Tak strnule jedineční

Příběhy jednotlivých zemí (nebo dokonce národů, pokud na existenci něčeho tak abstraktního věříme) se dají vyprávět odlišným způsobem. Někde bychom uspěli s popisem závěsných obrazů (jistě, mluvím o Francii), jinde bychom mohli příběh země vyprávět jako příběh jejího jazyka (Německo), víry (Polsko) nebo rozpínavosti (však vy víte, o kom mluvím).

Do českého zámku by ale žádný z těchto klíčů nepasoval. Přesto existuje způsob, jak příběh o nás samých vyprávět: jako příběh míst. Ano, stačí vyšlápnout si do zdejších borů a lučin, sebrat nějaké to strdí, a bude nám všechno jasné. Konečně!

Rádi se chlácholíme tím, jak jsme výjimeční. Česká tenistka se propinká do osmifinále, a „svět už se zatajeným dechem sleduje její spanilou jízdu“. Ne, nesleduje. Také jsme vynalezli kontaktní čočky. A to jako stačí?

Přesto je tu cosi, v čem opravdu jedineční jsme. Jde o stabilitu prostoru. Hranice českého království se po dlouhá staletí v podstatě neměnily. Zatímco zmíněné Německo bylo ještě nedávno rozdrobeno na stovky zemských, městských a církevních útvarů, zatímco Polsko bylo každou chvíli někde jinde, případně nikde, země české si jako za pecí trůnily za svými pohořími. Ano, občas jsme si něco ukousli, občas si ukousli jiní, ale při pohledu ze stratosféry jsou hranice nehybné. Ba co víc, naše hlavní město leží od nepaměti na mytickém soutoku Vltavy a Botiče. Právě proto je možné český příběh vyprávět jako příběh míst.

Čím je tato strnulost umožněna? Abychom to pochopili, musíme se bohužel vypravit za hranice. Bavorský Landshut je město velké zhruba jako Zlín, jeho historické centrum je rozlehlé skoro jako to pražské a svou ospalou středověkou krásou připomíná Telč. Bohatý je pak Landshut jako… No, nemusíme všude hledat vhodný domácí ekvivalent. Město nebylo na konci války zničeno jako drtivá většina jiných říšských sídel, takže na ulicích stojí originály. Jedním z hlavních lákadel je bazilika Martinskirche z přelomu patnáctého a šestnáctého století, jejíž věž byla v době svého vzniku nejvyšší cihlovou stavbou na světě — a toto prvenství si světe div se udržela dodnes. Kostel je otevřený, nehlídaný a fascinující. Za pět euro do kasičky si můžete vzít i malého průvodce. Nabízejí se různé jazykové mutace. Domácí němčina a dominantní angličtina jsou samozřejmé, v regálech můžete sáhnout i po verzi francouzské, italské, španělské, ruské a polské. A to je vše.

Českého návštěvníka se může absence českého slova dotknout. Pokud si chce utužit komplexy, vysvětlí si to odvěkým přezíravým postojem cizáků. Fuj, vždycky nám křivdili! Nebo jde o upgrade nápisů v německých obchodech z počátku devadesátých let dvacátého století „Češi, nekraďte tady“? Napsat něco takového dnes by bylo politicky nekorektní, ale pokud průvodce v češtině chybí, Češi neznalí jazyků nemají co ukrást, tedy nekradou. Chytré, že? Pokud je návštěvník pravicového smýšlení, pomyslí si snad něco o nízké kupní síle svých krajanů, pro něž nemá smysl vytvářet žádné extrabuřty. Realita je ovšem jiná. Ve skutečnosti jsme se právě setkali s největším historickým úspěchem české diplomacie, se zatajením faktu, že vůbec existujeme.

Stačí vylézt na sto třicet jedna metrů vysokou zvonici landshutského kostela, zaostřit směrem na východ, a spatříte štíty Bayerischer Waldu. Němečtí výletníci tím směrem pokukují, ale nikdy, opravdu nikdy je nenapadne položit si otázku, co vlastně leží na druhé straně hor. Češi jsou něco jako ilumináti, slušný člověk na ně nevěří. Nevědí o mně, tedy jsem, řekl by český filozof. Právě proto můžeme být tak úchvatně neměnní, tak strnule jedineční! V deseti dílech aplikované kartografie s názvem Vlastiběda se podíváme tomuto skrytému území na zoubek.