Rozšmikal jsem celý svět

Mirku, bibliografický údaj obvykle obsahuje informaci o počtu stran, ale tady by se spíš hodilo zeptat se: kolik tvoje nová kniha váží?

Je to porodní váha mimina… 3,6 kg.

Jak dlouho zvyky různých národů sbíráš? Co tě k tomu přivedlo?

Kupoval jsem v osmdesátých letech minulého století po antikvariátech staré časopisy z devatenáctého století. V rámci národního obrození se v nich hojně publikovaly starodávné obyčeje, lidové zvyky, pověry, pověsti a pohádky. Zvlášť mě zaujaly lidové pověry kolem léčení, hospodářství, bájných bytostí, jako byli vodníci, čarodějnice, šotkové a jiné „vykřičené osoby“. Okouzlily mě lidovou básnivostí. Začal jsem je cíleně vyhledávat v Národní knihovně, především v oddělení Slovanské knihovny, a půjčovat si knihy a časopisy do studovny. Tenkrát nebyly počítače, tak jsem hledal v šuplatech, což byl lístkový katalog, v kterém se orientovat nebylo vůbec snadné. Vlastně to bylo nesmírně dobrodružné hledání.

Vybavíš si ještě nějaký konkrétní objev?

Stalo se, že mi do studovny přivezli svázané sborníky vydané Královskou českou společností nauk, které po bezmála po sto letech měly ještě nerozřezané stránky. Musel jsem si od knihovníků půjčit žiletku. Připadal jsem si s nadsázkou, jako když ty knihy připravuji o panenství…

Není to tvoje první kniha na téma zvyků, spíš završení dlouholetého zájmu… 

Tehdy nebyly kopírky, takže jsem pilně přepisoval a nakonec z této práce vznikla kniha Černá slepice aneb Kterak se líhne bazalíček, jenž do domu štěstí přináší. Vyšla v nakladatelství Československý spisovatel jako prémie Klubu přátel poezie v roce 1991 v nákladu třicet tisíc výtisků. Kapitolu o léčení jsem pak rozšířil dalším vyhledáváním v knihovně Národního muzea. Zde jsem narazil na poklady, které zde shromažďoval úžasný národopisec Čeněk Zíbrt. To už kopírky byly, vesele jsem tedy kopíroval nejen vše kolem léčení, ale také podivuhodné zvyky především u slovanských národů. V roce 2005 jsem vydal v nakladatelství Argo knížku Kdo pije vlčí mlíko aneb Jak se léčilo za starodávna. Léčebné návody, pověrečné léčení, čáry, zaříkávadla od XIV. století do XIX. století. Pak už byl jen krok k tomu začít cíleně vyhledávat zvyky v národopisných knihách a časopisech, pročítat cestopisy cestovatelů, jako byl Emil Holub, Josef Kořenský, E. St. Vráz, ale i starší, jako Kryštof Harant nebo Marco Polo, vlastně až k Hérodotovým Dějinám. Dohromady mi to zabralo asi čtyřicet let.

Co tě u toho tak dlouho drželo?

V tom zaujetí národopisným materiálem mě držel především ÚDIV nad tím, jak se k sobě lidé chovali, jaké podivuhodné zvyky a rituály se na této planetě u různých národů vyskytovaly v souvislosti s nejdůležitějšími událostmi života od narození až do smrti.

Když jsem knihou o Vánocích listoval, připadalo mi, že to není kdovíjak povzbudivé čtení. Třeba kapitola, kde se shromažďují praxe týkající se žen, rodiny, manželství a nevěry, je přehlídkou krutosti. Jiné kapitoly zase přinášejí nepřeberné důkazy o lidské naivitě. Ty samozřejmě předesíláš, že nejde o antropologickou studii, protože zdroje těch svědectví jsou různé, ale stejně: nějaká zpráva o člověku to je, ne?

Když jsem dělal korekturu, tak jsem si říkal, zda je dobré ty hrozné věci, co si lidé v historii způsobovali, publikovat. Zvlášť k ženám se muži chovali spíš jako k otrokyním, prodávali je a směňovali za dobytek, za škeble, dokonce i za psí zuby. U mnohých kmenů se po svatební hostině na nevěstě vystřídali všichni svatebčané. U mnohých východních národů k pohostinnosti patřilo nabídnout hostu kromě jídla a pití též manželku. Nakonec jsem si řekl, že je dobře znát lidské chování, které se projevovalo ve zvycích, obřadech, ale i v pověrách. Psychoterapeuti, kteří vycházejí z analytické hlubinné psychologie C. G. Junga, pracují terapeuticky se „stínem“, s temnou stránkou naší psyché, a dobře vědí, že pro dosažení celistvosti a zralosti osobnosti je dobře nahlédnout i to, co se skrývá ve „stínu“ v našem nevědomí. Proto je užitečné se podívat i na temné stránky lidstva. Bohužel se ukazuje, že civilizační slupka je tenká: jakmile začne teror, válčené běsnění, probouzí se v lidech to, co primitivním lidem v pralesích po sta tisíce let pomáhalo k přežití: bojuj, nebo uteč, a to máme stále v genetické výbavě.

Vzpomeneš si na něco, co tě při sestavování té knihy zvlášť zaujalo, zarazilo nebo šokovalo?

Těch prapodivností a neuvěřitelností k ukroucení hlavy údivem bylo nespočet, ale asi tomu vévodí to, co popisuje Hérodotos v knize Dějiny aneb devět knih dějin nazvaných Músy. Král Dareios se zeptal Řeků, kteří pobývali na jeho dvoře, za jakou cenu by pojídali maso svých mrtvých otců; odpověděli, že za žádnou cenu. Pak dal zavolat několik Indů z kmene Kalatiů, kteří své zemřelé rodiče pojídají, a zeptal se jich, za jakou cenu by nechali svoje otce spálit. Ti vykřikli zděšením a vyzvali ho, aby se nerouhal.

To je dobré. V obsahu se čtenář dočítá také o vraždění na pohřbech nebo snědení nebožtíků. Odkud odevšud jsi ty zkazky čerpal?

U všech citací v knize je vždy uveden zdroj, to znamená víc než dvě stě knih, přečetl jsem jich samozřejmě mnohem víc. A dvě stě čtyřicet devět článků z časopisů devatenáctého století. Je samozřejmě na čtenářích, aby sami posoudili věrohodnost. Pokud bych použil a citoval vše, co mě zaujalo, tak by kniha vážila možná deset kilo…

Chápu to tedy dobře, že kniha je spíš mýtopoetickým než etnografickým portrétem lidstva?

Samozřejmě výběr zvyků do knihy souvisí i s tím, že píšu verše. Vnímám v těch podivnostech lidského chování cosi poetického, což souvisí s magickým myšlením, kterým si lidé odedávna vysvětlovali vše, nad čím jim zůstával rozum stát. Ostatně mě v mládí nadchla kniha prof. V. Vondráčka Fantastické a magické z hlediska psychiatrie a je velmi pravděpodobné, že mě nasměrovala na životní dráhu zdravotníka, protože jsem mimo jiné přes deset let pracoval jako zdravotní bratr na psychiatrické klinice, kterou V. Vondráček vedl až do sedmdesátých let minulého století.

Tvoje psychiatrická a arteterapeutická praxe je mimořádně zajímavá, ale na jiný rozhovor. Teď mi spíš řekni: Stejně jako u Komenského Labyrintu světa a ráje srdce jsou podstatnou částí knihy tvoje koláže. Dělal jsi je zvykům na míru, nebo jsi vybíral z už hotových věcí?

Všechny ilustrační koláže vznikly pro knihu, jsou dvoustránkové a je jich přes padesát. Pouze tři, které jsem dal za doslov, jsou přepracované starší ilustrace. Tyto tři koláže jsou jakýmsi mým poselstvím, snad i varováním. Domnívám se, že lidstvo se dostalo na hranu sebezničení. Děsí mě, že si lidstvo demokraticky volí za vůdce psychopaty. V ilustračním doprovodu knihy je důležitá „řeka času“, která začíná na obálce a prochází devíti dvoustranami ilustrací se skupinami lidí plujících na cifernících: jsou to výjevy od narození až do smrti. Nejvíce vypovídající je poslední dvoustrana na zadní předsádce, kde je moje vnímání času vyjádřeno symbolicky v jednotlivých obrazových scénách.

Zadní předsádka knihy

Vždycky jsem si představoval, jak tvoje minuciózní koláže vznikají. Že máš složky — kdysi fyzické, dnes v počítači — nadepsané: andělé, ďáblové, Adam a Eva, androgyni, víly a najády, ptactvo, stromy listnaté, stromy jehličnaté atd. Přiznej se, máš v těch složkách rozstříhaný celý svět?

Tak to jsi skoro trefil. Přes dvacet let jsem vystřihoval jednotlivosti do papírových složek a nyní mám dvacet let takové složky v počítači. Nedalo mi to a zkusil jsem to spočítat, což počítač skvěle umí…

Dobře, netipuju, ale jsem připravený divit se.

Mám v archivu 103 118 vlastních fotografií k použití na koláže. Naskenovaných a stažených obrazů z internetu je 168 265, z toho 68 157 rytin. Z těchto obrazů a rytin „vystřihuji“ jednotlivosti, tj. zvířata, lidi, ptáky, rostliny, kostry, knihy, bájná zvířata atd. Dávám je do tabulí 100 × 100 cm a těch tabulí mám 1143 v rytinách a 468 v barvě. Na každé tabuli je v průměru třicet výstřižků, to znamená 32 220 výstřižků, se kterými pracuji. Kolik jsem udělal digitálních koláží? To můžu jen odhadnout, protože je mám v mnoha složkách, snad kolem sedmi tisíc. Stříhaných koláží za dvacet let dva až tři tisíce, mnohé jsem znovu rozstříhal a recykloval. Celý svět jsem rozšmikal a „slepuji“ nové světy „podle Huptycha“.

Mě tvoje koláže provázejí většinu života, měl jsem je už ve svém dětském pokoji. Nikdy jsem se nezeptal: proč právě koláže?

Koláže jsem začal dělat začátkem osmdesátých letech minulého století. Bavilo mě číst životopisy malířů, zvlášť mě nadchla kniha Žízeň po životě, kterou napsal Irving Stone o osudu Vincenta van Gogha. Fantazie mi snad neschází, ale ruka nenamaluje, co bych si přál. Myslím, že Jiří Kolář nazval kolážisty bezrukými Rafaely. Koláže jsou pro mě — zrovna tak, jako to bylo u Jiřího Koláře — pouze pokračováním básnění…

Máš vlastně v životě ještě něco, co by s tebou zůstalo tak dlouho jako ty koláže?

Od sedmnácti let píšu verše, s kolážemi jsem začal kolem třicítky… Ženil jsem se v 27 letech, takže dcera Erika, která se narodila v roce 1980, je vedle mladší Kamily naší první společnou „koláží“, kterou jsme vytvořili spolu s manželkou ještě dřív, než jsem začal vystřihovat a lepit…