vlastně dělá součást české literatury?      

Ano, zařazení Kunderova textu je diskutabilní, ale nakonec jsme přihlédli jak k osobní historii autora, tak k recepci jeho díla a vnímání Kundery jako nejvýznamnějšího českého autora či jediného „světového českého“ spisovatele. Tvůrce sice komplikovaně a polemicky, ale pořád spjatého s rodnou zemí. Možná tím vzbudíme trochu kontroverze — asi tak stejně, jako kdybychom ho do výběru nezařadili. Ale proč ne, pojďme se bavit o tom, co je česká literatura, kde jsou její hranice, jak ji můžeme definovat.

Jste editorka celého toho svazku, své redaktory pak mají oddíly poezie, prózy a dramatu. Jaké požadavky máte na autory jednotlivých statí a jak s tak velkým objemem textů poté jako editorka pracujete?

Výhodou i limitem naší práce je shoda na tom, že budeme dodržovat podobný tvar textů, jaký byl nastavený mými kolegy v prvních Souřadnicích — díky tomu může čtenář lépe srovnávat zvolená období a kapitoly v jednotlivých dílech se mu složí ve výmluvnější celek. U vstupní kapitoly o literárním životě jsme chtěli udržet šíři sledovaných oblastí — literární ceny, festivaly, časopisy, nakladatelství, kritika apod. — a zároveň představit nové fenomény druhého desetiletí. U literárnědruhových kapitol bylo zásadní popsat hlavní proměny, trendy a směry a zároveň alespoň v obrysech charakterizovat poetiku textů, které byly v době svého vydání vnímané jako výrazné a významné. Kapitoly by měly být erudované, ale zároveň sdělné a čtenářsky přívětivé, přístupné nejen odborníkům a insiderům. U interpretačních hesel jsme požadovali, aby autoři dodrželi předem danou rámcovou strukturu a rozsah, aby neopomněli žádný významný aspekt, ale jinak měli volnou ruku v tom, jak dílo vyloží, na co se soustředí, kolik prostoru věnují jednotlivým složkám interpretovaného textu, jaké souvislosti připomenou. Mysleli jsme také na středoškolské učitele, kteří budou chtít využít vybraná díla ve výuce. Několikastupňová redakce, stejně jako intenzivní pracovní setkání a diskuse nad texty s jejich autory, redaktory a dalšími kolegy-odborníky jsou potom v knize tohoto typu nezbytné.

Když se znovu vrátím k tomu, že jde už o třetí dekádu, kterou v Ústavu shrnujete: jaké změny v literárním provozu se promítly přímo do přípravy tohoto svazku? Je například bibliografie recenzí stručnější, protože recenze postupně z většiny mainstreamových médií vymizely?

To si úplně nemyslím, autoři interpretací vybírali ukázky častěji z recenzí publikovaných v literárních časopisech, u známějších próz nebyl problém ani u mainstreamových médií. Horší situace je samozřejmě v poezii, kde je kritické reflexe obecně méně, v neliterárních periodikách v podstatě žádná. Čím dál větším problémem je však pro nás digitalizace, přesun literárního života na hůře archivovatelný internet a v posledních letech pak na sociální sítě, kde posty a komentáře brzy mizí v nenávratnu. Polarizuje to také obecenstvo, jedni na sítích jsou, byť fungují v rámci různých bublin a přátelství, druzí — ať už kvůli věku, či přesvědčení — sociální sítě odmítají, a z některých diskusí a polemik jsou tak předem vyloučeni.

V době, kdy kniha vychází, už jsme v polovině následující dekády. Jaké určující slovo byste jí zatím ve vztahu k české literatuře přiřkla? 

Neutrální a stále platnou mnohost jsme už vyčerpali, takže mě napadají jen ty výrazy, které jsem zmínila jako alternativy aktuálních Souřadnic: nejistota, nestálost, různost, polarita, krize. Nezní to moc optimisticky… budu doufat, že za deset let uvidíme situaci třeba ještě jinak.