Poslední romantik ve městě

Ve středu 27. listopadu mě probudila zpráva na whatsappu s odkazem na oznámení o úmrtí italského spisovatele Gianfranca Calligariche. Zemřel dva dny předtím v Římě ve věku 85 let. Já do Říma zrovna tenhle týden letím a plánovala jsem si, že ho překvapím a půjdeme spolu na oběd, jak jsme si slíbili.

Vzpomněla jsem si, že mám v diktafonu rozhovor, který jsem s ním pořídila v červnu 2022, když přijel do Prahy na Svět knihy představit svůj román Poslední léto ve městě, který jsem přeložila a vydalo ho nakladatelství Argo. Ten rozhovor jsem nikdy nikde nepublikovala, a jelikož posmrtné interview je podivný žánr, rozhodla jsem se napsat aspoň těchto pár řádků, abych se jejich prostřednictvím s Gianfrancem Calligarichem rozloučila a omluvila se, že jsem nestihla nejenom ten oběd, ale ani překlad Soukromých propastí, jeho milostného románu z roku 2011, za který získal nejstarší italskou literární cenu Bagutto.

Ve výše zmíněném rozhovoru Gianfranco Calligarich několikrát zopakoval, že to, co píše, je z převážné většiny inspirováno jeho životem. „Všechno, co píšu, je pravda,“ zdůrazňoval. Ale také dodával, že to není autobiografie, že při psaní ho baví prožitou skutečnost upravovat, přetvářet, měnit perspektivu postavy a vypravěče.

Jeho život i příběh jeho rozvětvené a kosmopolitní rodiny skutečně vydal ne na jeden, ale na několik románů. Na svět přišel roku 1939 v Asmaře v dnešní Eritreji, která tehdy byla italským koloniálním územím. Jeho otec se narodil na Korfu v početné rodině, která se posléze přestěhovala do Terstu. Matka byla Piemonťanka. Za druhé světové války byl otec vězněn v britském koncentračním táboře a matka s malým Gianfrancem a jeho staršími sourozenci se za dramatických okolností a vyčerpávající cestou, při níž obepluli celou Afriku, neboť Suezský průplav byl zavřený, vrátila do Itálie, kde se rodina usadila v Miláně. Tohle je jen jedna z epizod Calligarichova vrcholného díla, rozsáhlé historické ságy Melancholie Crusichových, vydané roku 2016, za niž získal cenu Viareggio. Sága vznikla z velké části na základě nahrávek vyprávění jeho otce, které Gianfranco přepsal a pak na ně na dlouhá léta zapomněl.

V létě 2022 Gianfranco v rozhovoru s Jakubem Pavlovským řekl, že není třeba číst všechno, co nám přijde pod ruku, že člověk si vystačí s dvaceti knihami. To neznamená, že on jich v životě víc nepřečetl, ale že z pohledu osmdesátníka vidí, že zásadních knih, těch, které se do nás nějakým způsobem obtiskly, a my zase do nich, v životě víc mít nemůžeme. Jeho oblíbeným spisovatelem byl Hemingway. Calligarich patřil, stejně jako Umberto Eco, který tento literární imprinting zpracoval i esejisticky, ke generaci Italů, pro něž byla americká, či přesněji řečeno severoamerická literatura zcela zásadní. Vyprávěl mi, že ho sice vyhodili ze všech škol, které se pokusil navštěvovat, ale on strávil získaný čas užitečněji: vysedával v knihovnách a četl Američany.

Jeho literární dráha byla dlouhá, ale přerušená. Po létech živoření jako příležitostný novinář a také příležitostný boxer debutoval roku 1973 již zmíněným Posledním létem ve městě, kterému na svět pomohla spisovatelka a redaktora Natalia Ginzburg. Ale třebaže byl román velice brzy vyprodaný, nakladatel ho nechtěl dotisknout. Gianfranco se proto rozhodl zkusit štěstí jako scenárista v televizi a u filmu a od sedmdesátých let do konce století napsal bezmála třicet scénářů a spolupracoval s významnými režiséry, jako Carlo Lizzani, Sergio Sollima či Salvatore Nocita. Prozradil mi však, že má rád film, ale ne režiséry: prý jsou to zloději, zmocňují se scenáristovy práce a přivlastňují si ji. Úpadek televizní tvorby, který nastal zejména s mediálním impériem Silvia Berlusconiho, ho přiměl hledat jiný způsob vyjádření. A tak v roce 1994 založil Divadlo XX. století, které sídlilo přímo v prostoru za monumentální barokní fontánou Acqua Paola na římském Janikulu, a stal se načas úspěšným režisérem a dramatikem.

V novém století se ale zase vrátil k literární tvorbě, kterou nastartovala reedice Posledního léta ve městě v roce 2011. Většinu jeho děl — s výjimkou ságy o Crusichových a historického románu Život do krajnosti (2021) věnovaného objeviteli a vojenskému důstojníkovi Vittorio Bòttegovi, který se proslavil cestami do Afrického rohu — pojí dvě konstanty: Řím a postava zdánlivě cynického, ale v jádru křehkého a romantického outsidera, svérázného solitéra tak trochu chandlerovského typu, který se ujímá role vypravěče. Hlavním tématem jeho knih je láska. Láska v mnoha podobách: k ženě, k městu, k životu… Podle mě žádný italský spisovatel nedokázal literárně vyznat lásku Římu druhé poloviny 20. století tak sugestivně jako Gianfranco Calligarich: „… Řím má v sobě zvláštní opojení, které pálí vzpomínky. Spíš než město je to vaše tajná součást, skrytá šelma. S ním je jakákoli polovičatost vyloučená, buď je to velká láska, nebo ho musíte opustit, protože ta něžná šelma chce právě tohle: být milována. (…) Když bude šelma milována, nabídne se vám taková, jakou ji chcete mít, a nebudete muset dělat nic jiného než se nechat unášet laskajícími vlnami přítomnosti a plout na hladině kousíček od svého legitimního štěstí.“

Poslední Gianfracovou knihou jsou Procházky se psy (2023, ve slovenském překladu vyšla v nakladatelství Literárna bašta). Autorovo literární alter ego se v ní vydává venčit své dva psy a na svých procházkách se ve vzpomínkách vrací k dávným láskám a přátelům, které potkal v Římě a které teď potkává znovu, třebaže už nejsou mezi živými.

Škoda že zítra nemůžu vzít do Říma našeho psa, šla bych se s ním projít po via Giulia a určitě bychom s Gianfrancem na ten slíbený oběd zašli.