S Pamukem se nejde jen tak procházet po ulici

Jak často si čtete v románu Muzeum nevinnosti?

Vlastně ho čtu pořád. Vracím se k jednotlivým kapitolám a čtu je znovu a znovu. Často potřebuji jen nějakou citaci, takže si ji jednoduše vyhledám. Ale jako celek jsem Muzeum nevinnosti přečetla třikrát.

Jak dlouho trvalo vytvořit kolekci všech předmětů, které jsou v Muzeu nevinnosti k vidění?

Vytvořit vitríny trvalo asi dva roky. Tehdy jsem tam ještě nepůsobila, jsem tam poslední tři roky, ale zařizoval to Orhan Pamuk a skupina dalších umělců. Budova, v níž muzeum sídlí, byla dlouho v rekonstrukci, takže v určité fázi přesunuli ateliér do stejné budovy a tam pracovali na jednotlivých objektech ještě dalších šest měsíců. Bylo to celé na dlouho. Přesto ale, když se muzeum otevíralo, osm vitrín stále ještě nebylo dokončených. Ale otevřeli tak jako tak. Když jsem s nimi o tom později mluvila, řekli mi shodně, že už toho měli plné zuby. Takže když se muzeum otevřelo, osm vitrín, které ještě nebyly dokončeny, bylo vystaveno tak, že v nich byly spuštěné černé závěsy. Od té doby se nám podařilo dokončit dalších šest, takže pořád ještě zbývají dvě.

Takže to celé není dílo pouze Orhana Pamuka, ale pracovali na tom i další lidé?

To, jak vypadají jednotlivé vitríny, jak vypadá celé muzeum a vlastně celý koncept i design, to je jeho práce. Ale jinak na tom pracuje celý tým lidí. On jim dá návod, ukáže, co má jak vypadat, a oni to udělají. V uměleckých dílnách je to běžná praxe, protože na spoustu věcí potřebujete odborníky, jako jsou umělci pracující s keramikou a podobně. Když se potom sestavují jednotlivé vitríny, je to pořád na bázi pokus omyl. I když Pamuk něco vymyslí, musí být u toho, když se vitríny sestavují. Něco vymyslíte a ono to najednou nefunguje, takže to musíte předělat, zkoušet to jinak. Pamuk se účastní každé fáze.

Pracoval na konceptu muzea už v době, kdy psal román?

Myslel na to. Toto je vlastně opravdová zajímavost. Román pochopitelně vyšel ještě předtím, než se otevřelo muzeum, ale už v době, kdy psal, tak začal jednotlivé předměty sbírat a skladovat. No a kromě toho se poohlížel i po budově, kde by muzeum mohlo sídlit. Základním principem je, že muzeum muselo stát v domě, kde Füsun, postava knihy, které je muzeum věnováno, žila. Hledal proto v jedné istanbulské čtvrti, která je poměrně bohatá, ale tam byly nemovitosti neuvěřitelně drahé. Takže začal hledat v jiné, o něco chudší čtvrti, přesto stále dost bohaté, a tam jednu našel. A to se nakonec promítlo i do románu, protože postava Füsun a její rodina musela být najednou chudší.

Když se teď přesuneme k výstavě, která je k vidění tady v DOXu, podílela jste se nějak na její přípravě?

Ano, podílela. Je to putovní výstava, která začala v Drážďanech. V jedné z posledních místností můžete vidět několik dioramat, která jsou věnována starým mistrům právě z drážďanských sbírek. Orhan Pamuk se tehdy rozhodl vytvořit nové vitríny, které budou v dialogu právě se starými obrazy. Jako první se počítalo s vytvořením osmi vitrín, ale on se do toho tak položil, že jsme jich nakonec vytvořili devatenáct. A to v poměrně krátkém čase. On je neuvěřitelně kreativní, rychlý a strašný dříč. Ví vždy přesně, co udělat, má to dokonale vystavěné v hlavě. A je to vidět i zde na výstavě, kde jsou sestříhaná videa, na nichž je zaznamenaný způsob jeho práce. On neustále něco tvoří, kreslí, maluje, fotografuje. Hlavně zaznamenává. I během tiskové konference si neustále fotografoval. Každé ráno taky vyfotí svůj pracovní stůl, kde dokumentuje, na čem pracoval, co měl rozečteno a tak dále.

Když je to putovní výstava, kam bude pokračovat?

Ještě to není úplně na jistotu domluvené, ale po Praze by se měla přesunout do Barcelony a potom do Dánska. 

Kolik toho tady můžeme vidět z originálního muzea? Všiml jsem si, že chybí například legendární vitrína s více než čtyřmi tisíci nedopalky cigaret, které vykouřila Füsun.

V istanbulském muzeu máme přes sedmdesát vitrín a navíc rozmístění místností je jiné. Nahoře je například pokoj, ve kterém strávil Kemal, vypravěč románu, svá poslední léta a vypráví příběh spisovateli Orhanu Pamukovi, který jej zaznamenává. Sem jsme přivezli čtyřicet jedna vitrín. Je to vlastně nejvíc, co je možné převézt. Některé vitríny, jako například ta, kterou zmiňujete, tak jsou nesmírně těžké a nejde s nimi pohnout, aniž by hrozilo, že se rozbijí. Natož je někam převážet. A ty cigaretové nedopalky, což je taková zajímavost, nejsou skutečné cigaretové nedopalky, protože ty mají tendenci se rozkládat a ztrácet tvar. Takže každý z nich je vyrobený ručně zvlášť z obyčejného papíru.

Přemýšlel jsem nad tím, jestli vystavené objekty neničí imaginaci, kterou přináší kniha. Například náušnice, která je vystavená hned v první vitríně a okolo které se točí téměř celá kniha, tak tu jsem si představoval úplně jinak.

Je to, jako když vidíte filmovou adaptaci románu, taky vám zničí románovou imaginaci. Vždy je to stejná otázka, jestli bylo dřív vejce nebo slepice. Sedmdesát procent našich návštěvníků vůbec knihu nečetlo, takže když se k ní potom dostanou, výstava vytvaruje jejich imaginaci podle objektů ve vitrínách.

Sedmdesát procent je hodně. Jak se k vám tedy dostanou? Skrze to, že znají Orhana Pamuka?

Je to nyní vlastně opravdu slavné muzeum. Je jediné tohoto typu na světě, a tak přitahuje velkou pozornost. Navíc když navštívíte jakékoliv turistické stránky, hned vás to k nám navede. Především je to ale jiné muzeum, než jaká jsou všude po světě, protože je zasvěcené obyčejnému a prostému životu. Není to něco vzdáleného, ale jsou tam vystavené předměty, které jsme všichni měli doma. Je to převedení něčeho obyčejného v neobyčejné. A Orhan Pamuk je slavný, vážně je to v Turecku hotová superstar. Není snadné se s ním jen tak procházet po ulici.