O české kultuře nemají v bývalém Západním Německu žádnou představu

Jaká byla tvá cesta k českému jazyku? Co stálo za rozhodnutím věnovat se odborně i profesně překladu z češtiny?

Bylo to něco mezi náhodou a zvědavostí. Po maturitě jsem strávila rok v Brně jako dobrovolnice. Během toho roku v Česku jsem se rozhodla, že to s češtinou zkusím, a později jsem šla v Německu studovat slavistiku. Součástí toho oboru byly samozřejmě i jiné jazyky, jako ruština a polština, stejně tak literární věda.
Překladu jsem se začala věnovat koncem studia, zkusila jsem si tehdy přeložit krátkou prózu a během toho jsem zjistila, že je to strašně zajímavá práce, že je hravá i vědecká. Člověk má pocit, že to vlastně jaksi nejde, a ono to nakonec nějak jde. Věděla jsem, že zkrátka nemůžu skončit, že chci vědět víc a že se to chci naučit. Pak to ještě pár let trvalo, než jsem s překladem začala. Věnovala jsem se mu už během doktorátu, kde byla translatologie i tématem mého výzkumu.

Všechny texty, které jsi přeložila, spojuje lyričnost a v mnohém mají blízko poezii. Chápu to správně, že je pro tebe poezie něčím jako kompasem? Tedy jestli je poetičnost textu a zároveň poezie jako žánr ústřední, co se týče výběru knih, které překládáš?

Ano, je to tak. Překlady z poezie to u mě celé tak nějak začalo. Na začátku kariéry jsem začala spolupracovat se Psím vínem, jehož šéfredaktorem byl tehdy Ondřej Buddeus, který sám z němčiny překládá a inicioval spolupráce s německou stranou. Poezii navíc sama hodně čtu a taky ji píšu, ovšem málokdy ji publikuji. S kamarády máme takový spolek, kde se nepravidelně setkáváme, píšeme a mluvíme o tom. Překládání poezie i její psaní je pro mě vždy prostor, kde se lidé setkávají, kde je komunikace a vzniká často i něco dalšího, jako je třeba hudba. Ráda taky chodím na festivaly poezie.

Vybíráš si sama, co budeš překládat, nebo přichází iniciativa k překladům z češtiny ze strany nakladatelství?

Obojí. V rámci prózy a literatury pro děti to byly v posledních letech převážně zakázky nakladatelů, kteří si projekty vybrali sami, často třeba pomocí agentů. To pak mám na výběr v tom smyslu, že můžu na nabídku kývnout, nebo ji odmítnout. U poezie je to trochu složitější, ale nějaké iniciativy tu jsou, například v rámci Festivalu poezie vycházejí publikace a Drážďanská cena lyriky taky vydává básně i s překlady. Nejsou to přímo vydavatelství, ale určitá snaha tu existuje. Samozřejmě by bylo dobré, aby takových iniciativ bylo víc.
Všeobecně se dá říct, že se lidé v Německu o Českou republiku a její kulturu příliš nezajímají. Zlepšuje se to, ale velmi pomalu. Lidé žijící v bývalém Západním Německu často nemají o české kultuře vůbec žádnou představu.

Taky jsem se v Německu setkala s řadou předsudků a mylných představ, co se Česka týče. A i tady v Lipsku, které leží v bývalém východním bloku. Je to paradoxní, protože geograficky jsme sousedé a existuje mezi námi tolik historických vazeb. Nepůsobí tedy trochu exoticky, že se zabýváš právě češtinou?

Ano, i když má zkušenost je, že jiné reakce přicházejí od lidí, kteří se narodili ještě v NDR. Ti mají ještě nějakou představu, jejich paměť pracuje s určitými obrazy, je tam třeba i vztah k Česku, někteří tam už párkrát byli. V odborném světě jsem ale docela exotická, to je pravda. Když jsem studovala, téměř nikdo si nezvolil češtinu jako hlavní jazyk, převažovala ruština a polština, což může být taky způsobeno tím, že v severní části Německa je víc Poláků i Rusů. Když jsem pak nějakou dobu pracovala v Bavorsku, byl tam o českou literaturu větší zájem. A totéž se dá tvrdit o Vídni.

Sleduješ dění na české literární scéně?

Sleduji literární časopisy a snažím se do Česka pravidelně jezdit. Samozřejmě mám vždy pocit, že to dělám nedostatečně. Cestování mi v udržení přehledu hodně pomáhá. Strávím vždy třeba měsíc v Praze či v Brně, chodím na čtení, setkávám se s lidmi, dostávám doporučení na knihy. Od doby pandemie, a co se mi narodila dcera, jezdím už bohužel míň…

Jsou pro tebe v něčem určující literární ceny, jako je například Magnesia Litera? Rozhoduješ se podle nich?

Vždy se podívám, kdo Magnesii Literu vyhrál, ale většinou se ještě zeptám svých přátel, jestli je to kniha, kterou by mi doporučili. Ceny mají určitě svou váhu, už třeba tím, že něco vypovídají o české společnosti. A samozřejmě člověk tak může objevit zajímavé věci, protože nemá čas číst všechny ediční plány, nehledě na to, že nějaká nakladatelství ani nezná.

Čím se současná česká a německá poezie liší a co ji podle tebe naopak spojuje?

Můj dojem je, že se k sobě přibližují a v mnohém se podobají. Často se objevují témata digitálního světa či reflexe vlastního psaní. Což mi přijde zajímavé vzhledem k tomu, o čem jsme mluvili, tedy že kulturní dialog mezi Českem a Německem spíš zaostává.

Když jsi překládala básnickou sbírku Luboše Svobody Manuální práce, psala sis deník, který posléze vyšel jako literární esej. Je běžné, že tě poetický text motivuje k psaní esejistických textů?

Vlastnost poezie je, že dokáže rozvířit myšlení. Musím říct, že jsem text napsala, protože mě oslovili, konkrétně Toledo-Programm německého fondu pro překladatele DÜF. Až během psaní jsem zjistila, jak je to smysluplná činnost, protože během překládání vzniká tolik myšlenek, tolik aspektů celého procesu, verzí, které hned zase mizí. Je dobré si proces uchovat, abych si i já později mohla vzpomenout, že kromě výsledného tvaru existovalo ještě mnoho jiných nápadů.

V eseji mimo jiné píšeš, že kromě rytmu jazyka jako takového hraje roli i rytmus tvého překládání, rytmus tvých dnů nebo tvá momentální nálada, a tak kromě převedení textu z jednoho jazyka do druhého zde existuje i prostor pro tvou improvizaci a tvé pocity.

Ano, baví mě ten hravý prostor, který vzniká. Hravý a trochu záhadný. Někdy nedokážu říct, co se stalo a proč. Samozřejmě se snažím mít svá rozhodnutí podložená, ale něco vždy zůstane záhadou.

V eseji dále píšeš: „Překládám na základě svého bytí ve světě, v němž jsem vyrostla, probudila se, probouzím se každé ráno, a na základě důvěry v něco, co musí být sdělitelné mezi lidmi ve vší jejich rozmanitosti. (…) Vždy se od nich (autorek/autorů) distancuji a odstup, cizí prostředí, je dokonce základním modem.“ Mohla bys to rozvést?

To, čím jsem se v této eseji zabývala, naráželo i na v té době probíhající diskusi, která vznikla na základě vystoupení Amandy Gorman na inauguraci Joea Bidena. V Evropě se poté řešilo, jestli její poezii může překládat někdo s úplně jinou životní zkušeností a kdo by pak měl takovou zakázku dostat. dospěla jsem k tomu, co je základ mého překládání. Vždy se ocitám v cizím světě a sama jsem v něm někým cizím.
Myslím si ale, že obojí může být prospěšné. Buď máš podobné životní zkušenosti a dokážeš se dobře vcítit, anebo máš větší odstup, který podnítí vznik něčeho nového.
Osobně to mám tak, že během překládání jsou fáze, kdy se od textu odcizuji, hledám si v celém procesu svou autonomii a objevuje se i naštvání, kterým pak procházím. Začala jsem z nadšení z textu, ale v jednu chvíli potřebuji být i sobecká a odvážná.

Ve své odborné publikaci Übersetzungsbewegungen. Zum Verhältnis von Literaturübersetzung und Nation (Překladové pohyby. Ke vztahu literárního překladu a národa), za kterou jsi letos obdržela Cenu Otokara Fischera, ses zabývala otázkou vztahu překladu a národních identit. Proč právě toto téma?

Už během studia evropských dějin jsem se zabývala 19. stoletím jakožto důležitou dobou pro konstrukt moderního národa v Evropě. Pak jsem četla knížky o kulturních dějinách a roli literatury v budování národů a všimla jsem si, že se o překládání málo přemýšlí v kontextu. Jakou roli hrály překlady v době, která kladla důraz na původnost národa a národní umění? Říkala jsem si, že literatura je vlastně oblast, v níž pořád přemýšlíme národně, třeba když se podíváme na běžné dějiny literatury.

Co jsi z češtiny naposled překládala?

Tento rok mi knižně vyšly Sebrat klacek od Petra Borkovce, Ruka: Kompletní průvodce od Magdy Gargulákové a Kolo od Ondřeje Buddeuse, což je nejnovější kniha, na které jsem pracovala ještě tento rok. Už dřív jsem taky překládala knížky pro děti, které se věnují jednomu tématu tak dopodrobna. U takových knih je důležité, aby informace byly opravdu korektní, což zahrnuje důkladné rešerše, a v případě Kola to nebylo vůbec jednoduché. Celý systém toho, jak jsou pojmenovány jednotlivé části kola, se mírně liší. Další potíž u takových knih jsou hravé slovní přístupy, které každý jazyk nabízí. Například kolo jako bicykl v němčině není současně něco jako kruh nebo okruh. Snažím se tedy ve stávající struktuře knížky přijít se slovními hříčkami v němčině, tady například Gefährt a Gefährte. Mimochodem tuhle jazykovou hru často citovali v německých recenzích, aniž by se vůbec zmínili o tom, že je to překladatelský výtvor.

A co právě teď čteš?

Teď zrovna čtu román Da waren Tage od Luny Ali, což je německá autorka původem ze Sýrie. Taky jsem teď četla hodně dobrou německou poezii — Nach Eden od Daniely Seel, což je jedna báseň, jež se dá zároveň číst i na části. U té jsem vyloženě nemohla přestat číst. A z české literatury čtu Ondřeje Škrabala a jeho Druhé Německo.