Být radikální znamená najít své místo

Cestou za vámi jsem potkal zaparkované ferrari s poznávací značkou THX J3SUS, tedy Díky, Ježíši. Je toto podle vás podoba radikálního křesťanství?

V tomto případě jde spíše o extrémní než o radikální podobu křesťanství. Slova extrémní a radikální znamenají každé něco jiného. „Nabušené“ auto s espézetkou na míru mi evokuje evangelium prosperity amerických evangelikálů. Což má ke křesťanství, jak je chápu, dost daleko. Na myšlence prosperity není nic špatného. Problém je v sobectví či narcismu, které jsou v rozporu s evangeliem. Prosperovat mají všichni. Radikalita evangelia spočívá v jeho otevřenosti vůči druhým. Autoři a autorky v mé knize jsou radikální právě v této otevřenosti, ve snaze vyjít ze sebe směrem k druhému. Modlit se za bourák a co nejvíc peněz… Raději bych, kdyby ten člověk investoval do pomoci druhým.

Jsou si autorky a autoři, o kterých píšete, ve své radikalitě navzájem podobní?

Většina z nich nehovoří o tom, kým je Bůh, nepopisují strukturu dogmat a fundamenty teologie. Nebudují systém. V tom smyslu navazují na to, čemu se říká negativní teologie, která spíš než by říkala, jaký je Bůh a čemu věřit, říká, čím Bůh není. Rozrušují zažité systémy a mechanismy víry. Když se budu snažit najít, co je autorkám a autorům společné, pak je to návrat k biblickému pojetí dějin. Stvoření není ukončené, ale děje se a my na něm máme svůj podíl. Někteří z nich mluví o hebrejském kořenu křesťanství.

Návrat ke kořenům je téma, které je minimálně od reformace v šestnáctém století v církvi neustále přítomné. Existuje podle všeho legitimní nárok, aby se církev stále reformovala. Jak je to s teologií ve vaší knize?

Je pravda, že kniha je zaměřena hodně na reformované myšlení. Radikální tendence, které jsem se v ní pokusil shrnout, však existují také v katolické církvi a teologii, především jde o teologii osvobození. To je velké téma a v církvi stále kontroverzní. Zasloužilo by si poctivou a komplexní monografii, kterou by měl napsat někdo s patřičnou teologickou kompetencí. Mým oborem je religionistika, já spíše mapuji. Rozhodl jsem se je proto nakonec vynechat.

Má to i osobní příčinu. Pocházím z prostředí, které bychom nazvali kulturně křesťanské. Část mých blízkých byla v dětství pokřtěna, doma jsme slavili křesťanské svátky. Náboženská symbolika byla součástí našich životů, ale neznamenalo to, že jsme věřící. Takový ten český „něcismus“ hraničící s ateismem. Většina mých věřících přátel včetně kněží jsou z římskokatolické církve, navíc jsem vyrůstal v Brně, jež je výrazně katolické. Knihu o radikální teologii jsem proto bral jako průzkum terénu, jejž jsem doposud pozoroval spíše z uctivé vzdálenosti — proto jsem se metodicky držel katolicismu co nejdále. Do toho vstupuje židovství, konkrétně Martin Buber. Tomu se věnuji řadu let, což je poznat i z této knihy. Proto spojuji radikalitu s dialogem.

Radikalita označuje kořen, z něhož vycházíme, ale i kořen ve smyslu lidské osobnosti. Věříme-li, že jsme stvořeni, není to popírání evoluce, ale že každý z nás má na světě nějaké místo. Roli, pozici, východisko. Úkol! Radikalita, jak ji chápu, znamená, že to své místo najdeme.

Je to jako ten kříž: vertikální trám nás pojí se zemí a nebem, odkud a kam míříme, to je ta radikalita, a horizontální rozpíná ruce k druhým, k jinakosti, třeba i k nepřátelům. To je otevřenost, dialog. Moje výchozí pozice ve víře mě myslím k propojení těchto dvou dimenzí předurčila. Nemohl jsem se prostě spolehnout na pohodlnou tradici. Žádná nebyla. Proto to otevřené hledání.

Pojďme ke konkrétním jménům. Když shrnujete přínos německé protestantské teoložky Dorothee Sölle, dost překvapivě píšete, že dnes nepotřebujeme ani tak odolnost, rezilienci, jako spíš rezistenci. Co tím myslíte?

Řekněme, že Ježíšova zvěst a příběh nejsou o tom, zabydlet se v tomto světě a snažit se přijímat proměny společnosti, ekonomiky nebo životního prostředí. Naopak je třeba vytvářet protitlak. Ne proto, že jsou nám změny nepříjemné, ale že odporují Ježíšově zvěsti.

Nemám nic proti pěstování odolnosti, jen se z toho dnes stalo módní a politicky zneužívané slovo, které ve výsledku odvádí pozornost od nutných strukturálních změn. Ježíš neučil smířit se s podmínkami lidského života, ale žít s vědomím, že z tohoto světa nejsme. Rezistence neznamená jen umět říkat ne, ale značí i spolupráci na procesu stvoření, který není ukončený. Neseme zodpovědnost za podmínky našich životů.

Zároveň citujete také křesťanského anarchistu Jacquese Ellula, který odmítá jakékoli spojení s mocí jako nebiblické. To zní spíše jako duchovní by-pass, manicheismus a útěk ze světa než jako životaschopná teologie. Není to třeba tak, že jako docent na vysoké škole jste rovněž člověkem moci?

Já jsem privilegovaný, vím to. Žiji v Praze, mám vzdělání, kulturní kapitál… To měl i Ellul. Pokud bychom to chápali takto manichejsky, šlo by o extrémní pozici. Navíc pokryteckou. Znovu jsme u rozlišení mezi radikalitou a extrémem. Radikalita je založena na kritickém přístupu k sobě samému, jenž produkuje integritu. Moc se mi líbí, co se říká v různých meditačních technikách, že člověk má mít svou home base, domácí základnu. Dech, ke kterému se vracíme. Radikál může být otevřený právě proto, že se má kam vracet. Extrém naproti tomu znamená vychýlit se tam, kde už otevřenost není možná. Extremista od sebe utíká pryč. Ztrácí dech.

Absolutní odmítnutí jakékoli moci je v tomto smyslu extrém a faleš. Každý člověk požívá nějakou moc, už když se mu třeba narodí dítě, má nad ním moc jako rodič. Ellulovy výroky je třeba chápat jako kritiku moci, metodické varování před ní. To neznamená, že žít tímto způsobem je možné. Jen je třeba brát v potaz anarchistické heslo „moc korumpuje“. A biblické „máme jen jednoho krále, lidé se mu nesmí stavět na roveň“. Ellul rozvíjí křesťanský anarchismus, ale nemyslí tím společnost bez moci. Anarchismu rozumí jako metodě, jak žít v tomto světě a politicky pracovat — bez podílu na soutěži politických stran, boji o moc, autoritativních režimech.

Konkrétně to dokládá ve své knize nazvané Násilí. Ježíšova výzva k nenásilí podle Ellula neznamená podlehnout iluzi, že člověk může být mírumilovný tvor. Je to imperativ neustále působit proti násilným a mocenským tendencím a upozorňovat, že násilí je špatné. Někdy může být i nástrojem obrany či emancipace. Ale křesťané by podle něj neměli nikdy stát na straně silných, mocných a vítězů. Naše místo je po boku vyloučených, zapomenutých, bezhlasých.

Ellul své přesvědčení dokládá biblickým podobenstvím z Knihy Soudců o tom, jak si stromy volily krále. Podle mě zde Ellulův anarchistický výklad nesedí; podobenství nemluví o nelegitimitě moci jako takové, ale že se o ni často derou ti, kdo s druhými nemají nejčistší záměry. Jakou důležitost přikládáte práci s texty Bible?

Velkou, samozřejmě. Ale škála přístupů, jak se dá přistoupit k interpretaci Bible, je široká. Řekněme, že jde o určitý druh interpretační licence, která však má své hranice. Jako vystudovaný religionista mám k biblickým textům kritický vztah, ale samozřejmě ne tak detailní jako biblisté, kteří těm textům rozumějí do hloubky. A také je chápu jako produkt své doby. Jsem v tom směru asi tolerantnější. Je ale pravda, že u Ellula jsem měl dojem, že si s texty někdy zahrává velice volně. Avšak celkové vyznění je podle mne stále v souladu s evangelii.

Abychom jen nekritizovali teology. Co je z pohledu radikálních teoložek a teologů zastoupených ve vaší knize největší problém současných tuzemských církví?

To nejméně ježíšovské je dnes asi trvání na kategoriích, strukturách a stereotypech, které jsou historicky determinované a přispívají k tomu, že sami sebe utiskujeme. Mám na mysli třeba koncept „tradiční“ rodiny. To nelze chápat jako biblicky zakotvené dogma. Je to koncept starý pár století, už ve středověku rodina znamenala něco jiného než dnes. A co teprve v jiných kulturách. A když čtu evangelium a pavlovské listy, nacházím spíše výzvy k obezřetnosti před touto institucí…

Vadí mi na tom hlavně dogmatičnost. Určitá sociální forma, vzniklá v určitém sociálním kontextu, se najednou stává nástrojem neporozumění a nenaslouchání lidem, kteří zažívají svět jinak. Píše o tom třeba Theodore W. Jennings, i proto jsem jej do knihy zařadil. Křesťanství se podle mne nemůže vázat na nějakou dějinně omezenou představu o tom, co je správná podoba lásky. Ztrácíme tak svobodu. Láska má být přece otevřená, univerzální, bezpodmínečná!

Existuje pokušení katolického integralismu nebo amerických evangelikálů stát se vlivnou menšinou a diktovat společnosti svá přesvědčení. Je radikální teologie obranou proti pokušení k moci?

Toto téma mě intenzivně zaměstnává, především proto, že za největší problém ve vztahu člověka ke světu považuji vytváření pevných mřížek, které na svět přikládáme a podle nichž i jednáme. Mřížky si samozřejmě musíme vytvářet, nelze žít jinak. Ale spíše než pevné, věčné ocelové mříže by to měly být dočasné pomůcky, které se organicky mění. Nikoli podle společenské objednávky nebo podle toho, kdo je právě u moci a podobně. Mění se na základě setkání s druhým, s jinakostí, s utrpením. Klíčovým momentem je dialog, což může znít velice idealisticky, ale i podle mé praktické osobní zkušenosti se takové nastavení vyplácí. Jako mechanismus, jímž si upravujeme vlastní pohled na svět. Tvář druhého, řečeno s Lévinasem.

Nelze tvrdit, že liberalismus, komunismus či konzervativismus je božím zřízením, píšete v doslovu. „Bůh vyzývá k neustálému dialogu a přehodnocování.“ Je toto hlavní téma vaší knihy?

V politické rovině je to skutečně tresť toho, co jsem knihou chtěl říct. Souvisí s mřížkami, o kterých jsem mluvil. Slovo strach se mi těžko říká, protože se snažím nebát — ale mám opravdu strach z toho, jak vytváříme konflikty tím, že jsme oddaní politickým ideologiím. To je přece blasfemie! Ať už je to liberalismus, konzervativismus, nebo něco jiného. Jsou to všechno dočasné nástroje, které je třeba podrobovat kritice. A nebát se.

Namísto toho, abychom řešili, zda žijeme ve skutečně demokratickém světě, jestli je naše společnost spravedlivá a svobodná, odkládáme kritický rozum na oltář politických ideologií. A to včetně liberalismu, který se mylně chápe jako jediný neutrální, objektivní názor na demokracii. Demokracie je křesťanský ideál, pokud tím myslíme svobodné a rovné podmínky, umožňující řídit společnost společně, budovat dialogické vztahy a spravedlnost… Tedy otevírat v té nelítostné realitě prostor pro lásku ve všech jejích podobách. Což, uznávám, už zní dost zprofanovaně.

Záleží, co se tím míní. Papež František nedávno napsal, že tématem budoucnosti je to, jak zacházíme s jinakostí druhých. Mluví dokonce o politické lásce, což je pojem vycházející z Aristotela, abychom se kvůli rozdílům navzájem nepozabíjeli.

Přesně tak. František otočil diskurz v katolické církvi. Ale my nepotřebujeme vůdce, který by přišel a změnil církev. Je to na nás všech. Proto vnímám radikalitu spíše jako osobní cestu. S nadsázkou si půjčuji od jednoho svého kamaráda označení „být křesťan na volné noze“. Neulpívat na strukturách, třeba i církevních. Žít víru jako dialog. Jak svůj osobní s Bohem, tak s lidmi kolem mě, ať už jsou věřící, nebo nevěřící. A stejně jako Buber, Ellul, Sölle a další lidé z mé knížky v sobě nosím naději, že pokud budeme všichni radikálové, spojující otevřenost s integritou, dosáhneme i politického ideálu demokracie. Protože spolu budeme schopni mluvit, žít a pracovat. A milovat se! ●