Pokud se vzdáme představy, že by nás psaní mělo zasáhnout, prohráli jsme

Skôr než abstraktnejšiu lyriku vo vašom víťaznom cykle básní Maminka nachádzame veľmi všedné reálie súčasnosti — prozaicky každodenné výjavy z imigrantského aj osobného života, jedlá, prácu, výhľad na Tesco za oknom. Do akej miery je pre vás v poézii dôležitý príbeh?

Obecně nijak zvlášť. Zmíněnou abstraktní lyriku čtu rád. Pokud tedy nenabudu dojmu, že se někdo snaží mluvit nesrozumitelně, aby to vypadalo jako poezie. Sám se ale bez příběhu zjevně neobejdu. Vždycky pro mě byla důležitá situace, která se náhle nebo naopak pozvolně a nepatrně promění nebo jen pootočí. Aby se to ale mohlo stát, musí být alespoň do nějaké míry čitelná, srozumitelná. A v tomhle smyslu jsou prozaické postupy prostě čtenářsky přívětivější. Cyklus, o němž se bavíme, vlastně vznikl tak trochu jako poznámky k něčemu většímu. Záhy jsem ale zjistil, že kratší útvar mi umožňuje jít mnohem rychleji k věci a nechat jen to nejdůležitější.

S povedaným súvisí aj takmer úplná absencia klasických básnických prostriedkov; poetika textov vzniká skôr z celku, z atmosféry, z jednotlivých mikrovýjavov. Čím vás tento typ písania oslovuje?

Tuším, odkud ta otázka přichází, ale na klasické básnické prostředky nevěřím. Už kvůli tomu, že z pedagogické zkušenosti vím, jak je obtížné vykořenit představu, že báseň se musí rýmovat nebo obsahovat figury a tropy. Nemusí nic. Pokud daný prostředek neplní svou funkci a text si o něj neřekne, je to jenom cinkrlátko, kterého se rád zbavím. Jazyk je ze své podstaty metaforický, takže nemám potřebu kupit efekty. Už tak máme potíže se dorozumět. Jedním dechem ale musím dodat, že součástí cyklu byl původně i jakýsi dopis, který se právě tématem obraznosti a dorozumění zabýval. Je napěchovaný metaforami. Nebyl ale hotový, takže jsem ho nezařadil. A nejsem si jistý, že ho chci kdy uveřejnit.

Cyklus zároveň môžeme čítať ako záznam zo života pracujúcej triedy a migrantskej skúsenosti v západnej Európe (konkrétnejšie vo Veľkej Británii). Aj v súvislosti s intenzívnymi debatami o angažovanej poézii, ktoré v českej — a v menšej miere aj slovenskej — literatúre pred niekoľkými rokmi prebiehali, ma zaujíma, ako o spoločenskom rozmere písania uvažujete vy ako autor?

Celá ta debata o angažovanosti mi připadá celkem úsměvná. Zjednodušeně řečeno vychází z lokálního historického vývoje, kde se společenská relevantnost stala protikladem postmoderní literární hry, která nese punc svobody. Na druhou stranu bylo zjevně potřeba tento nárok, moct se kriticky vyjadřovat ke společenskému dění, v našich podmínkách proti některým kritikům znovu vybojovat. Jsem vděčný, že jsem u toho nemusel být. Společenský rozměr byl v každém případě pro literaturu vždycky podstatný a já ji nedokážu vidět jakkoli izolovanou. Za viníka téhle zbytečné debaty rád trochu poťouchle považuju strukturalismus, respektive jeho vyznavače. Určitě je důležité dívat se na to, jak je text udělaný, ale myslím, že by nám měl být schopný říct něco o světě a o nás samých, jakkoli banálně to zní. Pokud se vzdáme představy, že by nás psaní mělo zasáhnout, třeba právě tématem, které si vybírá, prohráli jsme.

Vo svojej literárnovedeckej práci sa venujete thanatografiám — teda písaniu o smrti a trúchlení. V našom kontexte ide o veľmi málo známu a diskutovanú oblasť. Čím je pre vás podnetná?

Asi právě tím, že se věnuje skutečnosti, kterou si naše společnost zvykla zastírat. Smrt a truchlení ale zasluhují pozornost. Vlastně mě fascinuje, jak jsme dokázali smrt znásilnit a jak ji zneužíváme. Detektivky a všelijaké true crime podcasty a seriály patří dnes k nejpopulárnějším žánrům, ale o té fádní skutečnosti, jakou obyčejná smrt je, nechceme slyšet. Thanatografie představují marginální žánr — a přitom zpravidla začínají stejně jako detektivka něčí smrtí. Na literárněvědné rovině mě zajímá, jak psát o skutečnosti, před níž máme sklon spíš oněmět. Ale i to je, jak se zdá, jen postoj určité epochy, totiž té moderní. Téma je pro mě důležité i osobně a souvisí to se zmíněným společenským kontextem. Nechci před ním zavírat oči. Ale stejně tak nemíním smrt estetizovat nebo glorifikovat.

Samostatnú básnickú zbierku ste ešte nevydali, pripravujete však básnický debut. Bude cyklus Maminka jeho súčasťou? Pôjde o klasickú zbierku, alebo skôr básnickú knihu, ktorá bude podobne ako ocenený cyklus sledovať jednotnú líniu?

Maminka součástí nebude. Je ale možné, že s ní ještě v nějaké podobě budu pracovat. Básně v připravované knize bude pojit volná, mnohohlasá vyprávěcí linie. Jinak se ale texty v knize od básní v cyklu nápadně liší. Myslím, že jsou na první pohled mnohem agresivnější a zlomyslnější. Ale asi to bude taky proto, že o lásce nedokážu psát napřímo. Většinou z toho pak vyleze nějaká blbost.

Rozhovor původně vyšel ve slovenském časopise Knižná revue 12/24.