Autofikce záměrně znejišťuje

Zuzano, tvoje kniha se objevila v době, kdy se už i v Česku pojem autofikce skloňuje v každé druhé kritice. Jak to máš ty — vyčerpala jsi tou monografií téma, nebo spíš sebe?

Určitě jsem nevyčerpala téma — už jenom proto, že nejde o jedno ucelené téma, ale o opravdu širokou problematiku, která se větví do nejrůznějších oblastí spojených nejen s literaturou a dalšími médii, ale také s obecnějšími otázkami například po tom, co tvoří naši osobní identitu, jak uchopujeme vlastní zkušenost nebo jak chápeme pojmy jako „pravda“ či „skutečnost“. A doufám, že jsem nevyčerpala ani sebe. Ale v jednom ohledu vlastně asi ano — vyčerpala se moje chuť zabývat se tím, co je nebo není autofikce. Cítila jsem potřebu ten pojem českému publiku trochu osvětlit, proto se jedna kapitola knihy věnuje různým přístupům k autofikci a pokouší se o smysluplnou definici. Proces psaní pro mě byl cenný, sama jsem si díky němu leccos ujasnila. Ale ačkoli vím, že by se tyto teoretické debaty daly vést ještě dlouho, chtěla bych se posunout od snah o vymezení pojmů spíše ke sledování rozmanitých projevů současného psaní o sobě a funkcí různých postupů a strategií, hlavně ve vztahu k širším sociokulturním okolnostem, ke společenským normám a ke konvencím vyprávění o životě.

Zmínky o autofikci dnes skoro povinně provázejí výhrady. Mluvčí často uvozují: „Já to slovo nemám rád, ale…“ Někdy mi připadá, že se vůči tomu termínu ohrazujeme dřív, než jsme mu opravdu porozuměli. Jak autofikci rozumíš ty?

Souhlasím, že je termín dnes nadužíván, ale to podle mě neznamená, že by byl k ničemu. V knize používám metaforu kluzkého úhoře — autofikce je pořád v pohybu, a když už si člověk myslí, že se mu podařilo ji uchopit, zase vyklouzne. V průběhu svého bádání jsem se s touto rozkolísaností smířila a začala ji vnímat jako nedílnou součást celého konceptu. Jako zásadní a asi nejzajímavější rys literární autofikce totiž vnímám to, že se dynamicky vztahuje k zavedeným způsobům a vzorům vyprávění o sobě a o vlastním životě v daném historickém okamžiku; reaguje samozřejmě také na vývoj literárních forem a šířeji celé mediální krajiny. A právě tyto aspekty života ve společnosti v posledních desetiletích procházejí turbulentními proměnami.

Ale abych se dostala k odpovědi na tvou otázku: autofikci chápu jako formu vyprávění, která záměrně znejišťuje čtenáře v tom, zda předkládaný příběh vnímat jako fikční, nebo jako faktuální.

Dává z literárněteoretického pohledu smysl mluvit a autofikci jako o žánru, jak se často děje?

To je otázka spíše na někoho, kdo se zabývá teorií žánrů, moje odpověď bude v tomto ohledu spíše laická. Může to dávat smysl například jako pomůcka pro čtenáře, kteří by třeba jinak nevěděli, co si s daným textem počít. Ale myslím, že je potřeba vyvarovat se snahy ten žánr fixně vymezit. Autofikce může nabírat velmi rozmanitých podob, takže je myslím skoro nemožné přijít s definicí, která by některé z nich nepomíjela a jiné naopak nevyřazovala příliš striktním kritériem.

V tomto smyslu píšeš, že spíš než tvrdá kategorie autofikce dává možná smysl měkčí pojem autofikčnost. Míní se tím soubor znaků, které se mohou vyskytovat v nejrůznějších typech textů…

Ano, zdá se mi užitečnější pojímat autofikci — nebo tedy autofikčnost — jako strategii, která se může objevit napříč různými žánry i médii a může zaujímat různě důležitou roli ve vztahu k celku — tj. některé texty jsou výrazně „autofikčnější“ než jiné. Autofikčnost se může objevit na jedné straně v dílech, která lze číst převážně jako přiznaně autobiografická, přičemž autofikční postupy fungují jako estetické ozvláštnění či jako způsob, jak efektivněji vyjádřit komplexnost vlastní zkušenosti či reflektovat pocity i potíže, které sepisování vlastních vzpomínek přináší — například když Annie Ernaux mluví o svých dřívějších verzích ve třetí osobě, jako by to byla jiná osoba, od níž se však nemůže zcela odstřihnout. Na druhé straně nacházíme autofikční prvky i v jinak jednoznačně fikčních textech, kde neslouží komunikaci autobiografického obsahu, ale třeba obecnějším úvahám o autorství a vztahu předlohy a zobrazení — jako příklad lze uvést Mapu a území Michela Houellebecqa. A mezi těmito póly se nacházejí vpravdě hybridní narativy, které nás k autobiografickému čtení vybízejí a zároveň od něj nějakým způsobem odrazují — jako tvé Možnosti milostného románu nebo Rozložíš paměť Marka Torčíka. Právě u takových textů může to „plošné“ označení autofikce užitečně fungovat.

Jak už jsi naznačila na začátku, tvoje kniha není zdaleka jen o autofikci. Pokrývá širší spektrum psaní o vlastním životě, které má v evropské literatuře dlouhou tradici. Zeptám se schválně trochu hrubě: Jsou Vyznání sv. Augustina autofikce? Dává takový ahistorický výklad nějaký smysl?

Jednou možností je situovat autofikci do postmoderní a post-postmoderní doby jako koncept, který do sebe absorbuje poststrukturalistické pojetí jazyka, reprezentace a subjektu a vymezuje se vůči dosavadnímu pojetí autobiografie jakožto objektivního záznamu života. Lze ale také uznat, že ačkoli toto období je na autofikce nejbohatší, autofikční modus je možné nacházet v průběhu celé historie, dávno před jeho pojmenováním. Může být zajímavé sledovat kupříkladu proměny funkcí autofikčnosti. To ale ještě neznamená, že cokoli, co zavání autobiografickým sdělením, by se najednou mělo nazývat autofikcí. Zrovna v případě Augustinových Vyznání lze diskutovat třeba o tom, nakolik je to autobiografie a nakolik teologický a filozofický spis — ale přesahy do fikce tam úplně nevidím.

Zkusím to ještě jednou s klasickým dílem, opět s Vyznáními, ale tentokrát Jeana-Jacquesa Rousseaua. Vybavíš si ten slavný začátek? „Přistupuji k dílu, jaké nikdy nemělo příkladu a vůbec nenajde napodobitele. Chci ukázat lidem mně podobným jednoho člověka v jeho pravé povaze; a tím člověkem budu já. Jen já.“ Je tohle základ autobiografického paktu?

Jasně. Ostatně Rousseau zásadně ovlivnil západní tradici autobiografie a pojetí individuálního subjektu — napodobitelů se nakonec našla přehršel. Už v tom citátu se vyjevuje důležitá věc, která pak autobiografii doprovázela další dvě staletí: exemplárnost představovaného života a osobnosti. Až v posledních několika desetiletích jsou ve větší míře publikovány autobiografické texty dosud neznámých autorů, kteří si nečiní nárok na výjimečnost či roli vzoru, ale předkládají více či méně pozoruhodný a poutavě napsaný příběh.

Na tvojí knize mi přijde nejzajímavější, že se zdaleka neomezuje jen na naratologii. Psaní o sobě nejde oddělit od širších témat, jako je paměť, identita, teorie já, sociální reprezentace a reprodukce různých typů niternosti. Jak moc jsi při psaní zužitkovala poznatky psychologie, filozofie nebo třeba feminismu? Musela jsi vykročit hodně mimo svůj obor?

Nejnáročnější a zároveň nejvíc obohacující pro mě byla práce na první kapitole, která se věnuje vztahu mezi vyprávěním a osobní identitou. Zde se hodně opírám o poznatky psychologie a v menší míře o filozofické, okrajově i sociologické přístupy k identitě; snažím se je propojovat s literárněvědnou analýzou. Interdisciplinarita je pro mě ale skoro nutnost — svět se nám přece nejeví rozškatulkovaný podle jakýchsi oborů, které jsme si kdysi nějak určili. Co se týče feministických teorií, nejviditelnější je jejich zapojení v kapitole o kulturním rozměru vyprávění o sobě, protože v této oblasti hrají právě společensky konstruované identitární kategorie jako gender významnou roli. Ale pro současná autobiografická studia a obecně vývoj myšlení o formách psaní o sobě byly podněty feminismu z osmdesátých a devadesátých let dvacátého století zásadní — takže minimálně implicitně je myslím feministická perspektiva přítomna v celém výkladu.

Někdo přímo říká, že rozdíl mezi autobiografií a autofikcí je v tom, že autobiografie píší privilegovaní (bílí muži) a autofikce neprivilegovaní (všichni ostatní). Má v sobě podle tebe autofikce silný emancipační potenciál? Samozřejmě nejen ve vztahu k ženské zkušenosti, ale třeba i ke zkušenosti různých typů menšin nebo jiných kultur.    

Myslím, že ho v současnosti má nejen autofikce, ale i autobiografie, pokud ji budeme pojímat šířeji než v tradiční koncepci, která je zatížená právě patriarchální a západocentrickou perspektivou. Příběhy samozřejmě nejsou jen individuální záležitostí, ale sdílí je různá společenství. Ve společnosti tak většinou převládnou příběhy, které vyhovují těm, kdo mají moc a disponují autoritou, která jim umožňuje určité verze příběhů šířit. Stává se tak, že jsou jedinci i celé skupiny v těchto vládnoucích příbězích stavěni do pozic, s nimiž se neztotožňují nebo které je společensky znevýhodňují. Může jim být vnucována určitým způsobem pojatá identita — omezující definice, kterou často do jisté míry zvnitřňují. Psaní o vlastním životě skýtá prostor vyprávět jinak, z jiné perspektivy, vzepřít se tak těmto vnucovaným definicím a zpochybnit společenské normy, konvence a přesvědčení, které nejsou v souladu s vlastní zkušeností. Zároveň takové texty mohou čtenáře v podobné situaci upozornit na onu internalizaci dominantních perspektiv a inspirovat je k novému pohledu na sebe sama a svůj život. Svou troškou tak můžou přispívat k posunům v myšlení, tudíž ke společenské změně. To se samozřejmě týká i beletrie, ale současná obliba „příběhů ze života“ znamená, že autobiografická a autofikční vyprávění mají leckdy větší dosah. Nárůst počtu publikovaných autofikčních textů tak můžeme vnímat i v kontextu proměňujícího se postavení literatury, která se v konkurenci internetu a audiovizuálních médií prosazuje obtížněji než dříve.

Zároveň mi přijde, že v různých prózách označovaných za autofikce nacházíme úplně odlišné, někdy přímo protichůdné důrazy. Například Édouard Louis svou zkušenost používá politicky, staví na ní, je to pro něho archimédovský bod, ze kterého se dá pohnout světem. Ale najdeme i autofikce, které subjekt naopak dekonstruují a ukazují, že já je první iluze v celé řadě dalších. Ty se v té knize samozřejmě vyhýbáš hodnotícím soudům a tomu výkladu to jen a jen prospívá. Ale tady se snad zeptat můžu: který typ autofikcí je nejzajímavější pro tebe osobně?

Když to postavíš takto jako opozici, více mě baví ten druhý typ, texty, které mají potenciál obohatit až rozbít naše vnímání zaužívaných konceptů a kategorií. Obecně mě většinou více zaujmou narativy, které nějakým způsobem experimentují s formou, pokud inovativní postupy nejsou samoúčelné, ale tvoří součást sdělení. To se ale nevylučuje s angažovaností. Například se mi hodně líbí romány Bena Lernera, který spojuje filozofické úvahy s kritikou současného globalizovaného, komodifikovaného světa a v něm rozšířené bezohlednosti vůči druhým lidem, dalším živočišným druhům i planetě.

V samém závěru knihy téma psaní o sobě náznakově spojuješ s buddhismem. Poststrukturalismus meets rozprava o neexistenci já?

Haha, asi se to tak dá říct. Před několika lety jsem rozšafně prohlašovala, že současná západní psychologie se svým konstruktivismem konečně dohnala tu buddhistickou. Je to ale složitější. Mimo jiné proto, že máme myslím tendenci brát si z buddhismu to, co se nám takzvaně hodí do krámu, a opomíjet to, co do našeho světonázoru nezapadá; buddhismus je pořád náboženství, i když bez boha, takže pochopitelně sleduje jiné cíle než věda. Mimochodem, skvěle o tom píše filozof a kognitivní vědec Evan Thompson v knize Why I Am Not a Buddhist. Nicméně styčné body tam určitě jsou. Tak, jak to chápu, nejde o neexistenci já, ale o neexistenci já jakožto stálé, stabilní, autonomní entity. Takže iluzí není já, ale představa, že je — byť jen dočasně — fixní, objektivně reálné, jasně oddělené od jiných já. Že někým jsme, když se ve skutečnosti spíše neustále někým stáváme. A právě tuto procesualitu tematizují některé současné autofikce.