K rozhodnutí se musíme „protrvat“

Esej Čas a svoboda je zásadním dílem významného francouzského myslitele Henriho Bergsona, ale i moderní filosofie času či filosofie vědy vůbec. Najdeme v něm proto také řadu fyzikalistických obratů či rovnic. Jak se vám esej překládal?
 
Bergson se v Eseji zajímá o vědecké teorie své doby, především o Fechnerovu psychofyziku, aby prozkoumal, co z nich plyne pro naši představu o vědomí. Místy jde až tak daleko, že nabídne vlastní výklad Fechnerových rovnic, podle nichž lze stavy vědomí exaktně měřit. Kromě pasáží přejímajících slovník empirické vědy Esej obsahuje i filosofické diskuse (Zenónových paradoxů pohybu, Kantova pojetí prostoru), ale i Bergsonův specifický popis smyslových počitků, estetické zkušenosti, emocí, tělesných stavů, váhání a rozhodování nebo ztráty sebe sama ve společnosti. Při těchto introspektivních líčeních Bergson využívá běžný jazyk, který stylisticky ozvláštní, například užitím přirovnání: bezduše převzaté myšlenky v nás podle Bergsona „plovou na povrchu jako listí napadané na hladinu rybníka“. Máme zde metaforu hloubky a povrchu, ale i klidné vodní plochy, kterou lze rozvlnit. Když ráno zazvoní budík, jako by na povrch rybníka dopadl kámen. Rozčeří hladinu, převrství vodu v nádrži, otřese celým mým vědomím. Mohu vstát a jako „vědomý automat“ sledovat obvyklé denní úkony, což je to listí na povrchu. Ale také se mohu zarazit a od povrchu (hladiny) sestoupat do hlubších vrstev sebe sama. Při jiné příležitosti zase Bergson přirovnává svobodný čin k plodu, který v průběhu váhání natolik uzrál, že se sám utrhne a spadne. Na vysokou literární úroveň Bergsonových úvah upozorňovali jak Bergsonovi obdivovatelé (ať už mezi filosofy, či umělci), tak kritikové, třeba Bertrand Russell. Projevíte-li ve filosofii stylistické kvality, ne vždy jste za to chváleni. V každém případě pro překladatele jsou to velmi vděčné pasáže. Kromě standardního řemesla, tedy pořízení věcně správného překladu, jsou zde literární kvality Bergsonova stylu jako bonus. Překládání Eseje byla nádherná práce.
 
Do jaké myšlenkové tradice Bergsona řadíme? Čím byl ve své době přelomový?
 
S tím řazením Bergsona je to zajímavá věc. Bergsonovy úvahy vykazují blízkost k francouzskému spiritualismu, ale též k romantismu. Ostatně byl velkým obdivovatelem děl Williama Turnera. Je jednou z hlavních autorit vitalismu, formuloval teorii poznání, která má blízko k americkému pragmatismu, ale žádný vlastní směr nevytvořil ani do žádného bezezbytku nezapadá. Tím, kam Bergsona řadíme, ukazujeme, kdo sami jsme, například co si myslíme o svobodě. Když v něm vidíme filosofa, který odmítá, že by svoboda souvisela se schopností zdůvodnit vlastní činy, a řadíme jej mezi iracionalisty, odhalujeme v takové kritice nejen Bergsona — ono na ní ostatně něco bude —, ale i sebe.
A čím byl přelomový? Určitě lze vyzdvihnout dílčí motivy, třeba rozlišení dvou druhů paměti z Hmoty a paměti či inovativní výklad času. Ale pokud Bergson představoval na přelomu 19. a 20. století oživení, pak svým pojetím změny jako tvorby. Průmyslový a vědecký pokrok již nebyl zdrojem optimismu, ale pocitů vyprázdnění. Ostatně i Bergson líčil technický rozum s odstupem. Nicméně nepropadl civilizační skepsi. Nacházel zdroje kreativity v lidském nitru, v živé přírodě, v otevřené (nikoli statické) společnosti. Inspiroval jako filosof „pokrokem“ přehlížených zdrojů tvorby.

Filosof a překladatel Jakub Čapek

 
Ústřední Bergsonovo téma je čas. V knize se vymezuje vůči deterministům a empirikům své doby, ale třeba i vůči Kantovi. Mnozí podle Bergsona pochybili, když se pokoušeli vyložit čas, který má být subjektivním trváním, jako cosi spočitatelného, jako kvantitu. Jaký je páteřní argument Bergsonovy kritiky prostorového výkladu času?
 
Představa času jako přímky, na níž se pohybujeme, je chybná. Jednak předpokládá, že dvě části času — minulost a přítomnost — jsou jedna vedle druhé, a zadruhé, že jednotlivé části času jsou kvalitativně stejné, tedy homogenní. Ostatně jen proto je k sobě můžeme přičítat, když počítáme, kolik času uplynulo. Bergson tvrdí, že oba rysy — vzájemná vnějškovost a kvalitativní stejnost částí — lze připsat prostoru, ale nikoli času. Prožitky jdoucí v čase po sobě nejsou v žádném, ani přeneseném smyslu „vedle sebe“, nýbrž se prostupují: melodie, kterou posloucháme, je stále definována vstupním taktem, který určil tóninu, třebaže je už minulý. Ve svém průběhu se melodie neustále mění, což znamená, že sestává z kvalitativně různých částí. Časové míjení nespočívá v tom, že by něčeho — taktů, hodin, let — bylo více, ale že něco — melodie, emoce, lidé — se stává jiným.
 
„Úplně čisté trvání je forma, jíž nabývá posloupnost našich stavů vědomí, když se naše já nechá žít…“ Jak naložit s krásným i znepokojivým obratem „nechat se žít“? Vyžaduje plný prožitek coby trvání schopnost vzdát se kontroly nad životem?
 
Na tom, jak pochopíme obrat „nechat se žít“, který je součást Bergsonova výroku o trvání, závisí, co bude trvání znamenat. Bergson upřesňuje, že pokud bychom se omezili na právě zakoušený prožitek, nejednalo by se o trvání. Přišli bychom o souvislost mezi nynějším a předchozími stavy. Ale o ni právě jde. Bergson proto říká, že naše já „organicky uspořádá“ minulé s přítomným, že vnímá různé tóny „jedny v druhých“, že se různé fáze času prostupují. Já, které má smysl pro trvání, není pasivní. Naopak žije v napětí, slyší minulé v přítomném. Neexistuje pouze v přítomnosti, ale udrží čas. Jistě můžeme na dění aplikovat mechanické (neorganické) rozčlenění, dělit melodie na takty a život na roky. Přitom ovšem přehlížíme, že specificky hudební nebo životní čas je určen svým měnícím se obsahem, nikoli stále stejnou formou. Tím, čeho se naše já má zdržet, když se má „nechat žít“, je umělé členění života, měření času. Jsme vždy součástí již probíhajícího životního procesu, výsledkem osobního zrání, který se každým dnem modifikuje. Bergson navrhl změnit pohled na čas, když za čas prohlásil prožívanou a podržovanou kvalitativní změnu, nikoli měřené uplývání. Tak chápu obrat „nechat se žít“. Nejde o pasivitu, o ztrátu kontroly nad životem. Spíš o pozornost vůči životu.
 
U Bergsona má svoboda počátek v prožívání: svobodní jsme tehdy, když jsme něčím zasaženi. To je celkem neintuitivní tvrzení. Jak může mít svoboda základ v pasivním vnímání něčeho, co na nás zvenčí či zevnitř působí?
 
Bergson zde uvažuje o tom, jak moc je naše zkušenost slasti a bolesti determinována vzruchem, který ji působí. Nijak nepopírá, že by slast a bolest měly tělesný původ. Naopak prohlašuje tělesné rozechvění za jejich nezbytnou součást. Jen tvrdí, že některé vlastnosti příčiny se nemusí přenášet do účinku: zatímco příčinu lze kvantifikovat, třeba měřit sílu tlaku na určitý povrch těla, účinek, totiž prožitek, je kvalitativní. Je to stav vědomí. V obecné rovině jde o vztah těla a mysli. Bergson tvrdí, že jedno působí na druhé, ovšem zároveň je jedno na druhé nepřevoditelné. To je dost blízko některým argumentům z novější filosofie mysli.
 
Co z toho tedy plyne pro pojem svobody?
 
Bergson skutečně tvrdí, že počitek je počátkem svobody. Počitek, třeba vědomí slasti nebo bolesti, se totiž vřazuje mezi přijaté působení a naši reakci na toto působení. Naše reakce pak není automatická, neboť se na ní podílí vědomí. Počitek je nejen výrazem tělesného stavu, ale zároveň naznačuje naše další chování nám samotným. A vyzývá nás k volbě. Bergson ale tuto úvahu o svobodě v Eseji dále nerozvíjí. K představě svobody jako volby se vrátí až ve své druhé knize Hmota a paměť. V Eseji definuje svobodu odlišně.
 
Pojďme ji přiblížit. Bergson v Eseji například píše: „Svobodou nazýváme vztah konkrétního já k činu, který vykonává.“ A dodává: „… když se pokoušíme uchopit sebe samé po výpravě do vnějšího světa, nejsou již naše ruce svobodné.“ Jak tomu rozumět?
 
Svoboda tkví ve vztahu já k činu. Přesněji řečeno: čím více čin vyjadřuje celek individuální osoby, její dosavadní životní příběh, tím méně je výsledkem okamžitých okolností a tím více je svobodný. Bergson nejen odmítá alternativní teorie svobody, ale především odmítá, že se problém svobody vůbec klade. Problém svobody vznikl omylem, přesněji řečeno záměnou: na svůj život jsme se naučili pohlížet jako na sled stavů, které lze pojmenovat, oddělit, ptát se, zda je mezi nimi navzájem, případně mezi nimi a vnějšími okolnostmi kauzální souvislost. Bergson je kritikem takto formulovaného problému svobody, který spojuje třeba s asociační psychologií J. S. Milla. U Bergsona je svoboda obrácením se. Jednak je obratem z aktuální přítomnosti k časovému celku individuálního života. Jednak obratem z vnějšku do nitra, ze společnosti k sobě samému. Z toho ovšem plyne, že svoboda, alespoň v Eseji, stojí v opozici k životu ve společnosti. Na to naráží druhý citát. Po výpravě do vnějšího světa zjišťujeme, že naše ruce již nejsou svobodné. Svůj vnitřní život máme popsat slovy, své činy máme vysvětlit druhým.

Obálka českého vydání Bergsonova eseje v nakladatelství Triáda
 

V Eseji najdeme krásnou pasáž o lítosti a pokoře. Lítost je prý „potřeba pokořit se, touha mířící směrem dolů“. Na té formulaci je zajímavé už to, že stojí na prostorové metafoře. Ostatně, autor spatřoval v jazyce médium prostorového vnímání. Jak přesně jazyk s prostorem souvisí?
 
Podobně jako prostor, jazyk je přístupný komukoli, je něčím společným. Navíc je pro Bergsona podobně jako prostor statický: konečný soubor daných slov, která máme k dispozici. Když se slovy snažíme vystihnout svůj zážitek, používáme něco obecného a statického pro popis individuální a pohyblivé zkušenosti. Něco takového se nikdy nemůže podařit. A přesto k tomu, abychom své zážitky vyjádřili pro druhé, nakonec musíme využít zejména jazyk. Můžeme ovšem kompenzovat statičnost a obecnost tím, že v něm pohyb individuálního prožitku napodobíme. Každý zážitek je pro Bergsona pohyb, změna, život. U Bergsona nic nepostojí.
Pasáž o lítosti a pokoře je příznačná. Používá prostorovou metaforu. Tomu se často nevyhneme. Zároveň naznačuje směr, pohyb, mluví o morálním citu lítosti jako o změně procházející několika stavy. Jazyk nejlépe funguje tehdy, když sugeruje změnu, navodí pohyb, který příjemce sdělení sám vykoná. Spisovatel je hypnotizér. Neříká, co se stalo, co si máme představit, ani co cítil autor. To vše je v jazykovém sdělení obsaženo a Bergson to myslím nepopírá. Ale jazyk podle něj především působí, že čtenář sám projde tím, co věta o lítosti říká. Dnes bychom mluvili o performativitě. Bergsonova doba objevovala hypnózu. Mluvit znamená hypnotizovat, sugerovat. Proto Bergson v Eseji říká, že umění se nám snaží city spíše vtisknout („imprimer“) než je vyjádřit („exprimer“).
 
Jazyk jako průvodní znak zespolečenštění člověka; dokonce jako jeho odcizení. Podle Bergsona se jazyk pojí s tím, jak opouštíme hluboké prožívání času ve prospěch jeho objektivního uchopení: „Máme tak před sebou stín sebe sama,“ píše. Nakolik je Bergsonův Esej společenskou kritikou? Jak ho číst v kontextu moderny?
 
Společenská kritika, přesněji řečeno kritika konformity, zde určitě je. A je něčím, na co v moderně opakovaně narážíme. Rousseau v rozpravě O původu nerovností mezi lidmi uvádí, že nutnost jedince uspět mezi ostatními vede k tomu, že mu více záleží na tom, kým se jeví druhým, než kým je. Důvodem rozdělení na skutečné (hluboké) já a já povrchní je i podle Bergsona nutnost existovat ve společnosti, existovat jako „stín sebe sama“. A našli bychom analogie třeba u Kierkegaarda, ve 20. století u Heideggera. Ani Rousseau, ani Bergson ale nezůstali u anti-sociální teorie jedince. Bergson ve Dvou zdrojích morálky a náboženství rozlišil společnost uzavřenou a otevřenou. Důraz na individuální nitro a kritika společnosti je ovšem výrazným rysem jeho raného díla, totiž Eseje. Je otázka, zda to Esej diskvalifikuje. Můžeme v tom vidět naivní romantismus, z něhož si nelze mnoho odnést. Ale lze v tom spatřovat objev váhy osobního času. Individuální čas života je látkou, z níž je každý z nás utvářen. Nedá se uspíšit ani zpomalit. Když váháme, není to proto, že máme nedostatek informací, ani proto, že máme slabou vůli. Obojí asi je nějak ve hře, ale váhání je také proces, v němž sami zrajeme a který chce svůj čas. Rozhodnutí musí uzrát — jako plod —, musíme se k němu „protrvat“.

Henri Bergson v roce 1920
 

Zdá se, že Bergson věří spisovatelům. Když mluví o sebeodcizení kvůli prostorové interpretaci trvání, volá na pomoc literaturu: „Když pak nějaký odvážný spisovatel roztrhne dovedně utkaný závoj našeho konvenčního já a ukáže nám, že se pod touto zdánlivou logikou nachází fundamentální absurdita […], chválíme jej, že nás poznal lépe, než se známe sami.“ Které literáty měl filosof v oblibě?
 
Bergson přímo ve filosofických textech používá příklady z literatury vzácně. Výjimkou je Smích, což je rozbor komična, který je naopak na rozborech literatury a divadla založený. Ale není úplně poznat, zda Bergson zkoumá díla, která měl v oblibě, nebo je to vše materiál, z něhož jen čerpá. Hlavní místo zaujímá klasická francouzská literatura 18. století, především Molière. Když v Eseji říká, že čin je svobodný tehdy, vyjadřuje-li časový celek dané osoby, odkazuje na postavu Alcesta z Molièrovy komedie Misantrop. Se vztahem Bergsona a literatury to je složité. Lze doložit vliv Bergsona na některé literární směry. Martin Hilský například zahajuje svou knížku Modernisté výkladem o vlivu Bergsona na britský moderní román. Je otázkou, zda existuje opačný vliv literatury na Bergsona, zda úvahy o trvání mohly být inspirovány literaturou. Osobně bych zde věřil svědectví, které předkládá Bergson v dopise Williamu Jamesovi. Vzpomíná na dobu, kdy se pod vlivem Herberta Spencera chtěl věnovat filosofii vědy a v otázkách vědomí měl blízko k materialistickým pozicím, které sám kritizuje v první kapitole Eseje. Traduje se příhoda, podle níž jej spolužáci na École normale supérieure žertem označovali za někoho, kdo přece nemá duši (když se kloní k jejímu materialistickému výkladu). Během krátké doby tento názor úplně přehodnotil. Při líčení této změny Bergson o literatuře nemluví. Tvrdí, že chtěl jako filosof vědy prozkoumat její základní pojmy, především pojem času. Shledal, že ústí do rozporů, například do Zenónových paradoxů. Proto navrhl pojetí času, které explicitně popírá, že by se skutečný čas dal počítat, a za jádro času označil kvalitativní proměnu. A jsme u trvání. Držíme-li se dopisu Jamesovi, cesta k pojmu trvání nevedla přes literaturu.
 
Zkraje Eseje se Bergson věnuje „estetickému citu“. Plynulost pohybu a také schopnost ji rozpoznat spojuje nejen s estetickým nadáním, ale i s etickým nárokem. Co souvztažnost estetického a etického citu říká o člověku?
 
Když sledujeme půvabný pohyb, jsme na rozdíl od trhaného pohybu schopni zhruba předjímat jeho další průběh. Jsme jím uneseni, jako by se přenesl do nás, byl nám sugerován a my jej vykonávali sami. Hudba, poezie, výtvarné umění i architektura jsou formy tělesné sympatie, sugesce, psychické nákazy. Estetický zážitek nabízí souznění, které překračuje rozdíly v čase a prostoru mezi umělcem a pozorovatelem (čtenářem, posluchačem). U obou probíhá podobný proces plynulé kvalitativní změny. Analogicky to platí o morálních citech. Procházejí kvalitativní změnou: chvíli litujeme, že se druhý dostal do neštěstí, pak si třeba uvědomíme, jak jsme rádi, že se to nestalo nám. A nato se nás zmocní sympatie a snaha mu pomoci spojená s pokorou. O veškeré vnitřní zkušenosti, nejen o estetickém či morálním citu, u Bergsona platí, že je to souvislá kvalitativní změna. Zároveň je zjevné, že Bergson uvažuje v protikladech: plynulé — statické, hluboké — povrchní, čas — prostor. Tyto protiklady mají hodnotové vyznění, přičemž dobro je na straně pohybu, změny, tvorby.
 
Jaké je podle Bergsona místo člověka v přírodě?
 
Člověk se od ostatních živočichů odlišuje intelektem, například schopností koncipovat abstraktní prostor a čas. Na druhou stranu sám tvoří součást živé přírody. Svoboda je u Bergsona vitálnost, životní energie, vzmach, élan vital. V Eseji je to ještě relativně v pozadí a čas jakožto trvání je spojován výlučně s lidským vědomím. Ale v Bergsonově Vývoji tvořivém je trvání vlastností života vůbec. Všude, kde něco žije, je otevřena kniha záznamů, do níž se zapisuje čas. Trvání jako přetrvávání minulého v přítomném je vlastností života vůbec, nejen lidské paměti, ale paměti jakéhokoli organismu. Bergson nepojímal rozdíl mezi člověkem a ostatní živou přírodou absolutně, uměl vyzdvihnout kontinuity. Také v tom směru zůstává inspirativní i pro některé současné autory.